Detail rozhodnutí

II.ÚS 1088/10 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2010:2.US.1088.10.1
Datum: 6. 10. 2010
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 1088/10 ze dne 10. 6. 2010

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti V. Š., zastoupeného JUDr. Petrem Wildtem, advokátem se sídlem Bohuslava Martinů 1038, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. 4 Tdo 4/2010 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 6. 2009 sp. zn. 4 To 4/2009, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 14.

2010, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž mělo být zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces dle č.

36 odst.

1 a čl.

39 Listiny základních práv a svobod, čl.

8 Všeobecné deklarace lidských práv, čl.

6 odst.

1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl.

14 odst.

1 a 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Stěžovatel stejně jako v odvolání a dovolání namítá, že obecné soudy ignorovaly zásadu in dubio pro reo.

K věci přistoupily formálně a nezabývaly se námitkami obhajoby.

Odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, že výpověď spoluobžalovaného P.

V. by měla být účelová, navíc tento závěr opřel o důkazy, které před ním nebyly provedeny, čímž porušil zásadu bezprostřednosti trestního řízení.

Neexistenci záznamu z kamery v bance tak vyložil v neprospěch stěžovatele, přestože spoluobžalovaný V. potvrdil, že mu stěžovatel peníze při výběru předal.

Stěžovatel je přesvědčen, že byly dány důvody dovolání, neboť pokud se nemohl dopustit trestného činu, protože s ním byl při výběru společník a finanční ředitel společnosti, jejíž peníze měly být zpronevěřeny, který to dosvědčil, pak rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, což je dovolací důvod dle § 265b odst.

1 písm. g) tr. ř.

Přestože byl spoluobžalovaný V. soudem prvního stupně též odsouzen za krádež, odvolacím soudem byl obžaloby v plném rozsahu zproštěn.

Měl by být tedy k okolnostem výběru peněz znovu vyslechnut, tentokrát v postavení svědka.

Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti bylo zjištěno, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14.

11.

2008 sp. zn.

7 T 6/2006 uznán vinným pokračujícím trestným činem krádeže podle § 247 odst.

1, 3 písm. b) tr. zák., za nějž byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let.

Dále mu byl uložen peněžitý trest a pro případ jeho zmaření náhradní trest odnětí svobody.

K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a ohledně stěžovatele znovu rozhodl tak, že jej uznal vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst.

1, 3 písm. c) tr. z.

Za to ho odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu podmíněně odložil na zkušební dobu tří let, a dále mu uložil peněžitý trest a pro případ zmaření náhradní trest odnětí svobody.

Podkladem výroku o vině bylo zjištění, že stěžovatel poté, co převedl svůj podíl v obchodní společnosti EMC Co, s. r. o., Vysoké Mýto na V.

V. a spoluobžalovaného P.

V., využil skutečnosti, že ještě měl dispoziční právo k účtu společnosti a bez vědomí společníků firmy vybral z uvedeného účtu ve dvou případech celkem částku 1.310.000,- Kč, kterou použil pro osobní potřebu, a v této výši způsobil uvedené společnosti škodu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst.

1 písm. g) tr. ř.

Nejvyšší soud druhým napadeným rozhodnutím toto dovolání podle § 265i odst.

1 písm. b) tr. ř. odmítl jako nepřípustné.

Po zvážení stížnostních námitek i obsahu předmětných rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Námitky stěžovatele směřují do skutkového a právního posouzení věci, přičemž vycházejí z obhajoby, uplatněné v průběhu řízení před obecnými soudy.

Stěžovatel ovšem pomíjí, že jeho obhajoba byla řádně provedeným dokazováním vyvrácena.

Stran provádění a hodnocení důkazů lze odkázat na podrobné a ústavně konformní odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu.

Odvolací soud se s jeho skutkovými závěry ztotožnil.

Řádně také zdůvodnil, proč na podkladě správně zjištěného skutkového stavu sám znovu rozhodl o vině tak, že stěžovatele uznal vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst.

1, odst.

3 písm. c) tr. z.

Pokud stěžovatel v této souvislosti namítá, že odvolací soud dospěl k odlišné právní kvalifikaci než soud prvního stupně (který jednání stěžovatele kvalifikoval jako trestný čin krádeže podle § 247 odst.

1, odst.

3 písm. b tr. z.), přestože neprovedl vlastní dokazování či je nedoplnil, jeho námitce nelze přiznat opodstatněnost, neboť odvolací soud vyšel ze zcela totožného skutkového základu jako soud nalézací (viz skutková věta výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, která je totožná se skutkovou větou v rozsudku odvolacího soudu).

Nebyl proto povinen řádně provedené dokazování opakovat či doplňovat.

Ústavní soud, který v hodnotícím procesu obecných soudů neshledal žádnou libovůli, připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů a soudců (čl.

81 a čl.

82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů.

Nespadá proto do pravomoci Ústavního soudu přehodnocovat hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval (srov.

III. ÚS 23/93

, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, svazek 1, str. 41). To se týká i napadeného hodnocení výpovědi spoluobviněného P. V., při němž soud poukázal na řadu skutečností a důkazů svědčících o nevěrohodnosti jeho výpovědi i výpovědi stěžovatele stran oprávněnosti výběru peněz. Trestné jednání stěžovatele bylo prokázáno řadou svědeckých a listinných důkazů, popsaných a podrobně zhodnocených v rozsudku soudu prvního stupně. O jeho vině neměly soudy žádné pochybnosti, byť soud prvního stupně toto tzv. tunelování společnosti nesprávně právně kvalifikoval. Nebyl dán proto důvod k uplatnění zásady in dubio pro reo, jejíž použití je na místě jen tehdy, jsou-li v otázce viny pochybnosti důvodné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o vině nemohl obstát. Taková situace však v projednávané věci nenastala. Pochybení ústavního rozměru nebylo zjištěno ani v postupu Nejvyššího soudu, který shledal dovolání stěžovatele nepřípustným. Stěžovatel sice s odkazem na dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítal nesprávnou právní kvalifikaci svého jednání, dovolací námitky však založil výhradně na zpochybnění procesu dokazování a z něj vyvozených skutkových závěrů. Nejvyšší soud, který neshledal extrémní nesoulad právních závěrů s učiněnými skutkovými zjištěními, což by jedině dle judikatury Ústavního soudu mohlo věc posunout k věcnému přezkumu dovolacích námitek, tak nebyl povinen dovolání řešit věcně podle kriterií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Stěžovatelova argumentace uplatněná v ústavní stížnosti, která je opakováním výhrad obsažených v jeho odvolání a dovolání, tak Ústavní soud nevede k závěru, že by postupem obecných soudů v napadeném řízení bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, jehož se dovolává. Z uvedených důvodů Ústavní soud podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. června 2010 Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu