Detail rozhodnutí

III.ÚS 130/10 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2010:3.US.130.10.1
Datum: 18. 2. 2010
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 130/10 ze dne 18. 2. 2010

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dne 18. února 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. B. M., zastoupené JUDr. Jaroslavou Moravcovou, advokátkou v Pardubicích - Semtíně, budova P 9, č. p. 81, Pardubice - Rybitví, proti rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 25. 6. 2008 č. j. 4 C 231/2007-143, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 21. 10. 2008 č. j. 22 Co 361/2008-174 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 9. 2009 č. j. 29 Cdo 783/2009-236, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o zaplacení 506 940,- Kč s příslušenstvím.

Tvrdí, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl.

36 odst.

1 a 2, čl.

38 odst.

2 Listiny základních práv a svobod a čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice stěžovatelky (v řízení před obecnými soudy žalobkyně) s právním názorem obecných soudů ohledně překročení plné moci udělené stěžovatelkou zmocněnci K.

Obdobně jako v dovolacím řízení stěžovatelka tvrdí, že zmocněnec jednal v rozporu s udělenou plnou mocí při uzavírání smlouvy o postoupení pohledávky specifikované v napadených rozhodnutích.

Stěžovatelka dále uvádí, že při jednáních před soudem prvního a druhého stupně nebylo respektováno rovné postavení stran, namítá podjatost Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, a tvrdí, že neměla dostatečný prostor seznámit se s vyjádřeními právní zástupkyně žalované strany.

Po přezkoumání ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost v části, v níž směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky jako nepřípustné, není opodstatněná.

V části, v níž ústavní stížnost směřuje proti rozsudkům soudů prvního a druhého stupně, které předcházely rozhodnutí Nejvyššího soudu, ji Ústavní soud posoudil jako opožděně podanou.

Z obsahu přiloženého rozhodnutí Nejvyššího soudu totiž vyplývá, že tento soud zastavil řízení o "dovolání" proti rozsudku soudu prvního stupně z důvodu nedostatku jeho funkční příslušnosti k projednání takového dovolání.

Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení § 237 odst.

1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud, vázán obsahem dovolání, neshledal přípustným ani podle ustanovení § 237 odst.

1 písm. c) o. s. ř.

Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že závěr obecných soudů, podle kterého plná moc zmocněnce opravňovala k uzavření smlouvy o postoupení pohledávky, s nímž stěžovatelka polemizuje, je odvislý od obsahu konkrétní plné moci.

Má tedy význam právě a jen pro projednávanou věc, nikoli z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu) a napadené rozhodnutí zásadně právně významným nečiní.

Nejvyšší soud dále konstatoval, že námitka neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky z důvodu, že její součástí nebyla plná moc, spočívá ve skutečnosti v polemice stěžovatelky se skutkovým závěrem odvolacího soudu.

Stěžovatelka tedy uplatnila dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst.

3 o. s. ř., jehož prostřednictvím přípustnost dovolání dle § 237 odst.

1 písm. c) o. s. ř. založit nelze.

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud opodstatněně odmítl dovolání podle § 243b odst.

5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné.

Své rozhodnutí dovolací soud řádným a dostatečně podrobným způsobem odůvodnil a lze na ně v dalším odkázat.

Pokud jde o rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu ve Svitavách, je zřejmé, že stěžovatelka pokládá ústavní stížnost proti nim za včasnou, neboť lhůtu pro své podání odvíjí ode dne doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o jí podaném dovolání.

Tímto způsobem by však bylo možno postupovat pouze v případě, kdyby dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst.

4 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Tato podmínka však v daném případě splněna není.

Odmítl-li Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky pro uplatnění nezpůsobilých dovolacích důvodů, zjevně se tak nestalo "z důvodů závisejících na jeho uvážení" a nelze proto ve vztahu k odvolacímu rozhodnutí aplikovat § 72 odst.

4 zákona o Ústavním soudu, v takovém případě je pro běh lhůty k podání ústavní stížnosti třeba aplikovat § 72 odst.

3 zákona o Ústavním soudu; 60denní lhůta počíná běžet již od doručení rozhodnutí odvolacího soudu.

Ústavní stížnost tak byla proti rozhodnutí odvolacího soudu (a tím i proti rozhodnutí prvostupňového soudu) podána opožděně.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou a v části směřující proti rozsudkům Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ji podle ustanovení § 43 odst.

1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh podaný po lhůtě k tomu stanovené.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. února 2010 Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu