Detail rozhodnutí

I.ÚS 932/08 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2009:1.US.932.08.1
Datum: 8. 12. 2009
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 932/08 ze dne 12. 8. 2009

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ivanou Janů o ústavní stížnosti společnosti MADAL s. r. o., se sídlem v Praze 3, Seifertova 71/352, zastoupené JUDr. Robertem Matasem, advokátem se sídlem v Praze 1, Masarykovo nábřeží 14, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2007, čj. 41 Cm 186/2003-190, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 1. 2008, čj. 13 Cmo 401/2007-242, za účasti Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka, jenž v civilním řízení vystupuje v procesní roli žalobce, brojí ústavní stížností proti v záhlaví označeným usnesením, jimiž byl podle § 153b odst.

4 o. s. ř. zrušen rozsudek pro zmeškání žalovaných.

V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že se soudy nevypořádaly s jeho rozhodnými tvrzeními ani s jím předloženými důkazy; tím bylo porušeno právo na spravedlivý proces (princip rovnosti zbraní, princip kontradiktornosti, zákaz libovůle) ve smyslu čl.

36 a násl.

Listiny základních práv a svobod a čl.

6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Na podané ústavní stížnosti setrval i v replice k vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka.

Z procesního spisu Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze usnesením ze dne 10.

2007, čj.

41 Cm 186/2003-190, zrušil podle § 153b odst.

4 o. s. ř. rozsudek pro zmeškání téhož soudu ze dne 4.

2007, čj.

41 Cm 186/2003-173.

Vrchní soud v Praze - k odvolání žalobkyně, tj. stěžovatelky - usnesením ze dne 29.

2008, čj.

13 Cmo 401/2007-242, usnesení soudu I. stupně potvrdil.

Ústavní soud se obdobnou procesní situací, v níž bylo napadeno rozhodnutí o zrušení rozsudku pro zmeškání, zabýval v usnesení ze dne 20.

2007, sp. zn.

IV.

ÚS 1698/07 , a dospěl v něm k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná [§ 43 odst.

1 písm. e) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Ústavní soud nemá důvodu, proč by se od již zaujatého právního názoru měl v této věci odchylovat.

V souladu s citovaným usnesením lze proto konstatovat, že ústavní stížnost podle čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy představuje zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity.

Ústavní stížnost je tedy třeba chápat jako subsidiární prostředek k ochraně základních práv a svobod jednotlivce za situace, kdy právní prostředky určené k jejich ochraně byly již vyčerpány a nelze se jich jiným zákonným způsobem domáhat (srov. ustanovení § 75 odst.

1 zákona o Ústavním soudu).

Ústavní soud stojí ve své rozhodovací praxi na stanovisku, že ochrana ústavnosti není, a z povahy věci ani nemůže být, pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci a za procesní prostředky k ochraně práva považuje nejen prostředky opravné, ale také (všechny) ty, které jsou způsobilé ochranu práva v příslušných řízeních přivodit.

Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku vyčerpání všech procesních prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§ 75 odst.

1 zákona o Ústavním soudu).

Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že jejím důvodem jsou i samy kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl.

83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům teprve tehdy, pokud nebyla ochráněna ostatními orgány veřejné moci.

V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci.

Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci.

Obě tato hlediska vzal Ústavní soud v úvahu při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu i v této projednávané věci.

Systém ústavního soudnictví v České republice je tedy založen především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených a podle ustálené judikatury Ústavního soudu v případě, kdy věc není ukončena pravomocným rozhodnutím soudu ve věci samé, nýbrž se vrací k dalšímu řízení, je ústavní stížnost nepřípustná [srov.

Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V., Zákon o Ústavním soudu, Komentář, 1. vydání.

Praha: C.H.

Beck, 2001, s.

338 a usnesení Ústavního soudu ze dne 30.

2006, sp. zn.

IV.

ÚS 125/2006 in ASPI: 32032 (JUD)].

Napadenými rozhodnutími soud I. stupně zrušil svůj rozsudek pro zmeškání a odvolací soud jeho rozhodnutí potvrdil.

Za této situace nelze než uzavřít, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť nesplňuje nezbytnou formální (procesní) náležitost - tj. vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva - k tomu, aby se jí mohl Ústavní soud zabývat.

Řízení dále pokračuje a stěžovatelka má zachovánu možnost v dalším průběhu soudního řízení disponovat všemi svými procesními právy.

Nad rámec uvedeného lze dodat, že podle konstatních názorů judikaury a literatury ponechává § 153b o. s. ř. vydání kontumačního rozsudku na uvážení soudu; soud rozsudek pro zmeškání vydat nemusí, ani když jsou splněny citovaným ustanovením předepsané předpoklady (srov. nález Ústavního soudu sp. zn.

IV.

ÚS 2785/07 , v literatuře kupř.

Drápal, L. a kol.

Občanský soudní řád.

Komentář.

I. díl.

7. vydání, komentář k § 153b, bod 8.).

Lze proto usuzovat, že nemá-li žalobce nárok na vydání kontumačního rozsudku, přestože jsou splněny zákonem stanovené předpoklady jeho vydání, nemohou být jeho práva dotčena ani tím, bude-li posléze tento rozsudek zrušen podle § 153b odst.

4 o. s. ř.

Řízení bude dále pokračovat projednáním věci samé a stěžovatel bude v tomto řízení moci realizovat veškerá procesní práva, která mu náleží.

Z těchto důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako nepřípustnou podle § 43 odst.

1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst.

3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 12. srpna 2009 Ivana Janů soudce zpravodaj