Detail rozhodnutí

III.ÚS 2552/10 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2010:3.US.2552.10.1
Datum: 30. 9. 2010
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 2552/10 ze dne 30. 9. 2010

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci návrhu navrhovatele J. P., zastoupeného JUDr. Petrem Topinkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Perštýně 1, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 8. 3. 2010, č. j. 2 KZV 49/2008-1277, a usnesení Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 2. 6. 2010, sp. zn. 1 NZT 106/2008, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení státních zastupitelství, neboť jimi měla být porušena jeho práva zaručená v čl.

2 odst.

3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"), čl.

1, čl.

2 odst.

2, čl.

3 odst.

3, čl.

10 odst.

1 a 2, čl.

26 odst.

3 a čl.

40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").

Ústavní soud nejprve posuzoval, zda podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu").

Z předložených kopií rozhodnutí v dané věci (dodaných stěžovatelem na disku) se podává, že usnesením Policie ČR, ÚOOZ, ze dne 6.

11.

2008, č. j.

UOOZ-154/TČ-2008-37, bylo proti stěžovateli (a dalším osobám) zahájeno trestní stíhání pro trestný čin vydírání dle § 235 odst.

1, odst.

2 písm. b) a d) trestního zákona spáchaného ve spolupachatelství.

Shora uvedeným usnesením Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci bylo trestní stíhání ve skutcích bodu 28 proti stěžovateli (a dalším osobám) zastaveno dle § 172 odst.

1 písm. c) trestního řádu z důvodu, že nebylo prokázáno, že skutek spáchal obviněný (stěžovatel).

Stěžovatel (obdobně jako další osoby) podal stížnost, jež byla ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího státního zastupitelství zamítnuta jako nedůvodná.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že důvod zastavení trestního stíhání dle § 172 odst.

1 písm. c) trestního řádu je pro něj "méně příznivý" a není dostatečnou občanskou satisfakcí, resp. naopak představuje trvalý "cejch zločince", neboť jakkoliv jde o formálně plnohodnotné zastavení stíhání, je dle jeho názoru společensky chápáno tak, že se mu "povedlo" vyhnout se spravedlnosti; proto mělo být trestní stíhání zastaveno dle "příznivějšího" § 172 odst.

1 písm. a) nebo b) trestního řádu; státní zástupce totiž dospěl k závěru, že se trestné činnosti nedopustil, nicméně skutky se staly, jsou trestným činem (nově kvalifikovaným nikoliv jako vydírání, nýbrž jako útisk dle § 237 trestního zákona) a spáchala je jiná osoba.

Věc byla mimořádně široce medializovaná, a nemůže se proto spokojit se zastavením trestního stíhání dle § 172 odst.

1 písm. c) trestního řádu, neboť zde chybí deklarace, že trestní stíhání bylo zcela nedůvodné.

Stěžovatel konečně poukazuje i na to, že již usnesení o zahájení trestního stíhání trpělo procesními nedostatky a stíhání nemělo být vůbec vedeno; pochybuje rovněž o správnosti trestního stíhání dalších osob (jeho spolupracovníků).

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Ústavní stížnost je dle čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy ve spojení s § 72 odst.

1 zákona o Ústavním soudu procesním prostředkem k ochraně ústavně zaručených subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele.

Argumentace ohledně práv jiných osob (pracovních kolegů) je tedy neakceptovatelná již proto, že nesměřuje k ochraně základních práv stěžovatele; v řízení o ústavní stížnosti totiž nelze uplatnit actio popularis.

Z ustanovení § 72 odst.

1 a § 75 odst.

1, 3, 4 zákona o Ústavním soudu dále vyplývá, že ústavní stížnost je procesním prostředkem subsidiárního charakteru, a nastupuje až tehdy, když stěžovatel vyčerpal všechny zákonem procesní prostředky k ochraně svých základních práv a kdy jiné orgány veřejné moci stěžovateli jim ochranu neposkytly.

Procesními prostředky ochrany práv je přitom třeba rozumět nejen prostředky v rámci daného typu řízení (tzv. opravné), nýbrž všechny zákonné (a efektivní) instrumenty, které umožňují zahájit soudní, správní nebo jiné právní řízení, v rámci nichž se lze svých práv domáhat.

V dané věci je podstatou námitek v ústavní stížnosti to, že stěžovatel se cítí být dotčen na svých osobnostních právech, a to samotným vedením trestního stíhání a medializací jeho trestní věci, a že jeho osobu a pověst poškozuje, pakliže trestní stíhání bylo proti němu zastaveno "pouze" podle § 172 odst.

1 písm. c) trestního řádu, což mu podle jeho názoru neposkytuje dostatečnou satisfakci.

Zde je pak - ve smyslu výše řečeného - podstatné, že ochrana uvedených osobnostních práv je zaručena v čl.

10 odst.

1 Listiny, a podústavní právo disponuje tomu adekvátními prostředky; ty však stěžovatelem vyčerpány nebyly.

Ohledně dalších (namítaných) základních práv platí, že stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl, v čem porušení takových práv spatřuje; pouhý poukaz na označené články ústavněprávního předpisu k efektivnímu přezkumu typicky vést nemůže.

K obdobným právním závěrům dospěl Ústavní soud též v jiné skutkově a právně srovnatelné věci, jmenovitě vyjádřeným v usnesení ze dne 2.

2010, sp. zn.

II.

ÚS 2558/10 , na které (obdobně jako na související usnesení sp. zn.

III.

ÚS 2539/10 ,

I. ÚS 2544/10

IV. ÚS 2548/10

III. ÚS 2554/10

IV. ÚS 2589/10

III. ÚS 2595/10

II. ÚS 2600/10

) již lze jen odkázat. Tím je výše předznačené hodnocení ústavní stížnosti jakožto nepřípustné doloženo. Ústavní soud ji proto podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. září 2010 Vladimír Kůrka v. r. soudce zpravodaj