Detail rozhodnutí

II.ÚS 339/09 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2009:2.US.339.09.1
Datum: 17. 7. 2009
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 339/09 ze dne 17. 7. 2009

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ANTICO spol. s r. o., se sídlem Zborovská 1358, Český Brod, zastoupené Mgr. Michalem Šebánkem, advokátem se sídlem Haštalská 27, Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 27. 6. 2007 sp. zn. 6 C 45/2004, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2008 sp. zn. 29 Co 750/2007 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2008 sp. zn. 28 Cdo 3442/2008, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včasnou ústavní stížností splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívá, že jimi došlo k dotčení jejích ústavně zaručených práv garantovaných čl.

11 odst.

1 a čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že SčV, spol. s r. o. se žalobou proti stěžovatelce domáhala zaplacení úhrady za odvádění srážkových vod do kanalizace.

Právní předchůdce žalobkyně byl na základě smlouvy o pronájmu vodovodů a kanalizací uzavřené s městem Český Brod provozovatelem vodovodu a kanalizace pro veřejnou potřebu.

Stěžovatelka vlastní nemovitosti, z nichž byla vypouštěna srážková voda do kanalizace pro veřejnou potřebu.

Smlouvu se žalobkyní, resp. s jejím právním předchůdcem, stěžovatelka neuzavřela a žádnou úhradu žalobkyni neplatila.

Žalobkyně se proto domáhala úhrady z titulu bezdůvodného obohacení.

Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 27.

2007 sp. zn.

6 C 45/2004 stěžovatelce uložil povinnost finanční úhradu žalobkyni zaplatit a rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30.

2008 sp. zn.

29 Co 750/2007 rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a rozhodl o nákladech řízení.

Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 11.

11.

2008 sp. zn.

28 Cdo 3442/2008 odmítl jako nepřípustné.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rekapituluje dosavadní průběh řízení.

Domnívá se, že zákonná úprava ukládá povinnost odvádět a čistit toliko vody odpadní.

Zákonnou definici pojmu "odpadní vody" obsahuje ustanovení § 38 vodního zákona.

Z této definice stěžovatelka dovozuje, že srážkové vody nejsou vody odpadní, a že se tudíž na jejich odvod a čištění povinnost úhrady podle zákona č.

274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích, v platném znění, nevztahuje.

Stěžovatelka obecným soudům vytýká, že se navrženým výkladem právní úpravy náležitě nezabývaly a stavěly svou argumentaci na interpretaci odlišné, s níž stěžovatelka nesouhlasí.

Odůvodnění napadených rozhodnutí tak stěžovatelka hodnotí jako nedostatečné.

Připomíná dále, že s žalobkyní nikdy neuzavřela smlouvu a ke kanalizaci byla připojena bez udělení souhlasu s odvodem a čištěním srážkových vod.

Tato námitka byla obecnými soudy zcela pominuta.

Argument, že stěžovatelka o připojení věděla a pokud jej považovala za protiprávní, měla dostatečný časový prostor se mu bránit, stěžovatelka odmítá.

Podle jejího názoru žalobkyně neoprávněně nakládala s jejím vlastnictvím a nyní ze vzniklého stavu čerpá i finanční prostředky.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tedy z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Stěžovatelka porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje v závěru obecných soudů, které nepřisvědčily jejímu názoru, že není povinna platit žalobkyni za vypouštění srážkové vody do kanalizace podle zákona o vodovodech a kanalizacích.

Pokud jde o polemiku stěžovatelky s právním názorem obecných soudů ohledně povinnosti platit za odtok srážkové vody do kanalizace, je namístě uvést, že stěžovatelka v podstatě otevírá spor o výklad podústavního práva, který Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší.

Ústavní soud je povolán toliko k hodnocení, zda výklad práva, soudy v dané věci podaný, není svévolný nebo extrémní.

Takový závěr ovšem namístě není.

Obecné soudy ve věci aplikovaly podústavní právo a jeho výklad, včetně právních závěrů ve věci učiněných, také logicky a vyčerpávajícím způsobem odůvodnily.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti jen pokračuje v polemice s nimi a dožaduje se přezkumu Ústavním soudem, jako další soudní instancí, jíž však tento soud svým ústavním vymezením není.

Odvolací soud, který se plně ztotožnil se skutkovými i právními závěry učiněnými soudem prvního stupně k námitce stěžovatelky uvedl, že obecná povinnost vlastníka, potažmo provozovatele, odvádět a čistit srážkové vody vyplývá mimo jiné z ustanovení § 2, § 8, § 9 a § 22 zákona č.

274/2001 Sb., zákon o vodovodech a kanalizacích, v tehdy platném znění (dále jen "zákon o vodovodech a kanalizacích"), z jeho prováděcích předpisů a předpisů souvisejících.

Pasivní legitimaci stěžovatelky soud dovodil z negativního výčtu osob uvedených v ustanovení § 20 odst.

6 zákona o vodovodech a kanalizacích.

Namítaný rozdíl mezi vodami srážkovými a odpadními soud objasnil s poukazem na zákonnou definici uvedenou v ustanovení § 2 odst.

2 citovaného zákona, který pro oba pojmy zavádí jediný termín "odpadní vody".

Za neoprávněné vypouštění odpadních vod do kanalizace zákon označuje i vypouštění bez uzavřené písemné smlouvy o odvádění odpadních vod (§ 10 odst.

2, 3 uvedeného zákona).

Právo na stočné přitom vzniká okamžikem vtoku odpadních vod do kanalizace (§ 8 odst.

11 citovaného zákona).

Závazkový vztah mezi účastníky tak vznikl samotným vypouštěním odpadních vod do kanalizace, přičemž skutečnost, že srážkovou vodu stěžovatelka vypouštěla v žalovaném období do kanalizace, tato nikterak nezpochybňuje.

Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy závěr týkající se oprávněnosti žalobkyně požadovat po stěžovatelce úhradu za stočné náležitě zdůvodnily a jimi provedená interpretace zákonných ustanovení nikterak nevybočuje z mezí ústavnosti.

Skutečnost, že se stěžovatelka s jejich argumentací neztotožňuje a nabízí jinou právní konstrukci, kterou obecné soudy neshledaly relevantní, situaci neposouvá do ústavní roviny.

Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda řízení nazírané jako celek, bylo spravedlivé.

V tomto směru nelze, ze shromážděných podkladů, vyvodit jakékoliv porušení ústavních principů spravedlivého procesu, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu.

Ústavní soud tedy neshledal, ani v napadených rozsudcích ani v řízení, které jim předcházelo, porušení základních práv stěžovatelky tvrzených v ústavní stížnosti.

Proto ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. července 2009 Stanislav Balík předseda senátu