Detail rozhodnutí

III.ÚS 1979/10 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2010:3.US.1979.10.1
Datum: 19. 8. 2010
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 1979/10 ze dne 19. 8. 2010

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dne 19. srpna 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. J., zastoupeného Mgr. Petrem Zápotočným, advokátem Havlíčkův Brod, Žižkova 280, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci - opatřením Městského soudu v Praze a Policie České republiky k zadržení a dodání stěžovatele do výkonu trestu, proti příkazu Městského soudu v Praze k dodání do výkonu trestu ze dne 21. 4. 2004 a proti blíže nespecifikovanému evropskému a mezinárodnímu zatýkacímu rozkazu, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 30.

2010 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení "zatýkacího rozkazu" či příkazu Městského soudu v Praze k dodání jeho osoby jako odsouzeného do výkonu trestu ze dne 21.

2004 a "na něho navazujícího" evropského a mezinárodního zatýkacího rozkazu, které však již ani datem, ani číslem jednacím (spisovou značkou) nespecifikoval; kromě toho se domáhal, aby Ústavní soud zakázal Městskému soudu v Praze a Policii České republiky činit opatření k jeho zadržení a dodání do výkonu trestu, případně aby Ústavní soud uložil Městskému soudu v Praze zrušit výše uvedená rozhodnutí.

Současně stěžovatel požádal Ústavní soud o přednostní vyřízení s tím, že se věc "přímo týká tisíců postižených".

Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 18.

2005 sp. zn.

3 To 92/2004 odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 let a že tento trest dosud nevykonal.

Rok předtím, resp. dne 21.

2004, měl Městský soud v Praze po něm vyhlásit celostátní a později i mezinárodní pátrání.

Dále stěžovatel tvrdí, že splňuje podmínku ve smyslu § 72 odst.

1 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), protože i když k zásahu do základních práv nedošlo, měl by výkon soudního rozhodnutí nezvratně za následek porušení čl.

3 Úmluvy (pozn.: míněna zřejmě Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod; dále jen "Úmluva").

Přitom se dovolává rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Soering proti Spojenému království ze dne 7.

1989 č.

161.

Jde-li o podmínky plynoucí z ustanovení § 72 odst.

5 zákona o Ústavním soudu, stěžovatel uvádí, že žádný procesní prostředek, který by mu poskytoval ochranu, neexistuje, přičemž se jedná o trvající zásah, který se prostřednictvím vydaného příkazu k dodání do výkonu trestu "stupňuje". "[P]očátek běhu lhůt se tak soustavně posouvá", a proto zákonem stanovené lhůty stěžovatel považuje za dodržené.

V ústavní stížnosti stěžovatel dále tvrdí, že ve výkonu trestu dochází k nelidskému a nedůstojnému zacházení s vězni, přičemž se nejedná o dočasné problémy a není ani naděje, že by se situace zlepšila.

V této souvislosti poukazuje na zprávu Vězeňské služby ze dne 1.

2009 a 10.

2010, Souhrnnou zprávu Ombudsmana za rok 2009, zprávu Českého helsinského výboru z roku 2009, apod.

Postup uvedených orgánů, směrující k jeho dodání do výkonu trestu, má stěžovatele vystavovat zacházení, které je dle čl.

7 a čl.

10 Listiny základních práv a svobod a čl.

3 Úmluvy zakázáno a které jej ohrožuje na zdraví a životě.

Závěrem stěžovatel uvádí, že případné obavy z následků navrhovaného rozhodnutí nemohou vést Ústavní soud k udržování protizákonného stavu.

Pokud Ústavní soud uznává, že ve výkonu trestu v jiných zemích jsou porušována uvedená práva, je o to důležitější, aby tato práva chránil ve vlastní zemi.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst.

1, 2 zákona o Ústavním soudu).

V prvé řadě je třeba upozornit, že stěžovatel neuvedl zrušení jakých konkrétních rozhodnutí orgánů veřejné moci - s výjimkou výše zmíněného příkazu Městského soudu v Praze, které je alespoň specifikováno datem 21.

2004 - navrhuje.

Jde-li pak o tu část ústavní stížnosti, kde se stěžovatel domáhá zrušení zmíněného příkazu, vzhledem k datu jeho vydání je dále otázkou včasnost jejího podání.

Ústavní soud však nepokládal za nutné tuto skutečnost zkoumat, případně stěžovatele vyzývat k odstranění uvedených vad, protože to shledal zcela nadbytečným.

Stěžovatel totiž svou ústavní stížností nenapadá jen výše zmíněná rozhodnutí, ale - jakožto jiný zásah orgánu veřejné moci - v podstatě celý proces směřující k vykonání trestu uloženému stěžovateli shora uvedeným rozsudkem s tím, že tento proces nadále trvá, přičemž se domáhá jeho "zastavení".

Eventuální odmítnutí ústavní stížnosti ve zmíněných částech z formálních důvodů by nevedlo k ukončení věci a nezbavilo povinnosti řešit - s ohledem na zbývající návrhy - to, co je podstatou ústavní stížnosti.

Vzhledem k tomu přistoupil Ústavní soud k posouzení ústavní stížnosti jako celku, a to v prvé řadě z hlediska, zda se nejedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

Stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdí, že by jakýkoliv z procesních úkonů, který učinily orgány činné v trestním řízení, či jejich faktická činnost měly být samy o sobě v nějakém ohledu protiprávní, resp. v rozporu s určitým jeho ústavně zaručeným základním právem či svobodou.

Stejně tak jím není v ústavní stížnosti tvrzeno, že by protiústavní měl být jejich primární důsledek, tj. stěžovatelovo zadržení za účelem realizace výkonu trestu.

Souzená ústavní stížnost je založena na hypotéze, že k porušování práv či svobod stěžovatele bude docházet až samotným výkonem trestu, tedy přesně nějakým, dosud blíže neurčeným jednáním nebo nečinností příslušného orgánu veřejné moci v rámci tohoto výkonu.

Mezi napadenými zásahy orgánů veřejné moci a stěžovatelem tvrzeným porušením jeho ústavně zaručených základních práv či svobod tak v daném případě není přímá souvislost.

Na doplnění však nutno uvést, že byť současný stav vězeňství jistě nelze označit za "ideální", není možné na straně druhé ani tvrdit, že konkrétně stěžovatel z nějakého důvodu bude podroben nelidskému a nedůstojnému zacházení nebo že se tak stane - vzhledem k obecně panující situaci v českých věznicích - nepochybně nebo s velikou pravděpodobností.

Ostatně ani v žádné civilizované zemi nelze zcela vyloučit, že k takovému zacházení dojde.

Podstatné v tomto ohledu je, zda odsouzený ve výkonu trestu odnětí svobody, pokud bude vystaven krutému, nedůstojnému či nelidskému zacházení nebo pokud toto bude bezprostředně hrozit, má k dispozici efektivní právní prostředky, jejichž prostřednictvím se může domoci ochrany svých práv.

Tomu tak je i u stěžovatele, který v případě, že skutečně nastoupí výkon trestu, bude jistě moci chránit svá práva, a to mj. cestou ústavní stížnosti.

Nyní posuzovaná ústavní stížnosti tedy byla podána zjevně předčasně.

Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. srpna 2010 Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu