Detail rozhodnutí

IV.ÚS 902/09 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2009:4.US.902.09.1
Datum: 28. 7. 2009
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 902/09 ze dne 28. 7. 2009

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dne 28. července 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti 1) K. S., 2) L. P., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009 č. j. 33 Cdo 3398/2008-430 a rozsudkům Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2008 č. j. 5 Cmo 584/2007-408 a Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 1. 2007 č. j. 41 Cm 101/2000-354 takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 10.

2009 se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů v jejich civilní věci s odůvodněním, že jimi byla porušena Listina základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z podané ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn.

41 Cm 101/2000 zjistil Ústavní soud, že Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 12.

2007 č. j.

41 Cm 101/2000-354 (výrok II.) uložil stěžovatelům, aby žalobkyni zaplatili společně a nerozdílně částku ve výroku rozsudku uvedenou.

K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19.

2008 č. j.

5 Cmo 584/2007-408 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. potvrdil; řízení o odvolání stěžovatelky Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 15.

2007 č. j.

41 Cm 101/2000-378 zastavil, protože nesplnila poplatkovou povinnost.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 28.

2009 č. j.

33 Cdo 3398/2008-430 dovolací řízení zastavil, neboť stěžovatel neodstranil nedostatek právního zastoupení v dovolacím řízení, ačkoli byl k tomu vyzván Krajským soudem v Hradci Králové.

Stěžovatelé namítají, že se soudy nezabývaly všemi tvrzeními, která při jednání přednesli.

Dále stěžovatel uvádí, že u něj byly dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, přičemž při ústním jednání vznesl požadavek na ustanovení právního zástupce k ochraně svých zájmů, zejména bude-li to třeba ze zákona, např. k podání dovolání; přestože předseda senátu jeho žádosti patrně vyhověl, žádné usnesení mu doručeno nebylo.

K tomu stěžovatel doplňuje, že předseda senátu jej měl poučit, že žádost je třeba podat písemně.

K výzvě krajského soudu, aby stěžovatel doložil plnou moc advokáta, který jej bude zastupovat v dovolacím řízení, stěžovatel konstatuje, že nemohla nastat fikce doručení, neboť stěžovatel byl nemocný.

Stěžovatelka uvádí, že ani v jejím případě nemohla nastat fikce doručení, neboť při jednání před krajským soudem uvedla adresu pro doručování, na kterou jí však doručováno nebylo.

Konečně stěžovatelé namítají porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů zakotvené v článku 38 odst.

2 Listiny a v článku 6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatelé rovněž z důvodu nemajetnosti žádají o poskytnutí právní pomoci a zastupování před Ústavním soudem.

Ústavní stížnost je zčásti opožděná, zčásti podaná neoprávněnou osobou, zčásti nepřípustná a zčásti zjevně neopodstatněná.

Podle ustanovení § 72 odst.

3 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Jestliže je mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku (srov. ustanovení § 72 odst.

4 zákona o Ústavním soudu).

Stěžovatel svou věc předložil Nejvyššímu soudu, přičemž přípustnost jeho dovolání mohla být založena pouze ustanovením § 237 odst.

1 písm. c) občanského soudního řádu, upravujícím tzv. nenárokové dovolání, tj. dovolání, jehož přípustnost závisí na uvážení Nejvyššího soudu, zda odvolatelem napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.

Stěžovatele nelze nutit k podání takového dovolání; jestliže se však rozhodne vykročit cestou dovolání, musí svou věc dovést až do stádia, kdy Nejvyšší soud bude moci zkoumat, zda je přípustnost dovolání dána či nikoliv; v případě negativního shledání má pak stěžovatel zachovánu lhůtu k podání ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 72 odst.

4 zákona o Ústavním soudu.

Pokud stěžovatel zahájí dovolací řízení, avšak nedostojí podmínkám řízení (např. o povinném zastoupení advokátem), pročež musí být dovolací řízení zastaveno, aniž by se mohl Nejvyšší soud zabývat dovoláním po meritorní stránce, není ustanovení § 72 odst.

4 zákona o Ústavním soudu aplikovatelné a lhůta k podání ústavní stížnosti marně uplyne šedesátým dnem následujícím po dni doručení rozhodnutí odvolacího soudu.

Vzhledem k tomu, že stěžovateli byl rozsudek Vrchního soudu doručen dne 28.

2008, lhůta k podání ústavní stížnosti uplynula dne 27.

2008.

Ústavní stížnost stěžovatele v části směřující proti usnesení nalézacího a odvolacího soudu je proto opožděně podaná.

V části, v níž stěžovatel napadá usnesení dovolacího soudu, je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, neboť Nejvyšší soud nepochybil, když dovolací řízení zastavil pro neodstranění nedostatku podmínky řízení.

Ustanovení zástupce dle ustanovení § 30 o. s. ř. předpokládá, že jsou dány podmínky pro osvobození od soudních poplatků a že je to třeba k ochraně zájmů účastníka řízení.

Stěžovatel však o ustanovení zástupce z řad advokátů nežádal, a to ani písemně, ani ústně.

Pokud jde o tvrzení stěžovatele o nemoci, která mu měla bránit v převzetí usnesení krajského soudu, jímž byl vyzván k odstranění nedostatku právního zastoupení v dovolacím řízení, je třeba uvést, že taková námitka sama o sobě bez uvedení konkrétních skutečností neprokazuje, že se stěžovatel v inkriminované době v místě doručování nezdržoval (srov. ustanovení § 46 odst.

6 o. s. ř.).

Ústavní stížnost stěžovatelky ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu je třeba hodnotit jako podanou osobou neoprávněnou, jelikož stěžovatelka nebyla účastníkem dovolacího řízení a tudíž tímto rozhodnutím nemohla být dotčena na svých ústavně garantovaných právech; možnost porušení vlastních ústavně garantovaných práv je přitom nezbytným předpokladem aktivní legitimace k podání ústavní stížnosti [srov. ustanovení § 72 odst.

1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Totéž pak platí i pro rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19.

2008 č. j.

5 Cmo 584/2007-408.

Charakteristickým znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita, tj. nezbytnou podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti je vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele.

Ústavní stížnost stěžovatelky v části směřující proti rozhodnutí soudu prvního stupně je nepřípustná, neboť stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svého práva, protože nevyužila možnosti podat odvolání proti usnesení krajského soudu, jímž bylo řízení o jejím odvolání zastaveno.

K námitce neexistence fikce doručení se patří upozornit, že např. výzvu k zaplacení soudního poplatku pro odvolací řízení jí krajský soud doručoval na adresu trvalého pobytu, jakož i na adresu uvedenou pro doručování, avšak stěžovatelka si nevyzvedla žádnou ze zásilek.

V řízení před Ústavním soudem nejsou stěžovatelé zastoupeni advokátem.

Ústavní soud stěžovatele k odstranění tohoto nedostatku nevyzýval, neboť ani opatření si právního zastoupení stěžovateli by nic nezměnilo na tom, že by ústavní stížnost musela být odmítnuta, a stěžovatelé by se tak neúčelně vystavili dalším výdajům.

Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost dílem jako opožděně podanou, dílem jako podanou někým zjevně neoprávněným, dílem jako nepřípustnou a dílem jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst.

1 písm. b), c), e) a odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. července 2009 Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu