Detail rozhodnutí

IV.ÚS 492/07 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2008:4.US.492.07.1
Datum: 25. 11. 2008
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 492/07 ze dne 25. 11. 2008

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného v právní věci stěžovatele D. D., zastoupeného JUDr. Evženií Pichertovou, advokátkou se sídlem Příkopy 230, Kostelec nad Orlicí, pracoviště Škroupova 471, Hradec Králové, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 457/2006-141 ze dne 14. 12. 2006 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích č. j. 22 Co 336/2005-116 ze dne 29. 9. 2005, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byl dne 22. 2. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích (dále jen "okresní soud") č. j. 6 C 243/2003-95 ze dne 14. 2. 2005 byla stěžovateli uložena povinnost vyklidit byt první kategorie o velikosti 3+1 s příslušenstvím označený č. 56, nacházející se v desátém nadzemním podlaží domu č. p. 97 na pozemku označeném st. p. č. 8464 v k. ú. Pardubice, část obce Cihelna, obec Pardubice, ulice K Rozvodně a vyklizený předat statutárnímu městu Pardubice (dále jen "vedlejší účastník") do patnácti dnů od zajištění přiměřeného náhradního bytu (výrok I.). Dále okresní soud rozhodl, že se žádnému z účastníků nepřiznává náhrada nákladů řízení (výrok II.), a zavázal stěžovatele zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení částku ve výši 606,50 Kč (výrok III.). Do tohoto rozhodnutí podali odvolání jak stěžovatel, tak i vedlejší účastník; odvolání stěžovatele směřovalo do výroku II. rozsudku, zatímco vedlejší účastník se odvolal do té části výroku I., v níž bylo vyklizení bytu vázáno na zajištění přiměřeného náhradního bytu. Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud"), svým rozsudkem č. j. 22 Co 336/2005-116 ze dne 29. 9. 2005 změnil rozsudek okresního soudu v napadené části výroku I. tak, že stěžovateli uložil povinnost předmětný byt vyklidit do patnácti dnů od zajištění náhradního ubytování. Své rozhodnutí krajský soud opřel o ustanovení § 713 odst. 1, věty třetí, zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), přičemž důvody pro přiznání náhradního ubytování místo přiměřeného náhradního bytu spatřoval jednak v tom, že výměra a kvalita vyklizovaného bytu odpovídaly tomu, že se jednalo o úplnou rodinu s dítětem, což už v době rozhodování soudu neplatilo, a dále v tom, že se stěžovatel účelově vzdal svého práva na bydlení v jiném bytě v Liberci za situace, kdy se nemohl domnívat, že jeho bytová potřeba bude uspokojena předmětným bytem v Pardubicích. Stěžovatelem napadený výrok II. rozsudku okresního soudu krajský soud potvrdil. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu, které bylo následně rozsudkem č. j. 26 Cdo 457/2006-141 ze dne 14. 12. 2006 jako nedůvodné zamítnuto. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítal, že rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 457/2006-141 ze dne 14. 12. 2006 a rozsudkem krajského soudu č. j. 22 Co 336/2005-116 ze dne 29. 9. 2005 bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva činit vše, co není zákonem zakázáno, ve smyslu čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť jeho zcela legální a legitimní rozhodnutí ukončit nájemní poměr v jiném bytě, učiněné v dobré víře, že tento nebude potřebovat, bylo obráceno proti němu, když mu jej krajský soud přičetl k tíži. Stěžovatel měl rovněž za to, že bylo porušeno jeho právo na výchovu dítěte a péči o něj ve smyslu čl. 32 odst. 4 Listiny, jelikož tím, že bude odkázán na ubytovnu, přišel o zázemí pro uspokojivý styk se svým nezletilým synem J. D. Bude tak nucen s ním trávit méně času a ke styku bude možno docházet převážně na veřejných místech, čímž bude zasaženo i do práv nezletilého. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 457/2006-141 ze dne 14. 12. 2006 a rozsudek krajského soudu č. j. 22 Co 336/2005-116 ze dne 29. 9. 2005 svým nálezem zrušil.

II.

Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí.

Ústavní soud si za tímto účelem vyžádal spis okresního soudu sp. zn.

6 C 243/2003.

Poté, co Ústavní soud napadená rozhodnutí přezkoumal, shledal, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů a do jejich pravomoci zasahuje toliko v případech porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.

O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.

Stěžovatel měl za to, že krajský soud zohledněním skutečnosti, že se stěžovatel vzdal práva na bydlení v jiném bytě, porušil čl.

2 odst.

3 Listiny.

Ve vztahu k uvedenému ustanovení Listiny však Ústavní soud již v minulosti opakovaně judikoval, že toto ustanovení, stejně jako čl.

2 odst.

3 a 4 Ústavy České republiky a čl.

4 odst.

1 Listiny, nezakládá samostatné základní právo, ale vyjadřuje toliko nutnost ukládat obecné povinnosti jen na základě zákona při současném respektování základních práv a svobod.

Domáhat se těchto práv lze proto pouze v návaznosti na další konkrétní základní práva a svobody, zakotvené v Ústavě České republiky, v Listině nebo v mezinárodních smlouvách o lidských právech, jimiž je Česká republika vázána (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26.

11.

1997 sp. zn.

III.

ÚS 349/97 , nález Ústavního soudu ze dne 12.

1995 sp. zn.

Pl.

ÚS 12/94 ).

Namítal-li tedy stěžovatel toliko porušení čl.

2 odst.

3 Listiny, nemohl Ústavní soud tuto námitku samostatně přezkoumat.

Nicméně ačkoliv tak stěžovatel v ústavní stížnosti výslovně neuvedl, z jeho argumentace vyplývalo, že způsob posuzování svého jednání krajským soudem považoval za svévolný, resp. domníval se, že krajský soud neměl k některým skutečnostem přihlížet a zejména je neměl použít v jeho neprospěch.

Tato okolnost by mohla za určitých okolností konstituovat porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl.

36 odst.

1 Listiny; bylo by tomu tak tehdy, jednalo-li by se ze strany krajského soudu skutečně o aplikaci práva zjevně svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a racionálního logického odůvodnění a tedy objektivně neakceptovatelnou (srov. např. nález sp. zn.

III.

ÚS 74/02 , publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č.

28, nález č.

126, str.

85 a násl.).

Nic takového však Ústavní soud nezjistil.

Krajský soud se v odůvodnění svého rozhodnutí situací stěžovatele podrobně zabýval a v návaznosti na to řádně zdůvodnil, proč za daných okolností dospěl k závěru, že stěžovatel měl právo pouze na poskytnutí náhradního ubytování a nikoliv na náhradní byt.

Nejvyšší soud pak následně v rozsudku č. j.

26 Cdo 457/2006-141 ze dne 14.

12.

2006 vyložil, jaká kritéria jsou při aplikaci § 713 odst.

1 občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, rozhodná pro určení charakteru bytové náhrady, a zabýval se rovněž tím, zda byly závěry krajského soudu způsobilé z věcného a logického obstát, přičemž dospěl k závěru, že tomu tak bylo.

S tímto hodnocením se Ústavní soud ztotožnil.

Úvahy, které krajský soud v této souvislosti učinil, byly plně v jeho kompetenci, z ústavněprávního hlediska jim nebylo možno nic vytknout a Ústavní soud tedy neměl žádný důvod je jakkoliv přehodnocovat.

K námitce porušení čl.

32 odst.

4 Listiny Ústavní soud uvádí, že stát je bezpochyby povolán chránit zájmy dětí a vytvářet prostředí pro jejich harmonický tělesný a duševní rozvoj, nicméně je nutno mít na zřeteli, že nedisponuje neomezenými zdroji a může tak činit jen v rámci svých možností.

To reflektuje i znění čl.

27 odst.

3 Úmluvy o právech dítěte, ve kterém je stanoveno, že státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, v souladu s podmínkami daného státu a v rámci svých možností činí potřebná opatření pro poskytování pomoci rodičům a jiným osobám, které se o dítě starají.

Stav, jehož se stěžovatel dovolává, tzn. zabezpečení bytu, v daném případě o nadstandardní velikosti 3+1, pro každého, kdo se byť jen stýká se svým dítětem, současným možnostem České republiky neodpovídá.

V této souvislosti nelze rovněž pominout znění čl.

27 odst.

2 Úmluvy o právech dítěte, dle nějž "rodiče nebo jiné osoby, které se o dítě starají, nesou v rámci svých schopností a finančních možností základní odpovědnost za zabezpečení životních podmínek nezbytných pro rozvoj dítěte".

Ústavní soud tedy uzavírá, že stěžovatel se svého práva na výchovu a péči o své dítě dovolával zjevně nad rozsah garantovaný čl.

32 odst.

4 Listiny, a to zvláště za situace, kdy nemá nezletilé dítě ve své stálé péči.

Ve zbylém rozsahu pak bylo právo stěžovatele nepochybně zachováno, když rozhodnutí obecných soudů mu nijak nebrání stýkat se s jeho nezletilým synem, vychovávat ho a v rámci svých možností o něj pečovat.

Ani v tomto ohledu tedy Ústavní soud žádné pochybení, mající za následek porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, neshledal.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. listopadu 2008 Michaela Židlická předsedkyně senátu