Detail rozhodnutí

IV.ÚS 1729/09 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2009:4.US.1729.09.1
Datum: 8. 10. 2009
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 1729/09 ze dne 10. 8. 2009

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Daliborem Grůzou, PhD., advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Hustopečích, Mírová 4, směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 26 Co 652/2008-17 ze dne 29. dubna 2009 a proti usnesení Okresního soudu v Břeclavi č.j. 54 Nc 2205/2008-7 ze dne 2. května 2008 takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním učiněným podle zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení jeho základních práv zaručených čl.

36 odst.

1 a 11 odst.

3 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Ústavní soud nejprve zkoumal, zda podaný návrh má všechny formální náležitosti a zda jsou splněny i ostatní předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, přičemž dospěl k závěru, že se jedná o nepřípustný návrh (§ 75 odst.

1 zákona o Ústavním soudu).

Podle ustanovení § 75 odst.

1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst.

3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst.

4).

Při interpretaci právě citovaného ustanovení je třeba vycházet z toho, že ústavní stížnost podle čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy ČR představuje zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity.

Jak k tomu konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13. června 2000, sp. zn.

III.

ÚS 117/2000 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv.

19, č.

111), ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice; Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních.

K základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří proto zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst.

1 ve spojení s § 72 odst.

3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení § 75 odst.

2 zákona o Ústavním soudu.

Ani u mimořádného opravného prostředku, který může orgán, jenž o něm rozhoduje, odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, není v době jeho podání zřejmé, zda je či není přípustný, a tedy zda se skutečně jedná o procesní prostředek ochrany práv stěžovatele.

Vzhledem k této okolnosti zákon netrvá na tom, aby stěžovatel takový mimořádný opravný prostředek před podáním ústavní stížnosti uplatnil.

Na straně druhé lze i takový mimořádný prostředek uplatnit, aniž by tím byla ohrožena možnost posléze podat ústavní stížnost, neboť jestliže orgán, jenž o něm rozhoduje, jej odmítne z důvodů závisejících na jeho uvážení, má stěžovatel otevřenu lhůtu pro podání ústavní stížnosti (§ 72 odst.

4 zákona o Ústavním soudu).

Podmínkou tedy je pouze to, aby jej příslušný subjekt uplatnil řádně (tedy např. včas).

Navrhovatel ve svém návrhu uvedl a Ústavní soud ověřil, že navrhovatel v projednávané věci podal dovolání, tedy mimořádný opravný prostředek ve smyslu § 72 odst.

3 zákona o Ústavním soudu.

Jestliže podal ústavní stížnost souběžně s takovýmto mimořádným prostředkem, probíhá tedy před obecnými soudy příslušné řízení, v jehož rámci se může domáhat ochrany (i) svých ústavně zaručených práv a svobod a není důvodu pro to, aby Ústavní soud - v rozporu s výše popsaným principem subsidiarity, jakož i minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci (obecných soudů) - do doby, než toto řízení bude ukončeno, ve věci (paralelně) rozhodoval, není ani důvodu pro to, aby Ústavní soud vyčkával se svým rozhodnutím až do vydání rozhodnutí orgánu, jenž o daném mimořádném prostředku rozhodoval, neboť navrhovatel nebyl nucen podávat ústavní stížnost, když tak může učinit až po doručení rozhodnutí o daném mimořádném opravném prostředku.

Ústavní soud tak činí právě i s ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud o dovolání doposud nerozhodl.

Podle ustanovení § 43 odst.

1 písm. e) zákona o Ústavnímu soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li zákon jinak.

V projednávané věci nastal takový případ, a Ústavnímu soudu proto nezbylo, než návrh podaný navrhovatelem podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst.

3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 10. srpna 2009 Vlasta Formánková soudkyně zpravodajka