Detail rozhodnutí

III.ÚS 109/09 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2009:3.US.109.09.1
Datum: 3. 5. 2009
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 109/09 ze dne 5. 3. 2009

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dne 5. března 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele PhDr. V. V., zastoupeného JUDr. Hanou Riedlovou, advokátkou v České Lípě, Jiráskova 638, proti usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Litoměřicích ze dne 24. 11. 2008 č. j. ZT 546/2008-207 a usnesení Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, služby kriminální policie a vyšetřování, expozitury Ústí nad Labem, ze dne 29. 9. 2008 ČTS: OKFK 112/TČ-2008-26, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 9.

2009 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Litoměřicích ze dne 24.

11.

2008 č. j.

ZT 546/2008-207, jakož i jemu předcházejícího usnesení Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, služby kriminální policie a vyšetřování, expozitury Ústí nad Labem, ze dne 29.

2008 ČTS: OKFK 112/TČ-2008-26, a to pro porušení čl.

8 odst.

2, čl.

36 odst.

1 a čl.

38 odst.

2 Listiny základních práv a svobod a čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Výše označeným usnesením policejního orgánu bylo podle § 160 odst.

1 trestního řádu zahájeno trestní stíhání (mj.) stěžovatele pro trestný čin dle § 255 odst.

1 a 3 trestního zákona spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst.

2 trestního zákona, jehož se měl - stručně řečeno - dopustit nezákonným ovlivňováním průběhu konkursních řízení.

Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, ta však byla výše označeným usnesením státního zástupce jako nedůvodná podle § 148 odst.

1 písm. c) trestního řádu zamítnuta.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že usnesení o zahájení jeho trestního stíhání, jež předcházelo usnesení napadenému touto ústavní stížností, bylo zrušeno z důvodu, že bylo vydáno policejním komisařem, který byl vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, přičemž nyní napadené usnesení policejního orgánu se opírá o tytéž důvody.

Dle stěžovatele, vycházejícího z ustanovení § 30 odst.

1 věty poslední trestního řádu, však policejní orgán nesmí ke všem dosavadním podkladům přihlížet.

V této souvislosti vyslovuje nesouhlas s názorem státního zástupce, že citované ustanovení dopadá na vyšetřovací úkony spočívající v aktivní činnosti vyloučeného policejního orgánu, přičemž za takový úkon nelze považovat např. opatření listiny či znaleckého posudku.

V další části ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že původní usnesení o zahájení trestního stíhání se opíralo o listinu zaslanou zvláštní správkyní konkursní podstaty úpadce AUTOSTAR VELIMEX, spol. s r. o., dle které byla podána proti jeho osobě žaloba na náhradu škody.

Tato žaloba však byla soudem prvního stupně pravomocně zamítnuta, přičemž policejní orgán tuto skutečnost nereflektoval.

V návaznosti na to stěžovatel vyslovuje nesouhlas s tím, jak se státní zástupce vypořádal s jeho námitkou, a jeho názor pokládá za projev libovůle a "deformaci důkazu", resp. za stojící v rozporu s ustanovením § 44 odst.

3 trestního řádu.

K tomu Ústavní soud poznamenává, že státní zástupce mj. uvedl, že naplnění znaků skutkové podstaty daného trestného činu může být posouzeno soudem v trestním řízení, že zde nelze použít ani ustanovení § 9 odst.

1 trestního řádu a dále že je věcí žalobce, zda bude v civilním řízení pokračovat, "zejména pokud může způsobenou škodu uplatňovat jako poškozený v řízení trestním".

Konečně stěžovatel tvrdí, že bylo porušeno právo na projednání jeho věci bez zbytečných průtahů, neboť ve smyslu § 160 odst.

1 věty první trestního řádu je třeba za splnění příslušných podmínek rozhodnout o zahájení trestního stíhání neprodleně.

V dané věci byly úkony v trestním řízení podle § 158 odst.

3 trestního řádu zahájeny již dne 1.

2004, k rozšíření prověřování pak došlo dne 20.

2005.

Postup orgánů činných v trestním řízení byl proto v rozporu s § 2 odst.

4 trestního řádu a vedl k tomu, že byla vyloučena účast obhajoby v probíhajícím řízení, takže on se nemohl účinně bránit a předkládat důkazy vyvracející podezření.

V současné době je jeho možnost obhajoby značně snížena.

Stěžovatel svou ústavní stížnost uzavřel tvrzením, že pochybení orgánů činných v trestním řízení je natolik flagrantní, že dochází k vybočení z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv a že současně bylo zasaženo i do jeho práva na osobní svobodu, neboť ve věci vedené pod ČTS: OKFK-19/2-2004 bylo "prověřování" použito v rozhodnutích o vazbě.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst.

1, 2 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh.

Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zdůraznil, že zpravidla nemíní zasahovat do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení.

Je tomu tak proto, že v této fázi řízení dochází k zásahům do základních ústavně zaručených základních práv a svobod jen zcela výjimečně.

Jde-li konkrétně o zahájení trestního stíhání, resp. o usnesení o něm, jedná se o procesní rozhodnutí, které - byť s sebou jistě nese pro dotčený subjekt nepříjemné následky - nemá povahu rozhodnutí, jež s konečnou platností zasahuje do jeho práv a povinností.

Důvodnost vyřčeného obvinění je předmětem zkoumání v celém trestním řízení, přičemž obviněný má v jeho rámci k dispozici celou řadu právních prostředků, kterými může hájit svá práva, a (teprve) po jejich vyčerpání má možnost se obrátit na Ústavní soud.

Ingerence Ústavního soudu do činnosti orgánů činných v trestním řízení v daném ohledu by přicházela v úvahu za situace zjevně svévolného (šikanózního) zásahu orgánů činných v trestním řízení, což se však Ústavnímu soudu v daném případě takto nejeví.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uplatňuje v zásadě (viz níže) námitky, které vznesl již ve stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání, přičemž státní zástupce, jak patrno z odůvodnění jeho usnesení, se jimi podrobně zabýval a zamítnutí stížnosti řádně odůvodnil.

Skutečnost, že stěžovatel se s jeho názorem neztotožňuje, opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže.

Je nyní na orgánech činných v trestním řízení, a zvláště pak na obecných soudech, aby se otázkami, jež v daných souvislostech vyvstaly (zejména pak otázkou právních dopadů toho, že v dané věci byl původně činný vyloučený policejní komisař), zabývaly v dalším řízení.

Jde-li o námitku, že státní zástupce nerespektoval ustanovení § 44 odst.

3 trestního řádu, má Ústavní soud za to, že i kdyby přisvědčil stěžovatelovu názoru, je okolnost, zda za dané situace může zmíněná správkyně konkursní podstaty uplatňovat v trestním řízení náhradu škody, či nikoliv, z hlediska důvodnosti zahájení trestního stíhání, irelevantní.

Opět nutno poukázat na to, že bude na orgánech činných v trestním řízení, jak skutečnosti, jež vyplynou z rozhodnutí obecných soudů v civilním řízení, či rozhodnutí samotné v dalším řízení zohlední.

K tomu je třeba dodat, že trestní stíhání se netýká jednání stěžovatele jen v konkursním řízení úpadce AUTOSTAR VELIMEX, spol. s r. o.

Namítá-li stěžovatel porušení ustanovení § 160 odst.

1 věty první trestního řádu, resp. porušení jeho práva na obhajobu, tato námitka mohla být stěžovatelem uplatněna již ve stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání, což se ovšem, jak Ústavní soud vyvozuje z obsahu ústavní stížnosti a odůvodnění napadeného usnesení státního zástupce, nestalo.

Z toho důvodu ji nelze pokládat za přípustnou (§ 75 odst.

1 zákona o Ústavním soudu).

Kromě toho i v tomto případě stěžovatel může uvedené pochybení namítat v dalším řízení, a tudíž lze výše uvedené závěry Ústavního soudu plně vztáhnout i na tuto námitku.

Jestliže se stěžovatel dovolává svého práva na osobní svobodu, v záhlaví uvedená rozhodnutí k zásahu do výše uvedeného práva nevedla a vést nemohla (a to ani nepřímo) již jen z tohoto důvodu, že stěžovatelem zmiňovaná rozhodnutí o vazbě byla vydána v jiné trestní věci a časově předcházela rozhodnutí, která jsou napadána touto ústavní stížností.

Pro tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. března 2009 Jan Musil předseda senátu Ústavního soudu