Detail rozhodnutí

III.ÚS 2253/09 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2010:3.US.2253.09.1
Datum: 18. 3. 2010
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 2253/09 ze dne 18. 3. 2010

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dne 18. března 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky BODEGA S.A., se sídlem Paleo, Gynekokastro, 61100 Kilkis, Řecko, zastoupené Mgr. Thomasem Mumulosem, advokátem v Ostravě, Preslova 9, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2006 č. j. 14 Cm 224/2004-35 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2007 č. j. 8 Cmo 383/2006-62, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností ze dne 21.

2009 se stěžovatelka domáhala zrušení výše uvedených rozhodnutí prvostupňového a odvolacího soudu.

Dle stěžovatelky byl porušen čl.

90 Ústavy.

Z kopií rozhodnutí v dané věci Ústavní soud zjistil tyto skutečnosti.

Stěžovatelka podala žalobu o zrušení rozhodčího nálezu z důvodu dle § 31 písm. e) a g) zákona č.

216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4.

10.

2006 č. j.

14 Cm 224/2004-35 žalobu zamítl z důvodu, že nebyly naplněny uvedené důvody pro zrušení rozhodčího nálezu.

Dospěl k závěru, že stěžovatelce byla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat (zaslala písemné vyjádření a účastnila se ústního jednání; faxová objednávka byla rozhodci hodnocena) a neobjevily se nové skutečnosti nebo důkazy odůvodňující obnovu řízení.

Stěžovatelka podala odvolání, na jehož základě Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15.

2007 č. j.

8 Cmo 383/2006-62 prvostupňové rozhodnutí potvrdil; ztotožnil se se skutkovými i právními závěry.

Následné stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 27.

2009 č. j.

23 Cdo 2273/2007-117 odmítl, když neshledal zásadní právní význam odvolacího rozsudku; poukázal na svou předchozí judikaturu a blíže rozvedl důvod pro zrušení rozhodčího nálezu dle písm. e) a otázku možnosti obecných soudů posuzovat věcnou správnost rozhodčího nálezu včetně otázky dobrých mravů.

V ústavní stížnosti stěžovatelka opětovně uvedla, že důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu dle písm. g) zákona č.

216/1994 Sb. je rozhodnutí Nejvyššího soudu v jiné věci.

Ohledně důvodu dle písm. e) znovu namítla, že se rozhodčí soud nezabýval otázkou platnosti výpovědi smlouvy, ač to bylo pro věc zásadní.

Dle stěžovatelky pokud obecné soudy z pouhé formální skutečnosti písemného vyjádření stěžovatelky v rozhodčím řízení a z konání ústního jednání rozhodčího soudu dovodily dostatečné projednání věci, neposkytly ochranu stěžovatelčiným právům.

Dle stěžovatelky je požadavek projednání věci rozhodčím soudem naplněn pouze pokud se rozhodčí soud zabývá předmětem sporu v tom rozsahu, v jakém byl žalobcem (zde stěžovatelkou) vymezen, což vyžaduje především reflexi obsahu přednesů a podání účastníků i v rozhodnutí rozhodčího soudu.

Rozhodci přitom sami uvedli, že neprojednali námitku neplatnosti výpovědi smlouvy.

Stěžovatelka také namítá, že se rozhodci nezabývali otázkou rozporu s dobrými mravy.

Ústavní soud si vyžádal kopii sporného rozhodčího nálezu ze dne 28.

2004 sp. zn.

Rsp 436/03.

Následně dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není další instancí obecného soudnictví, ale orgánem ochrany ústavnosti.

Do činnosti obecných soudů může zasáhnout pouze výjimečně, a to pokud dospěje k závěru o porušení základních práv nebo svobod.

Takové porušení však v dané věci neshledal.

Pokud jde o námitku týkající se důvodu zrušení rozhodčího nálezu dle § 31 písm. g) zákona č.

216/1994 Sb., obecné soudy se tvrzením stěžovatelky, tj. poukazem na jedno rozhodnutí Nejvyššího soudu v jiné věci, dostatečně zabývaly, resp. s námitkou se řádně vypořádaly.

V jejich postupu nelze shledat nic protiústavního; ostatně sama stěžovatelka v tomto směru žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci v ústavní stížnosti nepředestírá.

Ve vztahu k důvodu zrušení rozhodčího nálezu dle § 31 písm. e) zákona č.

216/1994 Sb. stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy požadavek umožnění projednání před rozhodci posoudily formalisticky; dle stěžovatelky rozhodci nerozhodli o celém stěžovatelkou uplatněném nároku, neboť se nezabývali otázkou neplatnosti výpovědi smlouvy a rozporu s dobrými mravy.

S ohledem na znění rozhodčího nálezu má Ústavní soud za to, že závěr prvostupňového a odvolacího soudu, že stěžovatelce bylo umožněno věc před rozhodci řádně projednat, nebyla shledána zásadní porušení procesních principů a rozhodčí soud rozhodl o celém předmětu řízení, není libovolný ani rozporný se skutečnostmi vyplývajícími z rozhodčího nálezu.

Obecné soudy ve svých rozhodnutích jasně vyložily, že rozhodčí soud se s námitkou o neplatnosti výpovědi smlouvy dostatečně vypořádal (pozn.: výslovně uvedl, že se jí nemůže věcně v rámci stěžovatelkou uplatněných nároků zabývat), přičemž současně rozhodl o celém předmětu řízení, tedy o nárocích stěžovatelkou v rozhodčím řízení uplatňovaných.

Na jejich závěry poukázal i Nejvyšší soud, který se též vyjádřil k námitce o rozporu s dobrými mravy; zcela srozumitelně uvedl (a to v souladu s rozhodčím nálezem), že otázkou dobrých mravů se rozhodci zabývali, avšak obecné soudy nemohou jejich výsledné hodnocení přezkoumávat.

Ústavní soud má v dané věci za to, že tři instance obecných soudů se řádně zabývaly žalobními tvrzeními stěžovatelky a s jejími námitkami se dostatečně vypořádaly; dostály tak právu stěžovatelky na spravedlivý proces.

Ústavní soud proto postupoval dle § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. března 2010 Vladimír Kůrka předseda senátu Ústavního soudu