Detail rozhodnutí

II.ÚS 945/10 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2010:2.US.945.10.1
Datum: 20. 5. 2010
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 945/10 ze dne 20. 5. 2010

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. Č., zastoupeného Mgr. Janem Hraško, advokátem v Liberci, Revoluční 123/17, směřující proti výroku II rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 26. 2. 2010 č. j. 59 Ca 51/2008-106, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která splňovala náležitosti stanovené zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal, s odkazem na údajné porušení svých práv zakotvených v čl.

3 odst.

1, čl.

11 odst.

1 a čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení nákladového výroku (č.

II) v záhlaví specifikovaného rozsudku krajského soudu.

Tímto rozsudkem krajský soud zrušil k žalobě stěžovatele rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem č. j.

1185/08-1500-506476 ze dne 24.

2008, jímž bylo rozhodováno o odvolání proti výzvě k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nyní napadeným výrokem ad II. krajský soud uložil žalovanému finančnímu ředitelství nahradit ve stanovené lhůtě stěžovateli náklady řízení ve výši 13.640,- Kč.

Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku, jako důvodně vynaložené náklady vyhodnotil soudní poplatek za správní žalobu (2.000,- Kč) a kasační stížnost (3.000,- Kč), odměnu zástupce stěžovatele (7.200,- Kč) za tři úkony právní služby a jeho hotové výdaje.

Odměnu pak navýšil o částku odpovídající dani z přidané hodnoty (1.440,- Kč).

Při stanovení výše odměny odkázal na ustanovení § 35 odst.

2 soudního řádu správního a příslušná ustanovení vyhlášky č.

177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif).

S určením odměny podle advokátního tarifu ovšem stěžovatel spokojen není, byť připouští, že se zde soud neodchýlil od praxe správních soudů; domnívá se, že měla být aplikována spíše vyhláška č.

484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č.

177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška o paušálních náhradách").

Použití chybného podzákonného předpisu má dalekosáhlý dopad do jeho práv chráněných ústavním pořádkem.

Domnívá se, že je z hlediska výpočtu odměny za právní pomoc lhostejné, jak stát rozděluje a označuje řízení, v jejichž rámci byla poskytnuta.

Rozlišování procesu na "občanské soudní řízení" a "soudní řízení správní" je věcí teorie a stěžovatel nemůže nést nevýhody takového uspořádání.

Též z ustanovení (§ 64) soudního řádu správního o subsidiárním použití občanského soudního řádu, který v hlavě pojednávající o nákladech řízení odkazuje na vyhlášku o paušálních náhradách, stěžovatel dovozuje, že úhrada za zastoupení měla být vypočtena dle tohoto právního předpisu.

V řízení šlo o to, zda stěžovatel zaplatí daňový nedoplatek v částce 115.064.071,85 Kč.

Odměnu vypočtenou z advokátního tarifu částkou 7.200,- Kč + DPH při tak vysokém punktu považuje, zejména s ohledem na míru rizika advokáta, za nepřiměřeně nízkou.

Navíc na úspěchu v dané věci měl advokát zásadní podíl, neboť právě on vznesl námitku prekluze nároku.

Konečně není podle stěžovatele praktického rozdílu mezi poskytováním právní služby ve sporu o zaplacení kupní ceny ve výši 115.064.071,85 Kč a v řízení o zrušení rozhodnutí o daňovém nedoplatku ve výši 115.064.071,85 Kč.

Postup soudu dle stěžovatele v daném případě vybočuje z pravidel řízení tak závažným způsobem, že se jím Ústavní soud může zabývat, byť jde o náklady řízení; odkazuje přitom na nález sp. zn.

ÚS 1531/07 .

Ústavní soud přezkoumal podaný návrh a dospěl k závěru, že není opodstatněný.

Aniž by činil ve věci další procesní úkony, bez dalšího rozhodl, jak je uvedeno ve výroku.

Ústavní soud ve svých rozhodnutích obvykle připomíná, a stejně činí i v tomto případě, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů.

Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Stěžovatel učinil předmětem přezkumu výrok o náhradě nákladů řízení.

Ústavní soud se ve své judikatuře rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces již mnohokrát zabýval.

Obecně lze říci, že se k zasahování do této výseče rozhodovací činnosti obecných soudů staví značně zdrženlivě.

Opakovaně tak k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod (srov. např. sp. zn.

IV.

ÚS 10/98 , sp. zn.

II.

ÚS 130/98 , sp. zn.

ÚS 30/02 , sp. zn.

IV.

ÚS 303/02 , sp. zn.

III.

ÚS 255/05 , dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů, jejich nezávislého soudního rozhodování.

Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. sp. zn.

ÚS 457/05 ).

Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole.

Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné (např. sp. zn.

III.

ÚS 224/98 , sp. zn.

II.

ÚS 598/2000 , sp. zn.

III.

ÚS 727/2000 , sp. zn.

III.

ÚS 619/2000 , sp. zn.

ÚS 633/05 , či stěžovatelem zmiňovaný nález sp. zn.

ÚS 1531/07 ); okolnosti těchto případů jsou nicméně od případu přezkoumávaného odlišné.

V projednávané věci byly dodrženy požadavky vyplývající z výše vymezeného rámce ústavního přezkumu případů věcně obdobných projednávané věci.

Ústavní soud nezjistil ústavně nekonformní interpretaci aplikovaných procesních ustanovení, resp. předpisů, náhrady nákladů řízení se týkajících.

V postupu krajského soudu nelze shledat ani prvky svévole či libovůle.

Volbu aplikovaného právního předpisu, i následné určení přisouzené odměny za poskytnutou právní pomoc, nelze než hodnotit jako správné.

Odměna advokáta stěžovatele nemohla být počítána podle vyhlášky o paušálních náhradách, jak se stěžovatel domnívá.

Touto vyhláškou se, jak vyplývá již z jejího názvu, stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení.

Aplikuje se tedy výlučně při rozhodování o náhradě nákladů řízení v občanském soudním řízení.

V řízeních ve věcech správního soudnictví se proto musí postupovat podle advokátního tarifu, neboť pro ně zvláštní právní předpis jinak nestanoví (§ 1 odst.

2 advokátního tarifu).

Takovéto rozlišování v závislosti na typu procesu považuje Ústavní soud za opodstatněné, když v každém z nich se rozhoduje o jiné kategorii subjektivních práv a je věcí zákonodárce, aby to promítl i do navazujícího rozhodování o nákladech řízení.

Navazující námitky míří spíše na obecnou vhodnost příslušné právní úpravy a z ní vycházející zaběhlé soudní praxe, než že by zdůvodňovaly neústavnost ve věci zvoleného postupu.

Ta ovšem nemůže být referenčním kritériem při rozhodování o ústavní stížnosti.

Právní úpravu jako takovou pak stěžovatel nenapadá.

Zbývá dodat, že ústavní stížnost, vycházející z téže základní námitky, tedy nesouhlasu s vypočtením odměny za poskytnutou právní službu podle advokátního tarifu namísto vyhlášky o paušálních náhradách, Ústavní soud již jednou odmítl (usnesení sp. zn.

II.

ÚS 654/08 , dostupné na http://nalus.usoud.cz/) s tím, že "... se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují, přičemž obecný soud v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujal právní názor, který vyplývá z příslušných právních předpisů." Vzhledem k tomu, že krajský soud rozhodl v souladu s principy hlavy páté Listiny, a jeho rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnut jako zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20.

2010 Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu