Detail rozhodnutí

I.ÚS 1873/09 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2009:1.US.1873.09.1
Datum: 8. 12. 2009
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 1873/09 ze dne 12. 8. 2009

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti a) R. K. a b) Ing. Z. K., zastoupených JUDr. Ondřejem Veselým, advokátem se sídlem v Písku, Hradební 134/II, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2009, čj. 21 Cdo 1663/2008-153, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 2. 2007, čj. 11 Cmo 262/2006-121, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2005, čj. 36 C 69/2005-91, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2002, čj. 23 Co 6/2002-257, spojené s návrhem návrh na zrušení § 241 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh na zrušení § 241 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, se odmítají.

Odůvodnění:

Stěžovatelé brojí ústavní stížností proti shora označeným rozhodnutím obecných soudů, jimž vytýkají porušení čl.

2, čl.

10, čl.

90, čl.

95 a čl.

96 Ústavy ČR, čl.

1 až 4, čl.

12 odst.

1 a 3, 14 odst.

1 a 3, čl.

17 odst.

1, 3 a 4, čl.

36 odst.

3, čl.

37 odst.

3 a čl.

38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl.

6. odst.

1, čl.

8, čl.

13, čl.

14, čl.

17 a čl.

18 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Usnesení Nejvyššího soudu o zastavení dovolacího řízení vytýkají, že spočívá na diskriminačním a protiústavním ustanovení § 241 o. s. ř., "které v rozporu s ústavním pořádkem zakládá nerovnost účastníků soudního řízení založenou z důvodu nestejného vzdělání nebo postavení".

Ustavnovení § 241 odst.

4 o. s. ř. "je nejen porušením práva na rovnost, ale i odepřením svobodného přístupu k soudu, hrubým zásahem do svobody projevu a použitím tvrdé cenzury." Nejvyššímu soudu rovněž vytýkají, že nečinnost jejich zástupce "nesprávně a zlovolně" nazval jejich nečinností, jakož i to, že dovolání bez opory v zákoně považuje za mimořádný opravný prostředek; o. s. ř. totiž zná pouze "opravné prostředky", ale žádný mimořádný opravný prostředek.

Z přiložených rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující skutečnosti: Krajský soud v Praze k odvolání stěžovatelů rozsudkem ze dne 30.

2002, čj.

23 Co 6/2002-257, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 30.

10.

2001, čj.

12 C 316/94-231, ve znění usnesení ze dne 22.

2002, čj.

12 C 316/94-264, jímž byl zamítnut návrh, aby žalovaná Česká republika byla uznána povinnou zaplatit žalobcům částku 500 000 Kč (z titulu náhrady škody, která měla být stěžovatelům způsobena nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem Okresního soudu v Písku ve věci vedené pod sp. zn.

E 151/89) a rozhodnuto o nákladech řízení.

K dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 23.

10.

2003, čj.

25 Cdo 1802/2002-281, rozsudek krajského soudu ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 3 000 Kč potvrzen, a ve výroku o náhradě nákladů řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, jinak dovolání stěžovatelů zamítl.

Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30.

2002, čj.

23 Co 6/2002-257 (v rozsahu, ve kterém nabyl právní moci) a proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 30.

10.

2001, čj.

12 C 316/94-231, podali žalobci u Okresního soudu v Příbrami žalobu pro zmatečnost z důvodů uvedených v ustanovení § 229 odst.

1 písm. e), § 229 odst.1 písm. g), § 229 odst.

2 písm. b) a § 229 odst.

3 o. s. ř.

Krajský soud v Praze - poté, co Okresní soud v Příbrami usnesením ze dne 7.

12.

2004, čj.

5 C 143/2002-19, řízení o žalobě pro zmatečnost proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30.

2002, čj.

23 Co 6/2002-257, vyloučil k samostatnému projednání a co Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 9.

2005, čj.

Ncp 323/2005-26, rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn.

5 C 3/2005 jsou v prvním stupni příslušné krajské soudy a že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena Krajskému soudu v Praze - usnesením ze dne 19.

12.

2005, čj.

36 C 69/2005-91, žalobu pro zmatečnost zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

K odvolání stěžovatelů Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 7.

2007, čj.

11 Cmo 262/2006-121, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a nařídil soudu I. stupně opravu záhlaví a odůvodnění jeho usnesení v údajích, které se týkají identifikace žalobou napadeného rozhodnutí.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 21.

2009, čj.

