Detail rozhodnutí

III.ÚS 1453/09 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2009:3.US.1453.09.1
Datum: 16. 7. 2009
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 1453/09 ze dne 16. 7. 2009

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Krajánkova 12, proti Policii České republiky, Obvodnímu ředitelství Praha II, resp. "postupu a opatření policejního orgánu č.j.: ORII-2217-5/ČJ-2009-001213, ze dne 6. 4. 2009", takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, jež splňuje formální i obsahové náležitosti zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel napadá postup policejního orgánu při vyřizování jeho oznámení o podezření ze spáchání trestných činů pomluvy podle § 206 tr. zákona, k němuž mělo dojít článkem uveřejněným v týdeníku Rytmus života vydaným dne 27.

10.

2008.

Uložením podání podle stěžovatele došlo k porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl.

1, čl.

3 odst.

1, 3, čl.

4 odst.

2, 3, 4, čl.

5, čl.

10 odst.

1, 2 a čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), jakož i čl.

1 odst.

1 a čl.

3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy").

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že dne 8.

2009 bylo zástupkyni stěžovatele doručeno vyrozumění o "uložení podání" ve věci jím podaného "podnětu k prověření, zda nedošlo ke spáchání trestného činu"; tento postup policejní orgán odůvodnil poukazem na subsidiaritu trestního práva ve vztahu k civilněprávním řešením sporu a neztotožněním konkrétního autora předmětného (nepodepsaného) článku.

S těmito závěry stěžovatel nesouhlasí.

Má za to, že postup předvídaný občanským zákoníkem a občanským soudním řádem (spor o ochranu osobnosti) není efektivní.

Je přesvědčen, že "pokud by se policejní orgány skutečně věcí zabývaly, zcela nepochybně by zjistily, kdo konkrétně má odpovědnost za obsah jednotlivých čísel a potažmo článků".

Bez významu zůstává přitom okolnost, že difamující tvrzení, která článek obsahuje, byla údajně převzata z internetové diskuse.

Závěrem vyslovuje podezření, že došlo k "propojení" periodik Pestrý svět a Rytmus života vydávaných společností BAUER MEDIA v. o. s. (z jejichž strany jde o "cílenou a dobře promyšlenou kampaň") s orgány činnými v trestním řízení.

Ústavní soud je podle čl.

83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl.

87 odst.

1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst.

1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se policejní orgán vytýkaným postupem při vyřizování trestního oznámení dopustil pochybení způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy.

Ústavní soud dospěl k závěru, že tomu tak není.

Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím vydaným v rámci řízení o trestním oznámení stěžovatele, učiněného podle ustanovení § 158 trestního řádu; stěžovatel, coby "neúspěšný" oznamovatel trestného činu, který se cítí být poškozen, nesouhlasí s tím, jak orgány činné v trestním řízení s jeho podnětem naložily.

Oproti přesvědčení stěžovatele v tom však spatřovat porušení jím označených, ale ani jakýchkoli jiných ústavně garantovaných subjektivních práv, nelze.

Zjištění příslušného skutku, kvalifikace jako trestného činu, trestní stíhání pachatele a jeho potrestání jsou obsahem vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu a nikoli mezi tímto pachatelem a jeho oznamovatelem.

Je úkolem státu, aby zákonem určenými (typicky soudními) orgány rozhodoval podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl či nebyl trestný čin spáchán a kdo jej spáchal.

Soukromoprávní nároky osoby poškozené jednáním, v němž oproti jejímu názoru orgány činné v trestním řízení spáchání trestného činu nespatřovaly, jsou adekvátně zajištěny příslušnými občanskoprávní instituty, zejména náhrady škody, případně i ochrany osobnosti.

Shodně se Ústavní soud vyslovil i v dalších rozhodnutích, například v usnesení sp. zn.

II.

ÚS 361/96 , Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv.

7, str.

343 a násl., nebo usnesení sp. zn.

ÚS 84/99 , tamtéž, sv.

14, str.

291 a násl.

Pro projednávanou věc je pak zejména ilustrativní závěr učiněný ve věci sp. zn.

II.

ÚS 155/05 , ve které Ústavní soud (s odkazem na usnesení sp. zn.

III.

ÚS 192/2000 ) uzavřel, že "způsob prověřování oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, nelze z pohledu ústavněprávního zahrnout pod základní práva, garantovaná čl.

36 Listiny".

Z usnesení ve věci sp. zn.

IV.

ÚS 436/98 se pak podává - coby zásada - že žádné ustavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, zde není; o připustitelné výjimky v dané věci nejde (srov. usnesení ve věci sp. zn.

III.

ÚS 231/07 ).

Platí tedy, že existence zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložena nebyla, a tento závěr lze mít za zřejmý; Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.

Procesní formu, již policejní orgán v dané věci zvolil, stěžovatel výslovně nenapadl; jen obiter dictum se sluší poznamenat, že navzdory pochybnostem z hlediska podústavního práva se na závěru o nedostatku podmínek pro zásah Ústavního soudu tím ničeho nemění (srov. usnesení sp. zn.

II.

ÚS 921/06 , resp.

II. ÚS 349/06

). Zcela shodně a se shodnou argumentací rozhodl Ústavní soud o obdobné stěžovatelově ústavní stížnosti usnesením ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. III. ÚS 513/08 . Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. července 2009 Jan Musil předseda senátu