Detail rozhodnutí

IV.ÚS 2463/07 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2008:4.US.2463.07.1
Datum: 23. 4. 2008
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 2463/07 ze dne 23. 4. 2008

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dne 23. dubna 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Luďka Mencla, správce konkurzní podstaty úpadce ART EXPO TRADE, spol. s r. o., zastoupeného JUDr. Taťánou Vojtovou, advokátkou, AK se sídlem Karasovská 5, 160 00 Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007 čj. 29 Odo 424/2005-168, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 11. 2004 čj. 1 Ko 402/2004-143 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2004 čj. 76 K 8/2003-135, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl.

1, čl.

3 odst.

1, čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl.

10, čl.

95 odst.

1 Ústavy, a čl.

6 odst.

1, čl.

13 a čl.

14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí vydaných v souvislosti s konečnou zprávou o zpeněžování majetku z konkurzní podstaty a vyúčtování odměny a výdajů správce konkurzní podstaty.

Z obsahu ústavní stížnosti, jakož i připojených usnesení obecných soudů, vyplynulo, že soud schválil odměnu stěžovatele vypočtenou podle ustanovení § 7 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č.

476/1991 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o konkurzu a vyrovnání, bez 19% daně z přidané hodnoty, kterou stěžovatel k odměně přiúčtoval a zařadil jako pohledávku za podstatou podle § 31 odst.

2 zákona č.

328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání.

Stěžovatel namítl, že byl rozhodnutím soudu zkrácen na své zákonem garantované odměně o jednu pětinu, neboť jako plátce daně z přidané hodnoty je povinen tuto daň ze své odměny odvést.

Uvedl, že zákon č.

235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, neobsahuje žádné ustanovení o tom, že úhrada za zdanitelné plnění se považuje za úhradu včetně daně, zdůraznil však, že v právní praxi si advokáti a notáři připočítávají daň ke svým odměnám, což bylo správci konkurzní podstaty odepřeno.

Tento postup stěžovatel označil za porušení principu rovnosti subjektů a měl za to, že obecné soudy mohly při rozhodování o jeho odměně buďto předložit věc Ústavnímu soudu s tím, že zákon, jehož bylo při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, nebo nerovnost narovnat zvýšením odměny o výši DPH, či postupovat analogicky podle ustanovení občanského soudního řádu.

Z napadených usnesení připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že Městský soud v Praze schválil konečnou zprávu o zpeněžování majetku z konkurzní podstaty a vyúčtování odměny a výdajů správce konkurzní podstaty tak, že vyčíslil příjmy a výdaje z podstaty a zůstatek k rozdělení do tříd.

Odměnu správce přiznal ve výši 50 000,- Kč a výdaje ve výši 1 672,10 Kč.

Městský soud považoval za nesprávné, že si správce účtoval k odměně DPH ve výši 9 500,- Kč, neboť podle soudu správci náleží pouze odměna ve výši stanovené právním předpisem (tedy bez navýšení o daň), a proto ji stěžovateli nepřiznal.

Rozhodnutí Městského soudu v Praze potvrdil Vrchní soud v Praze, který vyloučil možnost přiměřeného použití občanského soudního řádu, neboť ustanovení § 8 odst.

3 zákona o konkurzu a vyrovnání upravuje právo na odměnu správce a ohledně její výše odkazuje na zvláštní předpis, kterým je vyhláška č.

476/1991 Sb.

Skutečnost, že zákonodárce řeší problematiku náhrady za odváděnou daň z přidané hodnoty u různých profesí různě, nemohla být podle vrchního soudu důvodem pro jakoukoliv analogii.

Dovolání stěžovatele opírající se o dovolací důvod dle § 241a odst.

2 písm. b) o. s. ř. (napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) Nejvyšší soud ČR zamítl.

Uvedl, že pro jeho úvahy byl rozhodný výklad příslušných ustanovení zákona o konkurzu a vyrovnání, prováděcí vyhlášky č.

476/1991 Sb. a zákona o cenách, ve zněních platných a účinných ke dni rozhodnutí Městského soudu v Praze, jakož i zákona o dani z přidané hodnoty v původním znění, podle kterých se daň z přidané hodnoty placená správce konkurzní podstaty nepovažovala za součást jeho odměny a odměna se o tuto částku standardně nezvyšovala.

Nejvyšší soud ČR uvedl, že vyvstalé problémy v soudní praxi vyřešil zákon o konkurzu a vyrovnání tím, že s účinností od 30.

2005 novelou provedenou zákonem č.

179/2005 Sb. přiznal správcům konkurzních podstat, kteří jsou plátci DPH, zvýšení nároku na odměnu o částku odpovídající této dani.

Dovolací soud označil napadená rozhodnutí za správná, neboť bez výslovné opory v právním předpisu nelze povinnost plátce daň odvést či přenést na jiný subjekt.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Předmětem ústavní stížnosti je spor o navýšení odměny správce konkurzní podstaty poskytované podle vyhlášky č.

476/1991 Sb. o částku, kterou činí daň z přidané hodnoty.

Ústavní soud se problematikou úhrady daně z přidané hodnoty a možnosti zvýšení odměny o tuto částku již ve své dosavadní praxi zabýval v řadě svých rozhodnutí, a to ve vztahu k odměnám advokátů v době před nabytím účinnosti právní úpravy (vyhlášky 110/2004 Sb., kterou se mění vyhláška č.