21 Cdo 1663/2008-153, řízení o dovolání zastavil a rozhodl o nákladech řízení.

V odůvodnění konstatoval, že stěžovatelé podali dovolání, aniž při tomto úkonu byli zastoupení advokátem, dovolání nebylo advokátem sepsáno a stěžovatelé netvrdili, že mají právnické vzdělání.

Na výzvu soudu I. stupně stěžovatelé předložili plnou moc pro svého dosavadního zástupce; na základě toho soud I. stupně uvedeného advokáta vyzval, aby předložil jím sepsané dovolání ve smyslu § 241 odst.

4 o. s. ř, případně podání, jímž se ztotožní s dovoláním, které sepsali sami účastníci.

Zástupce však na výzvu ve stanovené lhůtě (ani do rozhodnutí dovolacího soudu) nijak nereagoval.

Stěžovatelé tedy neodstranili nedostatek podmínky dovolacího řízení podle § 241 o. s. ř., ačkoliv byli o následcích své nečinnosti poučeni.

Nejvyšší soud proto podle § 241b a § 104 odst.

2 o. s. ř. řízení zastavil.

Ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná [§ 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] a zčásti opožděná [§ 43 odst.

1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná v části, v níž směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu o zastavení dovolacího řízení.

Usnesení Nejvyššího soudu o zastavení dovolacího řízení je řádně odůvodněno a nelze mu nic vytknout, a to jak z hlediska ústavního, tak i jednoduchého práva.

To platí rovněž pro kvalifikaci dovolání jako mimořádného opravného prostředku: argumentace stěžovatelů, že nemůže jít o mimořádný opravný prostředek, neboť o. s. ř. zná jenom opravné prostředky, je zcela lichá.

K elementárním základům právní vzdělanosti patří rozlišování opravných prostředků na řádné a mimořádné; kritériem je, zda opravný prostředek umožňuje napadnout pravomocná nebo dosud nepravomocná rozhodnutí.

Na základě tohoto kritéria lze mezi mimořádné opravné prostředky v občanském soudním řízení dle platného o. s. ř. zařadit nejen dovolání, ale i žalobu pro zmatečnost a žalobu na obnovu řízení; řádným opravným prostředkem je v současnosti toliko odvolání.

Ústavní soud považuje za nutné rovněž podotknout, že o této klasifikaci neexistují v judikatuře ani v literatuře jakékoliv spory.

Vyšel-li proto dovolací soud ve své úvaze o nutnosti kvalifikovaného právního zastoupení z povahy dovolání coby mimořádného opravného prostředku, nelze v tom spatřovat jakékoliv pochybení.

Stejně tak je nedůvodná námitka vytýkající Nejvyššímu soudu, že nazval nečinnost jejich zástupce nečinností samotných stěžovatelů.

Zástupce (jde-li o přímé zastoupení, jež v civilním řízení soudním jako jediné přichází v úvahu), je osoba, která jedná za jiného jeho jménem; právní následky jednání zástupce tak vznikají přímo zastoupenému.

Jde-li o zastoupení v procesu, znamená to, že zástupce účastníka na základě plné moci nejen činí jménem tohoto účastníka procesní úkony, ale že účastník nese rovněž nepříznivé následky vyplývající z toho, že zmocněnec určitý procesní úkon neučiní vůbec, nebo jej učiní opožděně.

Bylo by absurdní, pokud by kupř. zástupce podal odvolání po uplynutí odvolací lhůty, a přesto by takové odvolání nebylo možno odmítnout pro opožděnost, neboť by zmeškání lhůty zmocněncem nebylo možno považovat za zmeškání samotných odvolatelů.

Takový závěr, jak již bylo řečeno, je zjevně absurdní a dostatečně osvětluje i nepřijatelnost argumentace stěžovatelů, jež se ocitá v rozporu se základními principy, na nichž je zastoupení založeno.

Už vůbec pak nelze souhlasit s vývody stěžovatelů stran tvrzené neústavnosti samotného § 241 o. s. ř.

Ústavní soud vyslovil již v usnesení sp. zn.

Pl.

ÚS 43/2000 , že [s]oučasná právní úprava občanského sporného řízení umožňuje aktivní roli účastníků řízení bez zákonem stanovené povinnosti právního zastoupení před soudem prvního a druhého stupně.

Účastník vystupuje v řízení před těmito soudy samostatně, má-li za to, že to vyžaduje ochrana jeho zájmů, může se dát v řízení zastoupit zástupcem, jehož si zvolí (mimo jiné advokátem na základě udělené plné moci), nebo mu za splnění zákonem stanovených podmínek může zástupce ustanovit soud.

