Detail rozhodnutí

II.ÚS 3133/10 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2010:2.US.3133.10.1
Datum: 30. 11. 2010
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 3133/10 ze dne 30. 11. 2010

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky M. Z., zastoupené JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 29 T 86/2010 ze dne 12. 10. 2010 v části, v níž byla uložena povinnost k náhradě škody, takto: Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 3.

11.

2010, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, a to v části, v níž bylo odsouzenému J.

S., uloženo nahradit stěžovatelce jako poškozené škodu ve výši 4.000,- Kč.

Stěžovatelka uvedla, že opis rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn.

29 T 86/2010 ze dne 12.

10.

2010, který jí byl doručen dne 18.

10.

2010, sice obsahoval poučení o možnosti podat ve stanovené lhůtě odvolání, na druhou stranu však byla na tomto rozhodnutí vyznačena právní moc ke dni 12.

10.

2010.

Právě v rozporuplnosti mezi poučením obsaženém v rozsudku a vyznačením právní moci shledává stěžovatelka porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

V důsledku předčasného vyznačení právní moci byla stěžovatelka podle svých slov fakticky zbavena práva na odvolání, jinými slovy jí bylo odňato právo na soudní ochranu podle č.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod.

Na důkaz skutečnosti, že se nejedná o ryze formální námitky, stěžovatelka předložila argumentaci stran napadeného výroku o náhradě škody, ve které nesouhlasí s uvedenou částkou 4.000,- Kč a poukazuje na to, že jí byla způsobena škoda celkem ve výši 23.880,- Kč.

Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Podle § 75 odst.

1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž uvedené neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.

Zmíněnými procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se potom ve smyslu § 72 odst.

3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky, s výjimkou výše uvedenou a vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

V ustanovení § 75 odst.

1 zákona o Ústavním soudu má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů (sebeomezení) Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná.

Především obecným soudům je totiž adresován imperativ formulovaný v čl.

4 Ústavy České republiky, kdy ochrana ústavnosti v demokratickém právním státě není a nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž musí být úkolem celé justice.

Ústavní stížnost takto představuje prostředek ultima ratio (nález sp. zn.

III.

ÚS 117/2000 , Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 19, nález č.

111, str.

79), tj. je nástrojem ochrany základních práv nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci (tedy až na zákonem stanovené výjimky).

Z tvrzení obsažených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka brojí proti rozsudku soudu prvního stupně, proti němuž je přípustné odvolání.

Přestože se odsouzený a státní zástupce po vyhlášení rozsudku práva na odvolání vzdali, což zřejmě následně vedlo k vyznačení právní moci na předmětné rozhodnutí, tyto skutečnosti nevedly k odnětí stěžovatelčina práva na odvolání do výroku o náhradě škody.

Je nutno připustit, že forma poučení o možnostech podat opravné prostředky ve spojitosti s vyznačením právní moci na opisu rozsudku činí takové poučení matoucím.

Nehledě na tuto okolnost však stěžovatelka odvolání proti napadenému rozhodnutí nakonec podala, což si Ústavní soud telefonicky ověřil u Obvodního soudu pro Prahu 5.

Odvolání bylo dne 2.

11.

2010 postoupeno odvolacímu soudu, který o něm dosud nerozhodl.

Stran stížnostní argumentace Ústavní soud podotýká, že stěžovatelkou tvrzené formální pochybení obecného soudu, spočívající v předčasném vyznačení právní moci na jím vydaný rozsudek, stejně jako námitky vztahující se k výši soudem přiznané náhrady škody, je možno projednat v zahájeném odvolacím řízení.

Za dané situace Ústavnímu soudu nezbylo než konstatovat, že stěžovatelka dosud nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje, a ústavní stížnost proto odmítl jako nepřípustnou dle § 43 odst.

1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. listopadu 2010 Stanislav Balík soudce zpravodaj