Detail rozhodnutí

I.ÚS 2489/09 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2009:1.US.2489.09.1
Datum: 11. 3. 2009
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 2489/09 ze dne 3. 11. 2009

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Pavla Bednaříka, se sídlem v Ostravě, Obránců Míru 6, správce konkursní podstaty Moravia Banky, a. s. v likvidaci, se sídlem ve Frýdku-Místku, ul. Palackého 133, IČ 45192855, zastoupeného Mgr. Denisou Belošovičovou, advokátkou se sídlem v Ostravě-Slezské Ostravě, Bohumínská 788/61, proti výroku II. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 11. 2008, čj. 14 Cm 130/2004-79, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 6. 2009, čj. 10 Cmo 11/2009-91, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ostravě shora označeným rozsudkem zamítl incidenční žalobu o určení, že žalobce má za úpadcem Moravia Banka, a. s. v likvidaci, pohledávku ve výši 95 280,58 Kč (výrok I.) a výrokem II. uložil žalobci povinnost zaplatit stěžovateli na nákladech řízení částku 7100 Kč.

Výši nákladů soud určil podle § 8 písm. b) vyhlášky č.

484/2000 Sb., ve znění účinném do 31.

2006.

Na základě odvolání stěžovatele, směřujícího proti výroku II. o nákladech řízení, Vrchní soud v Olomouci v napadené části rozsudek soudu I. stupně potrdil a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Proti výroku II. rozsudku soudu I. stupně a proti usnesení odvolacího soudu brojí stěžovatel ústavní stížností.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas s právním názorem obecných soudů.

Dle mínění stěžovatele neměla být výše odměny za zastupování určena podle § 8 písm. b) vyhlášky č.

484/2000 Sb., ale podle § 3 odst.

1 téhož předpisu (tj.

18 800 místo 6200 Kč).

Tím bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces, zakotvené v čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na právní pomoc dle § 37 odst.

2 Listiny.

Svou ústavní stížnost staví stěžovatel na argumentaci, podle které je incidenční žaloba ve své podstatě žalobou na plnění, a proto je nutno paušální odměnu za zastupování určit podle § 3 odst.

1 cit. vyhlášky, který se vztahuje na řízení, jejichž předmětem je zaplacení peněžité částky.

Incidenční žaloba o určení pravosti pohledávky není určovací žalobou ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř., ani speciální určovací žalobou, neboť nemá preventivní charakter, nesleduje vytvoření pevného základu pro právní vztahy účasníků sporu, ale představuje titul pro zaplacení peněžité částky v konkursním řízení.

V této souvislosti stěžovatel kritizuje rozhodnutíNejvyššího soudu ze dne 23.

10.

2003, sp. zn.

29 Odo 905/2003 (pozn.

ÚS: rozhodnutí bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 38/2006).

Stěžovatel poukazuje i na nedostatek odůvodnění aplikace § 8 písm. b) vyhlášky č.

484/2000 Sb. v rozhodnutí soudu I. stupně a na složitost incidenčního sporu.

Na základě toho navrhuje zrušení citovaných rozhodnutí, resp. u rozsudku soudu I. stupně pouze jeho výroku I.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§ 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl.

83 Ústavy).

Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností.

K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv asvobod jednotlivce.

V souzené věci však Ústavní soud takový zásah neshledal.

Stěžovatelova ústavní stížnost není v podstatě ničím jiným, než pouhou polemikou s právními názory obecných soudů, o nichž má zato, že jsou nesprávné.

Tím staví stěžovatel Ústavní soud do role, která mu vůbec nepřísluší; Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti, a nikoliv dalším článkem soustavy obecných soudů, který by se mohl či měl zabývat interpretací jednoduchého práva.

Nemá-li výklad jednoduchého práva dopad do ústavně garantovaných práv, nepřísluší Ústavnímu soudu zaujímat jiné právní názory, odchylné od těch, které vyslovily v civilním řízení obecné soudu.

Ostatně právě tuto skutečnost vystihl v odůvodnění svého rozhodnutí i odvolací soud, který připomíná, že pouhý fakt, že se soudy při stanovení výše odměny neztotožnily s právním názorem stěžovatele a přiznaly mu nižší částku, než požadoval, nelze považovat za zásah do práv zaručených Listinou.

Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou ale i v ostatních směrech řádně odůvodněna a dostatečně vysvětlují, proč právní názor stěžovatele nelze považovat za správný, a to v souladu s judikaturou publikovanou k tomuto tématu.

Ústavní soud nevidí důvod, proč by jejich stanoviska měl opakovat, a proto na ně pouze odkazuje.

V této souvislosti považuje za důležité uvést, že stěžovatelova námitka, dle níž soud I. stupně vůbec neodůvodnil postup podle § 8 písm. b) vyhlášky č.

484/2000 Sb., není důvodná.

Prvoinstanční soud naopak v odůvodnění rozsudku - v souladu s rozhodnutím R 38/2006 - vysvětluje, proč neurčil výši odměny za zastupování podle § 3 odst.

1 citované vyhlášky.

Konečně není udržitelný ani základní argument, na němž stojí ústavní stížnost, a sice že incidenční žaloba o popření pravosti pohledávky stěžovatele (v teorii se nazývá žalobou odporovou) je žalobou na plnění.

Tento závěr stěžovateli vyvrátily již obecné soudy ve svých rozhodnutích, v nichž v souladu s konstantní judikaturou dovozovaly, že uvedená žaloba je svou povahou určovací žalobou, v níž není zapotřebí prokazovat naléhavý právní zájem.

Shodně se k problému staví i teorie civilního procesu.

Např. prof.

Winterová jako společný rys incidenčních sporů vyzdvihuje to, že vyjma sporů o vypořádání SJM a o odporovatelnost bude mít rozsudek určovací povahu; není přitom nutno tvrdit a prokazovat naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť žaloba se vždy opírá o výzvu účastníku, aby žalobu podal.

U incidenčních sporů však nikdy nejde o rozsudek na plnění (rozsudek nemůže být exekučním titulem), neboť je jím řešen jenom základ, tj. zda se uspořádání práv a povinností ve zvláštním řízení sporného práva týká, či nikoliv.

V souladu s tím je předmětem odporového sporu určení pravosti (existence) nebo neexistence pohledávky, její výše nebo pořadí (Winterová, A.

Incidenční spory.

Bulletin advokacie, 2003, č.

4, s.

12-17).

Odporový spor tedy nesměřuje k samotnému plnění, ale pouze k určení, zda bude sporná pohledávka v rozvrhu uspokojována, či nikoliv.

Z tohoto hlediska nemůže argumentace stěžovatele, na níž je vybudována jeho ústavní stížnost, obstát.

Z těchto důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevněneopodstatněnou podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst.

3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 3. listopadu 2009 František Duchoň, v.r. předseda senátu