Detail rozhodnutí

I.ÚS 2302/09 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2009:1.US.2302.09.1
Datum: 29. 9. 2009
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 2302/09 ze dne 29. 9. 2009

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. K., zastoupené JUDr. Tomášem Máchou, advokátem se sídlem Praha 2, Blanická 25, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 3. 2008, čj. 26 C 120/2006 - 51, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2008, čj. 35 Co 394/2008 - 73, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včasnou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, z nichž rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 byla zamítnuta její žaloba proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR o odškodnění ve výši 102.311,- Kč.

Rozsudkem Městského soudu v Praze byl rozsudek obvodního soudu potvrzen.

Stěžovatelka podala poté dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.

2009, čj.

25 Cdo 1450/2009 - 88, odmítnuto.

Podle stěžovatelky bylo napadenými rozhodnutími porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod.

Žalobami se u obecných soudů domáhala náhrady škody, která jí měla vzniknout označenými rozhodnutími Okresního soudu v Sokolově a Krajského soudu v Plzni.

V uvedených řízeních tvrdila, že jí vznikla škoda v důsledku nesprávné léčby jejího onemocnění závodním lékařem.

Práce, na kterou byla svým zaměstnavatelem (Správou železniční dopravní cesty) přeložena, byla pro ni nevhodná.

Toto soudní řízení trvalo 10 let, stěžovatelka v něm vyčerpala všechny řádné i mimořádné opravné prostředky, včetně ústavní stížnosti, kterou Ústavní soud odmítl.

Poté, co proběhlo shora uvedené řízení, stěžovatelka podala žalobu proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR, neboť jí, podle jejího přesvědčení, nesprávným úředním postupem vznikla škoda v podobě rozdílu mzdy za dobu od 1.

1992 do 30.

1996, tj. do odchodu do starobního důchodu, ve výši 73.222,- Kč a v podobě částky za neproplacené nemocenské dávky ve výši 29.089,- Kč.

V předmětném řízení stěžovatelka neuspěla.

Stěžovatelka se domnívá, že obecné soudy ji poškodily tím, že jí nepřiznaly právo na spravedlivý proces podle Listiny základních práv a svobod.

Již samotná délka soudního řízení způsobila stěžovatelce v životě značnou újmu.

Nejedná se pouze o škodu materiální, ale i o škodu, kterou nelze vyčíslit penězi, a tou je právo na spravedlivý proces.

Z připojených soudních rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27.

2008, čj.

26 C 120/2006 - 51, byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na zaplacení odškodnění, které požadovala za to, že v důsledku nesprávného rozhodnutí Okresního soudu v Sokolově jí vznikla majetková újma.

Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že stěžovatelka vedla spor u Okresního soudu v Sokolově o náhradu škody.

Ve zmíněném řízení byla vydána tři rozhodnutí soudu prvního stupně a dvě rozhodnutí soudu odvolacího.

Nejvyšším soudem bylo její dovolání odmítnuto a Ústavním soudem byla odmítnuta i její ústavní stížnost.

Soud poukázal na ustanovení § 7 zákona č.

82/1998 Sb. a konstatoval, že v daném případě nebylo vydáno žádné rozhodnutí, které by bylo pro nezákonnost zrušeno.

Nebyla proto splněna podmínka § 7 zákona č.

82/1998 Sb.

Proto se soud již dále nezabýval vznikem škody a eventuální příčinnou souvislostí mezi vznikem škody a nezákonným rozhodnutím.

Po odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudek obvodního soudu potvrdil.

Odkázal na ustanovení § 1, § 5, § 7 odst.

1 a § 8 odst.

1 zákona č.

82/1998 Sb. a dovodil, že základní podmínka odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, tj. zrušení či změna pravomocného rozhodnutí státního orgánu pro nezákonnost příslušným orgánem nebyla splněna.

Není-li splněna tato podmínka, nárok na náhradu škody proti státu nevznikl a je nadbytečné zabývat se zbývajícími předpoklady této odpovědnosti.

Stěžovatelka v žalobě označila postup soudů za nesprávný úřední postup podle § 13 zákona č.

82/1998 Sb.

V této souvislosti odkázal odvolací soud na ustálenou judikaturu - rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn.

Cdon 804/96 a dovodil, že se v dané věci o nesprávný úřední postup nejedná.

Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl pro jeho opožděné podání.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že jí následkem nezákonného rozhodnutí soudů vznikla jednak škoda na majetku, jednak újma nemateriální v důsledku porušení jejího práva na spravedlivý proces ze strany obecných soudů.

Tato svá tvrzení neopřela o žádné konkrétní skutečnosti a důkazy, ani neuvedla žádné konkrétní argumenty na podporu svých tvrzení.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti.

Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva.

Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen v případě, pokud současně shledá porušení základního práva či svobody.

Po přezkoumání ústavnosti napadených rozhodnutí dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že obecné soudy se danou problematikou dostatečně zabývaly a své závěry řádně odůvodnily.

Tvrzení stěžovatelky o porušení jejího základního práva na spravedlivý proces ve smyslu čl.

36 Listiny základních práv a svobod proto nemůže obstát.

Soudy postupovaly zcela v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, zakotvujícími právo na soudní a jinou právní ochranu a jejich postupu nelze z hlediska ochrany ústavnosti nic vytknout.

Stěžovatelka zastává v dané věci opačný právní názor a její ústavní stížnost je jen výrazem nespokojenosti s neúspěchem v řízení před obecnými soudy, což nijak neodůvodňuje zrušení napadených rozsudků.

V předmětné věci nebylo shledáno nic, co by ji posouvalo do ústavněprávní roviny.

Pokud tedy obecné soudy, za dodržení všech pravidel daných hlavou pátou Listiny základních práv a svobod, rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti.

Nelze než uzavřít, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení základních práv stěžovatelky.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Proto její ústavní stížnost usnesením odmítl, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. září 2009 František Duchoň předseda I. senátu Ústavního soudu