Detail rozhodnutí

III.ÚS 2554/10 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2010:3.US.2554.10.1
Datum: 14. 9. 2010
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 2554/10 ze dne 14. 9. 2010

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Muchou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. Ř., zastoupeného JUDr. Petrem Topinkou, advokátem v Praze 1, Na Perštýně 1, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 8. 3. 2010 č. j. 2 KZV 49/2008-1277 a usnesení Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 2. 6. 2010 sp. zn. 1 NZT 106/2008, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 30.

2010 se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 8.

2010 č. j.

2 KZV 49/2008 - 1277 a usnesení Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 2.

2010 sp. zn.

1 NZT 106/2008.

Dle stěžovatele byla rozhodnutími porušena jeho práva zakotvená v čl.

2 odst.

3 Ústavy, čl.

1, čl.

2 odst.

2, čl.

3 odst.

3, čl.

10 odst.

1 a 2, čl.

26 odst.

3 a čl.

40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní soud nejprve zkoumal, zda podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Z předložených kopií rozhodnutí v dané věci (dodaných stěžovatelem na disku) se podává, že usnesením Policie ČR, ÚOOZ, ze dne 6.

11.

2008 č. j.

UOOZ-154/TČ-2008-37 bylo proti stěžovateli (a dalším osobám) zahájeno trestní stíhání pro trestný čin vydírání dle § 235 odst.

1, odst.

2 písm. b) a d) trestního zákona spáchaného ve spolupachatelství.

Usnesením Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 8.

2010 sp. zn.

2 KZV 49/2008 bylo trestní stíhání ve skutku bodu 8 proti stěžovateli (a dalším osobám) zastaveno dle § 172 odst.

1 písm. c) trestního řádu z důvodu, že nebylo prokázáno, že skutek spáchal obviněný stěžovatel.

Stěžovatel (i další osoby) podal stížnost, jež byla usnesením Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 2.

2010 sp. zn.

1 NZT 106/2008 zamítnuta pro nedůvodnost.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že důvod zastavení trestního stíhání dle § 172 odst.

1 písm. c) trestního řádu je pro něj méně příznivý a není pro něj dostatečnou občanskou satisfakcí, naopak představuje trvalý "cejch" zločince (jakkoliv jde o formálně plnohodnotné zastavení stíhání, je dle stěžovatele společensky chápáno, že obviněnému se povedlo vyhnout spravedlnosti); trestní stíhání mělo být zastaveno dle příznivějšího § 172 odst.

1 písm. a) nebo b) trestního řádu.

Stěžovatel uvádí, že státní zástupce dospěl k závěru, že stěžovatel se trestné činnosti nedopustil, nicméně skutky se staly, jsou trestným činem (nově kvalifikovaným nikoliv jako vydírání, ale útisk dle § 237 trestního zákona) a spáchala je jiná osoba.

Namítá, že přetrvávající stíhání proti jiným spoluobviněným bylo/je vedeno pro skutek zásadně pozměněný, spočívající jen v druhé ze dvou fází skutku (pro který bylo zahájeno stíhání) a s jiným obecným úvodním popisem dílčích skutků.

Stěžovatel uvedl, že věc byla mimořádně široce medializovaná a nemůže se proto spokojit se zastavením trestního stíhání dle § 172 odst.

1 písm. c) trestního řádu, neboť zde chybí deklarace, že trestní stíhání bylo zcela nedůvodné.

Pokazuje na to, že rovněž usnesení o zahájení trestního stíhání mělo nedostatky a stíhání nemělo být vedeno; pochybuje také o správnosti trestního stíhání dalších osob (jeho spolupracovníků).

Ústavní soud shledal ústavní stížnost jako nepřípustnou.

Ústavní stížnost je dle čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy ve spojení s § 72 odst.

1 zákona o Ústavním soudu procesním prostředkem k ochraně ústavně zaručených subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele.

Argumentace stěžovatele k obraně práv jiných osob (jeho kolegů) je tedy nepřípustná, neboť není argumentací k ochraně základních práv stěžovatele; v řízení o ústavní stížnosti nelze uplatnit actio popularis.

Z ustanovení § 72 odst.

1 a § 75 odst.

1, 3, 4 zákona o Ústavním soudu dále vyplývá, že ústavní stížnost je procesním prostředkem subsidiárního charakteru, tedy tato nastupuje až tehdy, kdy stěžovatel vyčerpal všechny zákonem mu poskytnuté procesní prostředky k ochraně práv a kdy jiné orgány veřejné moci stěžovateli ochranu jeho základním právům neposkytly (tzv. formální a materiální subsidiarita).

Procesními prostředky ochrany práv je přitom třeba rozumět nejen prostředky v rámci daného typu řízení (tj. opravné prostředky), ale všechny zákonné (a efektivní) prostředky, které umožňují zahájit soudní, správní nebo jiné právní řízení, v rámci kterých bude mít stěžovatel možnost se svých práv domáhat.

V dané věci je podstatou námitek v ústavní stížnosti to, že stěžovatel se cítí být dotčen na svých osobnostních právech, a to samotným vedením trestního stíhání proti němu a medializací dané trestní věci, a rovněž považuje za poškozující jeho osobu a pověst to, že trestní stíhání bylo proti němu zastaveno dle § 172 odst.

1 písm. c) trestního řádu, které si stěžovatel vykládá tak, že toto dostatečně nedeklaruje nedůvodnost trestního stíhání a neposkytuje mu satisfakci.

Ochrana uvedených osobnostních práv je však zaručena v čl.

10 odst.

1 Listiny a právní řád poskytuje stěžovateli procesní prostředky vedoucí k této ochraně; ty stěžovatelem vyčerpány nebyly.

Ohledně dalších základních práv je pak třeba uvést, že stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl, v čem spatřuje porušení takových práv, proto se Ústavní soud pouhým odkazem na články ústavněprávního předpisu nezabýval.

Z uvedeného plyne, že ústavní stížnost je nepřípustná (předčasná), proto Ústavní soud postupoval dle § 43 odst.

1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost stěžovatele odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. září 2010 Jiří Mucha v. r. soudce Ústavního soudu