Detail rozhodnutí

IV.ÚS 2184/07 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2009:4.US.2184.07.1
Datum: 1. 8. 2009
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 2184/07 ze dne 8. 1. 2009

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické ve věci navrhovatele L. S., právně zastoupeného advokátem Mgr. Tomášem Čermákem, Na Sadech 21, České Budějovice proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 22. 8. 2006 sp. zn. 2 T 100/2006, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 9. 11. 2006 sp. zn. 14 To 323/2006 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007 sp. zn. 6 Tdo 606/2007, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byl dne 21. 8. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení výše citovaných usnesení obecných soudů. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Z předmětné ústavní stížnosti vyplývá, že byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu krádeže podle ustanovení § 247 odst. 1 a 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), za což mu byl uložen peněžitý trest ve výši 18.000,- Kč. Trestného jednání se měl dopustit tím, že v roce 2005 provedl neoprávněnou těžbu 61 ks borovice, přičemž přisvojením této dřevní hmoty způsobil poškozeným škodu ve výši nejméně 50.000,- Kč. Stěžovatel je toho názoru, že v řízení před obecnými soudy nebyl řádně zjištěn skutkový stav věci, což vedlo k nesprávnému určení výše vzniklé škody a s tím související nesprávné posouzení naplnění kvalifikované skutkové podstaty. Obecné soudy dle tvrzení stěžovatele neprovedly všechny jím navrhované důkazy. Stěžovatel upozorňuje ve svém návrhu na faktické chyby ve znaleckém posudku a nesrovnalosti při vytyčování hranic pozemků. V souvislosti s určováním hranic pozemků vycházel odsouzený především z údajů revírníka R. s tím, že užívané značky mezi pozemky či další značky nejsou nikde jednotně zpracovány. Obecné soudy se dále nezabývaly argumentem stěžovatele, dle něhož byla část dřevní hmoty vytěžena na pozemku společnosti WOOD - SERVICE, s. r. o., nikoli na pozemku poškozených. Hranice pozemků nebyly nikdy objektivizovány, což má vliv na nesprávné znění popisu skutku a na určení výše škody. Stěžovatel dále poukázal též na tu část odůvodnění rozsudku okresního soudu, v níž je argumentováno tak, že obecně se většina obžalovaných, kteří jsou stíháni pro obdobnou trestnou činnost, hájí tak, že jednali v omylu, že mysleli, že těží na vlastních pozemcích. Uvedený způsob argumentace nesvědčí o individualizování proběhlého trestního řízení. Dle náhledu stěžovatele je otázkou, zda byla vůbec naplněna materiální stránka trestného činu dle ustanovení § 247 odst. 1 a 2 tr. z.

III.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze jej tedy vnímat jako další odvolací orgán.

Do pravomoci obecných soudů by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen v těch případech, kdyby jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, což se však v dané věci nestalo.

Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy a dovozuje, že nebylo prokázáno, že by svým jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu krádeže dle ustanovení § 247 odst.

1 a 2 tr. z., odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20.

1995 sp. zn.

III.

ÚS 84/94 , publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č.

34, str.

257).

Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal.

Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1.

1994 sp. zn.

III.

ÚS 23/93 , publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č.

5, str.

41).

Obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné.

Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazních materiálů.

Shromážděné důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, což je třeba v předmětném případě obzvláště zdůraznit.

Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu.

Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru.

Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§ 2 odst.

5 tr. ř.).

Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu.

Co se týče konstatování krajského soudu, že obdobně jako stěžovatel se hájí i ostatní obžalovaní ze stejného trestného činu, je nutno toto považovat jen za obecnou tezi, na níž však není odůvodnění jako takové vystavěno.

Jedná se pouze o snahu soudu typizovat způsob obhajoby související s určitým druhem trestné činnosti.

Uvedené konstatování soudu ještě neznamená, že by trestní řízení jako takové nebylo nadáno prvkem individualizace.

Namítá-li stěžovatel, že v proběhlém soudním řízení nebyly spolehlivě určeny hranice pozemku, je třeba uvést, že těmito námitkami se zabývaly již obecné soudy, a to především v souvislosti s výpovědí poškozené Podlahové a svědka Hejla.

Podle článku 36 odst.

1 Listiny, jehož porušení stěžovatel mimo jiné namítá, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov.

I. ÚS 2/93

, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však zjištěno nebylo a k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny ze strany soudu tak nedošlo. Dle náhledu Ústavního soudu jsou závěry obecných soudů ústavně konformní, neboť napadená rozhodnutí jsou řádně odůvodněna a je z nich patrno, z jakých skutkových okolností soudy vyšly, jak tyto okolnosti hodnotily a také k jakým závěrům dospěly. Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomností účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. ledna 2009 Vlasta Formánková předsedkyně senátu