Vyhledat
Zpět na vyhledávání

Detail rozhodnutí

II.ÚS 3044/09 #1

Soud
Ústavní soud
ECLI
ECLI:CZ:US:2010:2.US.3044.09.1
Datum
29. 4. 2010
Stav textu
plný text dostupný
NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 3044/09 ze dne 29. 4. 2010

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Jiřího Nykodýma a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti F. M., zastoupeného Mgr. Elinou Yurchykovou, advokátkou se sídlem Školní 5335, Chomutov, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 6. 2003 č. j. 10 K 29/95-366, usnesení téhož soudu ze dne 26. 7. 2004 č. j. 10 K 29/95-390, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 11. 2004 č. j. 1 Ko 516/2004-610 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2006 sp. zn. 29 Odo 1090/2005, jakož i usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 2. 2009 č. j. 10 K 29/95-1837, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 4. 2009 č. j. 1 Ko 34/2009-1846, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2009 č. j. 29 Cdo 3141/2009-1881, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 26.

11.

2009, domáhá se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, a to pro porušení jeho ústavně zaručených práv, vyplývajících z čl.

2 odst.

3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl.

36, čl.

37 odst.

2, 3 a čl.

38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl.

6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Jak Ústavní soud zjistil, napadená rozhodnutí byla vydána v průběhu konkursu vedeného na majetek stěžovatele.

Konkrétně usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26.

7.

2004 č. j.

10 K 29/95-390, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 15.

11.

2004 č. j.

1 Ko 516/2004-610 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7.

9.

2006 sp. zn.

29 Odo 1090/2005, byl prohlášen konkurs na majetek stěžovatele, napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6.

2.

2009 č. j.

10 K 29/95-1837, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 6.

4.

2009 č. j.

1 Ko 34/2009-1846, bylo jako opožděné odmítnuto odvolání stěžovatele proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6.

6.

2003 č. j.

10 K 29/95-366, jímž soud rozhodl o procesním nástupnictví dle ustanovení § 107a zákona č.

99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád").

Posledně citované rozhodnutí Vrchního soudu v Praze napadl pak stěžovatel dovoláním, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 2.

9.

2009 č. j.

29 Cdo 3141/2009-1881 odmítnuto dle § 243b odst.

5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu jako objektivně nepřípustné, neboť přípustnost dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání, nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu.

Stěžovatel nesouhlasí se závěry vyjádřenými v rozhodnutích obecných soudů.

Řízení je podle jeho názoru stiženo "zmatečnostní vadou", která mu znemožnila úspěšnou realizaci procesních práv.

Argumentuje zejména tím, že v řízení nebyl zastoupen žádným advokátem, ve spise založená plná moc je údajně podvrh.

Tvrdí, že mu nebylo řádně doručeno rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6.

6.

2003 č. j.

10 K 29/95-366, a obecné soudy tudíž nesprávně posoudily běh lhůty k uplatnění opravného prostředku (odvolání).

Stěžovatel považuje zmiňovaný postup soudů za protiústavní, porušující jeho ústavně zaručená práva.

V podání, doručeném Ústavnímu soudu dne 22.

12.

2009, stěžovatel požádal o přiznání náhrady nákladů na povinné zastoupení v řízení před Ústavním soudem.

Návrh odůvodnil nedostatkem příjmů zapříčiněný stále probíhajícím konkursem na jeho majetek a postavením uchazeče o zaměstnání, který nepobírá žádnou sociální podporu.

Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti, jakož i posouzením obsahu odůvodnění dotčených rozhodnutí, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v části, v níž napadá usnesení Nejvyššího soudu, zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel podal dovolání proti usnesení odvolacího soudu potvrzujícímu rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo odmítnuto stěžovatelovo odvolání pro opožděnost.

Stěžovatel podal dovolání proti usnesení odvolacího soudu potvrzujícímu rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo odmítnuto stěžovatelovo odvolání pro opožděnost.

Odmítl-li za daných okolností Nejvyšší soud dovolání pro nepřípustnost, nemohl ani postupovat jinak, neboť v konkursních věcech je dle § 238a odst.

1 písm. a) občanského soudního řádu přípustné dovolání toliko ve věci samé (viz Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol.: Občanský soudní řád: Komentář, II. díl, 7. vydání, C.

H.

Beck, 2006, s.

1251).

V části, v níž stěžovatel napadá usnesení soudů I. a II. stupně, je ústavní stížnost podaná po lhůtě k tomu zákonem určené.

Podle ustanovení § 72 odst.

3 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

Dovolání stěžovatele bylo v dané věci odmítnuto proto, že nebylo objektivně přípustné.

O odmítnutí dovolání "z důvodů závisejících na uvážení" se tak v projednávané věci nejedná, pročež dobrodiní ustanovení § 72 odst.

4 zákona o Ústavním soudu se zde - ve prospěch stěžovatele - nemůže uplatnit.

Podle konstantní judikatury Ústavního soudu z citovaného ustanovení § 72 odst.

3, 4 zákona o Ústavním soudu pak plyne, že bylo-li dovolání odmítnuto jako nepřípustné, a toto posouzení nezáviselo na uvážení dovolacího soudu, počíná lhůta pro podání ústavní stížnosti běžet nikoli od doručení usnesení dovolacího soudu, nýbrž již od doručení rozhodnutí soudu odvolacího; to je totiž třeba považovat za rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (např. viz usnesení sp. zn.

IV.

ÚS 45/04 , in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek č.

33, usnesení č.

32, usnesení ze dne 24.

9.

2008 sp. zn.

III.

ÚS 1549/08 , a další).

Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 6.

4.

2009 č. j.

1 Ko 34/2009-1846, bylo stěžovateli doručeno dne 17.

4.

2009.

Byla-li tedy ústavní stížnost k poštovní přepravě podána dne 24.

11.

2009, jedná se v části, směřující proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6.

2.

2009 č. j.

10 K 29/95-1837, o podání zjevně opožděné.

Závěr o opožděnosti podání pak dopadá i na ostatní napadená rozhodnutí vydaná v souvislosti s prohlášením konkursu na majetek stěžovatele.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo jako nepřípustné odmítnuto dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15.

11.

2004 č. j.

2004 č. j.

1 Ko 516/2004-610, bylo vydáno již dne 7.

9.

2006.

Předložil-li stěžovatel ústavní stížnost po uplynutí více než tří let od vydání napadených rozhodnutí, bylo vzhledem k výše uvedenému evidentní, že tak učinil dlouho po 60 denní lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu.

Tomu nasvědčuje také skutečnost, že předmětná rozhodnutí byla již v minulosti Ústavním soudem přezkoumána, a to v řízení vedeném pod sp. zn.

I.

ÚS 55/06 .

S ohledem na výše naznačené Ústavnímu soudu nezbylo než návrh z části dle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) a z části dle ustanovení § 43 odst.

1 písm. b) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout.

Vzhledem k výsledku řízení neshledal Ústavní soud ani podmínky pro vyhovění návrhu na náhradu nákladů řízení (§ 83 odst.

1 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. dubna 2010 Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu