Detail rozhodnutí

III.ÚS 2189/10 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2010:3.US.2189.10.1
Datum: 16. 9. 2010
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 2189/10 ze dne 16. 9. 2010

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dne 16. září 2010 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. E., zastoupeného Mgr. Přemyslem Hokem, advokátem v Praze 4, Doudlebská 1046/8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2010 sp. zn. 4 Tdo 246/2010, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 11. 2009 sp. zn. 11 To 61/2009 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2009 sp. zn. 4 T 22/2009, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhuje zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná čl.

4, čl.

10, čl.

90 a čl.

95 odst.

1 Ústavy ČR, čl.

4 odst.

4, čl.

8 odst.

2, čl.

36 odst.

1 a 2, čl.

37 odst.

2 a 3, čl.

38 odst.

2 a čl.

40 odst.

2 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl.

1, čl.

6 odst.

1, 2 a odst.

3 písm. b) a d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Rozsudkem Krajského soudu v Praze byl stěžovatel uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst.

1, odst.

2 písm. a) a odst.

4 trestního zákona.

Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 let se zařazením do věznice s ostrahou.

Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Vrchní soud v Praze zamítl.

Nejvyšší soud pak dovolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí odmítl.

Stěžovatel spatřoval porušení svých základních práv v tom, že obecné soudy dostatečně nezohlednily jeho obhajobu a nesprávně posoudily zjištěný skutkový stav.

Konkrétně dále namítal, že jednání, jež je ve skutkové větě popsáno, nemá všechny formální znaky trestného činu.

Stěžovatel podrobně kritizoval provádění a hodnocení jednotlivých důkazů obecnými soudy.

Namítal, že závěr o jeho vině je založen toliko domněnkami a nikoli objektivními důkazy.

Stěžovatel dále uváděl, že Nejvyšší soud zcela ignoroval námitky obsažené v dovolání.

Obecné soudy dále dle stěžovatele zneužily zásadní zásady ovládající trestní řízení a nerespektovaly mantinely pro volné hodnocení důkazů.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.

Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci.

Jinými slovy, jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování.

Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy (k tomu srov. nález sp. zn.

ÚS 4/04 , N 42/32, SbNU str.

405 nebo nález sp. zn.

ÚS 553/05 , N 167/42, SbNU str.

407).

Po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy dospěly k závěru, který lze ústavně právně akceptovat.

Obecné soudy přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, vycházely z dostatečného množství relevantních důkazů a zejména krajský soud detailně zdůvodnil, o které skutečnosti a důkazy opřel svá rozhodnutí.

Obecné soudy dostatečně zjistily skutkový stav, na který aplikovaly přiléhavou a ústavně konformně interpretovanou právní normu, tedy když kvalifikovaly jednání stěžovatele jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů.

V rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud nenašel pochybení, která by svědčila o zásahu do základních práv stěžovatele.

Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě zopakoval námitky, které předložil ve svém dovolání.

Nejvyšší soud se s těmito námitkami dostatečně a podrobně zabýval.

V odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě vysvětlil, proč byla otázka spáchání uvedeného trestného činu jasně posouzena a z jakých důvodů jsou námitky stěžovatele stran právní kvalifikace neopodstatněné (viz str.

7 až 10 rozhodnutí Nejvyššího soudu).

Obdobně se Nejvyšší soud zabýval i otázkou zavinění stěžovatele, jakož i jeho dalšími námitkami, které opětovně opakuje i v ústavní stížnosti.

Ústavní soud proto neshledal, že by napadená rozhodnutí vybočila z ústavněprávního rámce, resp. že by došlo k porušení ústavněprávních kautel obsažených v trestněprávních předpisech, a postupu obecných soudů tedy nelze z ústavního pohledu nic vytknout.

Nesouhlas stěžovatele s rozhodnutím obecných soudů sám o sobě neznamená porušení základních práv stěžovatele, jak namítal v ústavní stížnosti.

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud nezjistil tvrzené porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a jeho návrh, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. září 2010 Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu