Detail rozhodnutí

II.ÚS 1602/09 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2009:2.US.1602.09.1
Datum: 9. 8. 2009
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 1602/09 ze dne 8. 9. 2009

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti Ing. R. Z., zastoupeného JUDr. Veronikou Vlkovou, advokátkou se sídlem Bělehradská 14, Karlovy Vary, proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 27. 4. 2007 č. j. 11 C 167/2006-55, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 10. 2007 č. j. 12 Co 362/2007-79 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2009 č. j. 28 Cdo 409/2008-90, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, tvrdíce, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zejména právo na rovné postavení vyplývající z čl.

1 odst.

1, čl.

3 odst.

1 a čl.

4 odst.

3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále právo na vlastnictví dle čl.

11 Listiny, konkrétně pak právo na rovné postavení subjektů vlastnického práva.

Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a připojených dokumentů zjistil, rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 10.

10.

2007 č. j.

12 Co 362/2007-79 byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 27.

2007 č. j.

11 C 167/2006-55, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele, na základě níž se domáhal, aby soud uložil žalovanému Pozemkovému fondu ČR povinnost uzavřít s ním smlouvu o převodu pozemků v žalobě blíže specifikovaných podle § 11 odst.

2 zákona č.

229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě").

V dané věci obecné soudy s odvoláním na platnou judikaturu Ústavního soudu shodně dovodily, že došlo k zániku práva stěžovatele na vydání náhradních pozemků dle § 13 odst.

6 a 7 zákona o půdě, ve znění zákona č.

253/2003 Sb., a to ke dni 31.

12.

2005.

Stěžovatel svůj nárok na poskytnutí náhradních pozemků odvíjel od smluv o postoupení pohledávek uzavřených s oprávněnými osobami.

On sám nebyl původně oprávněnou osobou, případně dědicem této osoby, nevztahovalo se tedy na něj rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn.

Pl.

ÚS 6/05 ze dne 13.

12.

2005.

Za právně bezvýznamnou odvolací soud shledal tu skutečnost, zda stěžovatel právo na vydání náhradních pozemků aktivně uplatňoval u Pozemkového fondu ČR, a také skutečnost, že stěžovatel neměl spekulativní záměr a chtěl využít předmětné pozemky k chovu koní a ovcí.

Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 24.

2009 č. j.

28 Cdo 409/2008-90 jako nepřípustné odmítl s tím, že dovoláním otevřené právní otázky nejsou zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst.

1 písm. c) zákona č.

99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů.

Obecnými soudy přijaté řešení označil za souladné s názory, jež byly vysloveny v nálezu Ústavního soudu ze dne 13.

12.

2005, sp. zn.

Pl.

ÚS 6/05 , a též opakovaně v judikatuře Nejvyššího soudu, kupříkladu v rozhodnutí ze dne 22.

2007, sp. zn.

28 Cdo 167/2007, rozhodnutí ze dne 22.

2007, sp. zn.

28 Cdo 209/2007, a rozhodnutí ze dne 19.

2007, sp. zn.

28 Cdo 604/2007.

Stěžovatel se tedy se svou stížností obrátil na Ústavní soud.

Porušení svých základních práv a svobod přitom spatřuje v postupu obecných soudů, které při svém rozhodování vycházely z rozlišování rozdílného postavení dvou okruhů subjektů restitučních předpisů podle zákona o půdě, a to na straně jedné tzv. "přímých oprávněných a jejich dědiců" a na straně druhé "postupníků".

I když si je stěžovatel vědom toho, že tento postup vychází ze závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 13.

12.

2005 sp. zn.

Pl.

ÚS 6/05 , publikovaného ve Sbírce zákonů pod č.

531/2005 Sb. a ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu svazek 39, nález č.

226, str.

389, jeví se mu takový postup diskriminační a v rozporu s právy a svobodami garantovanými ústavním pořádkem České republiky.

