Detail rozhodnutí

III.ÚS 2790/08 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2009:3.US.2790.08.1
Datum: 2. 12. 2009
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 2790/08 ze dne 12. 2. 2009

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky STIV s. r. o., se sídlem Karlovy Vary, Stará louka 328/60, zastoupené JUDr. Veronikou Vlkovou, advokátkou v Karlových Varech, krále Jiřího 1703/19, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 5. 2007 č. j. 10 Co 482/2006-262, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 7.

11.

2008, doplněnou podáním ze dne 28.

2009, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24.

2007 č. j.

10 Co 482/2006-262.

Ústavní soud nejprve zkoumal, zda podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu".

Dospěl k závěru, že ústavní stížnost je podána opožděně a současně je zde dán i důvod její nepřípustnosti.

Z předložených kopií rozhodnutí v dané věci a z obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 3.

2006 sp. zn.

16 C 166/2001 vyhověl žalobě stěžovatelky vůči dvěma žalovaným a určil, že (blíže konkretizované) zástavní právo neexistuje.

První žalovaná podala odvolání, na základě kterého rozhodl Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem ze dne 24.

2007 č. j.

10 Co 482/2006-262 tak, že prvostupňové rozhodnutí změnil a žalobu zamítl.

Stěžovatelka podala dovolání dle § 237 odst.

1 písm. a) občanského soudního řádu, které Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26.

2008 č. j.

21 Cdo 3791/2007-298 zamítl pro neopodstatněnost.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že rozhodnutí Nejvyššího soudu jí bylo doručeno dne 9.

2008.

Dotazem u Okresního soudu v Karlových Varech (č. l.

17 spisu Ústavního soudu) Ústavní soud zjistil, že rozsudek Nejvyššího soudu byl stěžovatelce doručen prostřednictvím právní zástupkyně - advokátky JUDr.

Vlkové dne 4.

2008.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je podána opožděně.

Podle § 72 odst.

3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, právního nebo jiného právního řízení.

V dané věci byl rozhodnutím o posledním procesním prostředku k ochraně práv stěžovatelky rozsudek Nejvyššího soudu, který jí byl doručen dne 4.

2008.

Ústavní stížnost byla předána k poštovní přepravě (procesněprávní lhůta) dne 10.

11.

2008.

Z uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost byla podána po 60denní zákonné lhůtě.

Ústavní soud proto postupoval tak, že ústavní stížnost odmítl pro její opožděnost dle § 43 odst.

1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

Současně Ústavní soud poukazuje na to, že i kdyby vycházel z údaje stěžovatelky o doručení rozsudku Nejvyššího soudu dne 9.

2008 (lhůta by tak byla zachována), je zde dán důvod, aby Ústavní soud postupoval dle § 43 odst.

1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl pro nepřípustnost.

Jak je zřejmé z výše uvedených skutečností, proti odvolacímu rozsudku bylo podáno (samotnou stěžovatelkou) dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26.

2008.

Nejvyšší soud se zabýval v plném rozsahu stěžovatelčinými námitkami uvedenými v dovolání; obdobné námitky stěžovatelka vznesla též v ústavní stížnosti.

Stěžovatelka (však) v ústavní stížnosti požaduje toliko zrušení rozhodnutí Krajského soudu v Plzni.

Na výzvu Ústavního soudu také v podání ze dne 28.

2009 uvedla, že požaduje toliko zrušení odvolacího rozsudku.

Ústavní stížnost vychází z principu subsidiarity (§ 75 odst.

1 zákona o Ústavním soudu), tedy je nástrojem ochrany základních práv, který nastupuje až po vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných v systému orgánů veřejné moci, pojímaného též z hlediska jejich instanční hierarchie.

Z toho také vyplývá požadavek, aby ústavní stížnost umožňovala Ústavnímu soudu zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem stanovené předpoklady, i do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, jenž byl takto účastníkem využit.

Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát formuloval závěr, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít, bylo-li by z řízení o ústavní stížnosti vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku.

Jestliže by totiž Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil, existovalo by vedle pravomocného rozhodnutí Ústavního soudu, rušícího napadená rozhodnutí, pravomocné rozhodnutí Nejvyššího soudu, konstatující naopak jejich správnost, což nelze s ohledem na princip právní jistoty akceptovat (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15.

1997 sp. zn.

IV.

ÚS 58/95 in: Sb.n.u.ÚS sv.

7, str.

331, a dále usnesení ve věcech sp. zn.

III.

ÚS 598/01 ze dne 10.

2004, sp. zn.

II.

ÚS 703/02 ze dne 15.

2004, sp. zn.

ÚS 230/03 ze dne 4.

2003, sp. zn.

ÚS 649/04 ze dne 19.

11.

2004, sp. zn.

III.

ÚS 666/04 ze dne 13.

12.

2004, sp. zn.

II.

ÚS 78/05 ze dne 25.

2005, sp. zn.

III.

ÚS 1170/07 ze dne 31.

2008, ad., všechna dostupná na stránkách http://nalus.usoud.cz).

Za situace, kdy Nejvyšší soud meritorně přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu a konstatoval neopodstatněnost dovolání stěžovatelky (po přezkumu jejích námitek), bylo s ohledem na princip subsidiarity a princip právní jistoty nezbytné, aby byl ústavní stížností napaden i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.

2008 č. j.

21 Cdo 3791/2007-298.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. února 2009 Jiří Mucha soudce Ústavního soudu