484/2000 Sb. účinné dne 10.

2004, či zákona č.

237/2004, kterým se v souvislosti s přijetím zákona o dani z přidané hodnoty mění některé zákony a přijímají některá další opatření), jež umožnila, aby advokátovi či notáři - plátci daně z přidané hodnoty - byla zvýšena odměna o částku daně z přidané hodnoty, kterou byl povinen podle zákona o dani z přidané hodnoty z odměny odvést.

Obecné soudy přiznávaly těmto právním zástupcům, i když byli plátci daně z přidané hodnoty, odměnu za zastupování podle advokátního tarifu, avšak bez (tehdy) 5% daně z přidané hodnoty s odůvodněním, že tento nárok není advokátním tarifem upraven.

Ústavní stížnosti advokátů proti takovým rozhodnutím obecných soudů Ústavní soud odmítal jako zjevně neopodstatněné s odůvodněním, že postup orgánů veřejné moci při interpretaci jednoduchého práva nebylo možné označit za svévolný, jejich právní argumentaci neshledal ve zjevném rozporu s pravidly logiky, neboť daná otázka nebyla výslovně upravena jednoznačně znějící kogentní normou.

Ústavní soud rovněž nezjistil, že by napadená interpretace byla v rozporu s principy spravedlnosti či vedla k porušení jiných ústavně zaručených práv (srov. např. usnesení III.ÚS 517/03 ze dne 11.

2004, II.ÚS 122/04 ze dne 15.

2004, obě dostupné v elektronické verzi na http://nalus.usoud.cz, a řadu dalších).

Stěžovatel se v projednávané věci nachází ve srovnatelném postavení jako advokát či notář v době před 10.

2004, neboť až zákon č.

179/2005 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o zrušení Fondu národního majetku ČR, účinný od 30.

2005 umožnil, aby správci konkurzní podstaty byl zvýšen nárok na odměnu o částku odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je povinen z odměny odvést.

Ústavní soud proto na ústavně právní závěry vyjádřené ve shora citovaných usneseních, týkajících se věcně srovnatelné materie, odkazuje, neboť neshledal důvod se od nich odchýlit.

I ve stěžovatelově věci tedy konstatuje, že výklad dotčených ustanovení provedených soudy všech tří stupňů není výkladem nestandardním a jejich rozhodnutí založená na argumentech uvedených v odůvodněních napadených usnesení nelze z ústavněprávního hlediska úspěšně zpochybňovat.

Rozdílný názor na interpretaci obyčejného zákona, bez ohledu na to, zda namítaný nebo i autoritativně zjištěný, sám o sobě nemůže způsobit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces podle čl.

36 Listiny, resp. čl.

6 odst.

1 Úmluvy.

K tomu může dojít obvykle v těch případech, v nichž výklad zákona je v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti; to může nastat především v důsledku svévolného postupu orgánu veřejné moci, spočívajícím např. v nerespektování kogentní normy, anebo v takovém postupu, jenž zakládá zásadní rozpor s principy spravedlnosti, jako je např. přepjatý formalismus.

O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.

Ústavní soud považuje závěry obecných soudů za odpovídající tehdy platné právní úpravě (zákona o konkurzu a vyrovnání a prováděcí vyhlášky), která explicitně nárok správce konkurzní úpravy na úhradu DPH neobsahovala.

Dovolával-li se stěžovatel principu rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl.

96 Ústavy (a čl.

37 odst.

3 Listiny) s tím, že byl znevýhodněn oproti správci konkurzní podstaty, který plátce daně z přidané hodnoty není, jednalo se o odkaz nepřiléhavý, protože uvedená zásada se vztahuje na postavení účastníků řízení z hlediska procesního.

Z hlediska rovnosti subjektů (čl.

1 Listiny) nelze podle tohoto ustanovení srovnávat postavení plátce, neboť jeho postavení nutně musí být odlišné od postavení "neplátce" daně z přidané hodnoty.

Skutečnost, zda v určitých konkrétních situacích má jedna kategorie subjektů relativně "výhodnější" postavení oproti druhé, je z pohledu čl.

1 Listiny bez významu (k výjimkám srov. např. nález sp. zn.

Pl.

ÚS 4/95 , Sb. n. u. sv.

3 str.

209 - o takový případ se však v dané věci zjevně nejedná).

Z tohoto důvodu (jakož i důvodu uvedeného shora) neobstojí ani srovnání stěžovatele jako správce konkurzní podstaty s postavením advokátů, notářů či patentových zástupců; neopodstatněnou je tedy i námitka o porušení čl.

13 a 14 Úmluvy.

K námitce porušení čl.

3 a 10 Listiny stěžovatel blíže neargumentoval, a protože ani Ústavnímu soudu nebylo patrno, jak by se citovaná ustanovení mohla týkat posuzovaného případu, neshledal tuto námitku důvodnou.

K námitce o porušení čl.

90 a čl.

95 Ústavy Ústavní soud uvádí, že citované ustanovení samo o sobě nezakládá žádné subjektivní veřejné právo stěžovatele a představuje pouze jednu z institucionálních záruk ochrany základních práv a složku právního státu.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 23. dubna 2008 Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu