Detail rozhodnutí

IV.ÚS 1953/09 #2

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2009:4.US.1953.09.2
Datum: 16. 10. 2009
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 1953/09 ze dne 16. 10. 2009

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou o ústavní stížnosti stěžovatele Diag Human SE, se sídlem Pradafant 7, Vaduz, Lichtenštejnské knížectví, zastoupeného Janem Kalvodou, advokátem advokátní kanceláře se sídlem Bělohorská 35, Praha 6, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 19 Co 109/2009-99 ze dne 29. dubna 2009 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 12 Nc 5854/2008 ze dne 27. listopadu 2008 takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 22. července 2009, učiněným podle zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doplněným podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 6. října 2009, se stěžovatel s odkazem na porušení jeho základních práv na spravedlivý proces a na zákonného soudce zaručených čl.

36 odst.

1 a čl.

38 odst.

1 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 12. října 2009 stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost ústavní stížností napadeného rozhodnutí, aniž by určil které ze v záhlaví citovaných rozhodnutí má na mysli.

Při shromažďování podkladů Ústavní soud zjistil ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn.

12 Nc 5854/2008, který si pro posouzení ústavní stížnosti vyžádal, a též od právního zástupce stěžovatele, že stěžovatel podal souběžně s ústavní stížností, v souladu s poučením uvedeným v rozsudku Městského soudu v Praze č. j.

19 Co 109/2009-99 ze dne 29. dubna 2009, dovolání k Nejvyššímu soudu, o kterém nebylo dosud rozhodnuto.

Jeho přípustnost je dovozována z ustanovení § 237 odst.

1 písm. c) občanského soudního řádu.

Po posouzení uvedené okolnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Podle ustanovení § 75 odst.

1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst.

3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst.

4).

Při interpretaci právě citovaného ustanovení je třeba vycházet z toho, že ústavní stížnost podle čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy ČR představuje zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity.

Jak k tomu konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13. června 2000, sp. zn.

III.

ÚS 117/2000 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv.

19, č.

111), ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice; Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních.

K základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří proto zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst.

1 ve spojení s § 72 odst.

3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení § 75 odst.

2 zákona o Ústavním soudu.

Ani u mimořádného opravného prostředku, který může orgán, jenž o něm rozhoduje, odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, není v době jeho podání zřejmé, zda je či není přípustný, a tedy zda se skutečně jedná o procesní prostředek ochrany práv stěžovatele.

Vzhledem k této okolnosti zákon netrvá na tom, aby stěžovatel takový mimořádný opravný prostředek před podáním ústavní stížnosti uplatnil.

Na straně druhé lze i takový mimořádný prostředek uplatnit, aniž by tím byla ohrožena možnost posléze podat ústavní stížnost, neboť jestliže orgán, jenž o něm rozhoduje, jej odmítne z důvodů závisejících na jeho uvážení, má stěžovatel otevřenu lhůtu pro podání ústavní stížnosti (§ 72 odst.

4 zákona o Ústavním soudu).

Podmínkou tedy je pouze to, aby jej příslušný subjekt uplatnil řádně (tedy např. včas a v případě dovolání, jehož přípustnost je dovozována z ustanovení § 237 odst.

1 písm. c) občanského soudního řádu, zejména aby stěžovatel způsobem, jakým dovolání podá, otevřel prostor pro to, aby dovolací soud měl příležitost posuzovat pro rozhodnutí ve věci stěžejní právní otázku a její specifický judikatorní význam a případně pak dovolání projednat).

Ústavní soud zjistil, že stěžovatel v projednávané věci podal dovolání, tedy mimořádný opravný prostředek ve smyslu § 72 odst.

3 zákona o Ústavním soudu.

Jeho přípustnost je dovozována z ustanovení § 237 odst.

1 písm. c) občanského soudního řádu a z jeho obsahu je zřejmé, že na tento důvod není pouze formálně odkazováno, ale stěžovatel skutečně předkládá důvody, které mohou být s to jej naplnit a otevřít prostor pro projednání tohoto dovolání.

Jestliže podal ústavní stížnost souběžně s takovýmto mimořádným prostředkem, probíhá tedy před obecnými soudy příslušné řízení, v jehož rámci se může domáhat ochrany (i) svých ústavně zaručených práv a svobod a není důvodu pro to, aby Ústavní soud - v rozporu s výše popsaným principem subsidiarity, jakož i minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci (obecných soudů) - do doby, než toto řízení bude ukončeno, ve věci (paralelně) rozhodoval, není ani důvodu pro to, aby Ústavní soud vyčkával se svým rozhodnutím až do vydání rozhodnutí orgánu, jenž o daném mimořádném prostředku rozhodoval, neboť stěžovatel nebyl nucen podávat ústavní stížnost, když tak může učinit až po doručení rozhodnutí o daném mimořádném opravném prostředku.

Podle ustanovení § 43 odst.

1 písm. e) zákona o Ústavnímu soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li zákon jinak.

V projednávané věci nastal takový případ, a Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

K návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti ústavní stížností napadeného rozhodnutí podle ustanovení § 79 odst.

2 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud konstatuje, že užití tohoto institutu přichází v úvahu za situace, lze-li očekávat delší čas do vydání konečného rozhodnutí.

V daném případě taková situace nenastala a návrh na odklad vykonatelnosti sdílí osud ústavní stížnosti.

S ohledem na tuto skutečnost ústavní soud stěžovatele nevyzýval k odstranění vady jeho podání doručeného Ústavnímu soudu dne 14. října 2009 (návrhu na odklad vykonatelnosti ústavní stížností napadeného rozhodnutí), spočívající v jeho neurčitosti stran určení rozhodnutí, jehož se má odklad vykonatelnosti dotýkat, neboť odstranění této vady by na rozhodnutí Ústavního soudu nemohlo ničeho změnit.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst.

3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 16. října 2009 Vlasta Formánková soudkyně zpravodajka