Stěžovatel dále odmítá označení "spekulanta s pozemky", neboť v pravomocně skončeném soudním řízení prý prokázal, že sice nabyl předmětné nároky podle zákona o půdě smlouvou o postoupení práv od "původního přímého restituenta", ale nikoli za účelem spekulace, nýbrž vždy veden snahou realizovat v předmětné lokalitě konkrétní podnikatelský záměr pro konečné využití pozemků k zemědělským účelům.

Stěžovatel se proto za tímto účelem opakovaně účastnil soutěží o přidělení pozemků v rámci veřejných nabídek a podával žádosti o úplatný převod pozemků od Pozemkového fondu ČR, jakož i jednal o dalších možnostech uplatnění svých pozemkových nároků se zástupci předmětného fondu.

Tyto aktivity nebyly z pohledu stěžovatele ovšem úspěšné.

Důvodem byla jednak nedostatečná nabídka pozemků nabízených Pozemkovým fondem a dále skutečnost, že v konečné fázi měli přednost v případě veřejných nabídek nájemci předmětných pozemků.

I v tomto ohledu se stěžovatel cítí být diskriminován.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů.

Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky.

V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Její jádro tvoří polemika s nálezem Ústavního soudu sp. zn.

Pl.

ÚS 6/05 ze dne 13.

12.

2005.

V něm učiněnými závěry pléna je však druhý senát Ústavního soudu vázán a neshledal důvod se od něj odchýlit ani na základě stížnostní argumentace.

Nutno podotknout, že obsahově totožnou argumentací stěžovatele se již Ústavní soud zabýval, a to v usnesení ze dne 17.

2008 sp. zn.

III.

ÚS 1426/08 a v usnesení ze dne 14.

2009 sp. zn.

II.

ÚS 978/09 .

V obou rozhodnutích Ústavní soud odkázal na již zmiňovaný nález sp. zn.

Pl.

ÚS 6/05 , který řešil i právní postavení tzv. postupníků.

Ve vztahu k jejich nárokům po postoupení pohledávky od původních restituentů bylo přijato stanovisko, že v takovém případě jde o obligační vztah, "přičemž pekuniární účely cese u postupníků jsou v daném případě odlišné od účelu vydání náhradního pozemku podle ustanovení § 11 odst.

2 zákona o půdě původním restituentům".

Dále Ústavní soud v citovaných usneseních konstatoval, že "pokud bylo úmyslem státu ve smyslu preambule zákona o půdě zmírnit následky některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v minulosti, jednalo se v první řadě o snahu obnovit původní vlastnické vztahy k půdě, neboť zákonodárce si byl vědom skutečnosti, že nejlepším hospodářem pečujícím o půdu je ten, který k ní má trvalý (nejen) vlastnický vztah.

Oproti tomu není důvod, proč stejným způsobem přistupovat k postupníkům, kteří tím, že odkoupili nároky přímých oprávněných osob, "jen" realizují konkrétní podnikatelský záměr, jako je tomu v případě stěžovatele, se všemi riziky z toho vyplývajícími.

Nelze tedy v tomto případě dovodit závěr o porušení rovnosti či o diskriminaci postupníků.

Je možné ještě dodat, že při postoupení předmětných pohledávek si stěžovatel musel být vědom nejen možných výhod, nýbrž i rizika takovéto cese s ohledem na způsob nabídky a přidělování náhradních pozemků Pozemkovým fondem ČR.

Obecné soudy tedy postupovaly ústavně konformně, pokud při svém rozhodování respektovaly judikaturu Ústavního soudu a dovodily zánik nároku stěžovatele coby postupníka na náhradní pozemek podle § 11 zákona o půdě.

Jejich rozhodnutím nemohlo být tudíž zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele.

Ústavnímu soudu s ohledem na výše naznačené nezbylo než projednávanou ústavní stížnost odmítnout podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. září 2009 Stanislav Balík předseda senátu