V některých vymezených případech v zájmu efektivního a koncentrovaného průběhu řízení však zákon stanoví povinnost právního zastoupení účastníka řízení.

Děje se tak konkrétně i v souvislosti s čerpáním mimořádného opravného prostředku, dovolání, kdy musí být dovolatel, který sám nemá právnické vzdělání nebo za něho nejedná zaměstnanec, resp. člen s právnickým vzděláním, zastoupen advokátem.

Není pochyb o tom, že smyslem a účelem povinného zastoupení je poskytnout dovolateli kvalifikovanou právní pomoc na profesionální úrovni především proto, aby dovolání koncipované jako opravný prostředek, jehož čerpání je připuštěno jen mimořádně, vyhovovalo všem formálním požadavkům, a dovolací soud o něm mohl rozhodnout bez zbytečných průtahů.

Při nazírání na právní úpravu povinného zastoupení účastníka v občanském soudním řízení jako celku a v jeho rámci jen v určitém rozsahu případů (dovolatel, pokud sám není právnicky vzdělán anebo za něho nejedná jeho zaměstnanec či člen s právnickým vzděláním, či za stejných podmínek žalobce v řízení o žalobě proti rozhodnutím správních orgánů) Ústavní soud nepovažuje napadené ustanovení za vymykající se ústavně garantovanému právu na přístup jednotlivce k soudu zakotvenému v čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod.

V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že povinné zastoupení advokátem v civilním řízení je institutem, který má své místo i v jiných evropských právních řádech, a i přes odlišnost jeho rozsahu se vždy vyžaduje u soudů vyšších instancí." Ústavní soud nepovažuje za nutné tuto argumentaci dále rozvádět, neboť z ní dostatečně vysvítá neudržitelnost tvrzení, na nichž je údajná protiústavnost § 241 o. s. ř. postavena.

Ve zbývající části je ústavní stížnost opožděná.

Podle ustanovení § 72 odst.

3 zákona o Ústavním soudu, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

Je-li tedy mimořádným opravným prostředkem dovolání podané v občanském soudním řízení podle § 236 a násl. o. s. ř., přichází v úvahu jeho odmítnutí coby nepřípustného "z důvodů závisejících na ... uvážení" (ve smyslu citovaného § 72 odst.

4 zákona o Ústavním soudu) jen v případě dovolání přípustného podle § 237 odst.

1 písm. c) o. s. ř. (případně přípustného podle jeho obdobného užití podle § 238 odst.

2, § 238a odst.

2 o. s. ř.).

Ani v případě odmítnutí dovolání přípustného toliko podle § 237 odst.

1 písm. c) o. s. ř. však nejde o důvod závisející na uvážení vždy; tak tomu kupříkladu není, jestliže k odmítnutí došlo proto, že dovolání bylo podáno opožděně (§ 243b odst.

5 o. s. ř.) nebo pro neodstraněnou vadu dovolání spočívající v tom, že neobsahovalo žádné dovolací důvody (srov. § 241b odst.

3, s přiměřeným užitím § 43 odst.

2 o. s. ř.).

Dovolací soud zde prostor pro uvážení zjevně nemá.

Stejná situace nastává v případě, že dovolatel uplatnil tzv. nezpůsobilé dovolací důvody.

K tomu srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn.

III.

ÚS 10/06 .

Uvedený závěr platí tím spíše i pro souzenou věc, v níž bylo řízení o dovolání, směřující proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu ve věci žaloby pro zmatečnost [viz § 238a odst.

1 písm. b) a odst.

2 o. s. ř.] zastaveno.

Zde již nejde ani o odmítnutí dovolání, natož o odmítnutí závisející na úvaze dovolacího soudu: podmínky dovolacího řízení buď splněny jsou, nebo nejsou; prostor pro jakékoliv uvážení zde tedy z povahy věci není.

Z těchto důvodů se lhůta k podání ústavní stížnosti proti v záhlaví označeným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 7.

2007 a Krajského soudu v Praze ze dne 19.

12.

2005 a dne 30.

2002, neodvíjí od doručení rozhodnutí o dovolání, ale počítá se standardně dle § 72 odst.

3 zákona o Ústavním soudu od doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje.

Je zjevné, že z tohoto hlediska je ústavní stížnost opožděná.

S ohledem na uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ustanovení § 43 odst.

1 písm. b) a § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.

Stejný osud sdílí i návrh na zrušení § 241 o. s. ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst.

3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 12. srpna 2009 František Duchoň, v.r. předseda senátu