Vyhledat
Zpět na vyhledávání

Detail rozhodnutí

IV.ÚS 2298/08 #1

Soud
Ústavní soud
ECLI
ECLI:CZ:US:2008:4.US.2298.08.1
Datum
30. 10. 2008
Stav textu
plný text dostupný
NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 2298/08 ze dne 30. 10. 2008

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti I. M., proti usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j. 57 Co 24/2008-70 ze dne 14. 8. 2008 a č. j. 57 Co 686/2006-72 ze dne 14. 8. 2008, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Navrhovatel se svým včas podaným návrhem označeným jako "žaloba" domáhá zrušení shora označených usnesení Krajského soudu v Ostravě a zároveň i přiznání finančního odškodnění, neboť podle jeho názoru se napadená rozhodnutí nezakládají na pravdě a Krajský soud v Ostravě tak rozhodoval v rozporu se zákonem.

II.

Jak se podává z obsahu ústavní stížnosti a z napadených usnesení připojených k ústavní stížnosti, Krajský soud v Ostravě těmito usneseními rozhodl o pokračování řízení, a to u napadeného usnesení č. j.

57 Co 24/2008-70 ze dne 14.

8.

2008 o pokračování řízení, které k odvolání stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 10.

7.

2007 č. j.

16 C 7/2006-36 tento soud přerušil svým usnesením ze dne 11.

2.

2008 č. j.

57 Co 24/2008-62 vzhledem ke skutečnosti, že u Okresního soudu v Ostravě probíhalo řízení o způsobilosti stěžovatele k právním úkonům, vedené pod sp. zn.

42 PaNc 380/2006.

Obdobně v případě druhého napadeného usnesení č. j.

57 Co 686/2006-72 ze dne 14.

8.

2008 Krajský soud v Ostravě rozhodl o pokračování v řízení, které k odvolání stěžovatele proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 18.

8.

2006 č. j.

64 C 230/2005-52 svým usnesením ze dne 9.

3.

2007 č. j.

57 Co 686/2006-63 přerušil.

Krajský soud v Ostravě o pokračování uvedených řízení rozhodl s ohledem na usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 23.

6.

2008 sp. zn.

42 PaNc 380/2006, kterým bylo zastaveno předmětné řízení o způsobilosti stěžovatele k právním úkonům, a tím odpadla překážka, pro kterou Krajský soud v Ostravě obě probíhající řízení přerušil.

V návaznosti na napadená rozhodnutí o pokračování v obou řízeních o stěžovatelem uplatněných opravných prostředcích proti prvostupňovým rozhodnutím obecných soudů o stěžovatelem podaných žalobách o náhradu škody a o návrhu na nesprávný úřední postup tak Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací teprve s konečnou platností rozhodne o stěžovatelem v žalobních petitech uplatňovaných právech.

Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí, v čem se napadená rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě podle jeho tvrzení nezakládají na pravdě, kdy s tímto tvrzením spojuje své přesvědčení, že krajský soud rozhodoval v rozporu se zákonem.

V závěru ústavní stížnosti pak stěžovatel pouze obecně konstatuje porušování jeho základních práv, aniž by tento zásah blíže specifikoval.

Napadeným rozhodnutím stěžovatel navíc vytýká, že Krajský soud v Ostravě v nich vyloučil možnost podání opravného prostředku.

Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a připojených soudních rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Nepřípustnost ústavní stížnosti v řízení před Ústavním soudem vyplývá ze skutečnosti, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita.

To znamená, že se nejedná o procesní prostředek, který by mohl být využit k ochraně práva vedle prostředků jiných, ale že lze ústavní stížnost podat po vyčerpání všech procesních prostředků, které jednotlivci zákon k ochraně jeho práva poskytuje [§ 75 odst.

1 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.

Jak Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutích, ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, u nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem.

Jak Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutích, ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, u nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem.

Ochrana ústavnosti přitom není úkolem pouze Ústavního soudu, ale i úkolem všech orgánů veřejné moci, a to zejména obecné justice, jak to vyplývá z čl.

4 Ústavy České republiky.

Napadená rozhodnutí jsou rozhodnutími nemeritorní povahy, jimiž nemohla být stěžovateli způsobena žádná vážnější újma, a zmíněná rozhodnutí nemohou mít ve své podstatě ani vliv na vlastní rozhodnutí ve věci samé.

Naopak pokračování v obou přerušených řízeních o stěžovatelem podaných opravných prostředcích umožní, aby byla vydána konečná rozhodnutí věci samé a rozhodnuto tak o právech, jichž se stěžovatel domáhá.

Napadená rozhodnutí byla ostatně vydána na základě pro stěžovatele příznivého rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě o zastavení řízení o jeho způsobilosti k právním úkonům, proti němuž stěžovatel nepodal odvolání.

I proti konečným rozhodnutím obecných soudů ve věci samé, jejichž vydání je napadenými rozhodnutími o pokračování v obou řízeních umožněno, má stěžovatel možnost domáhat se svých práv a svobod v řízení o mimořádných opravných prostředcích, včetně podání ústavní stížnosti.

K námitce, že obecný soud stěžovateli vyloučil možnost podání odvolání, Ústavní soud odkazuje na ustanovení § 202 odst.

1 písm. a) zákona č.

99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, jež nepřipouští odvolání proti usnesení, jímž se upravuje vedení řízení.

Vzhledem k tomu, že stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti rozhodnutím nemajícím v daném okamžiku dopad do sféry jeho základních práv a svobod, jenž by byl trvalým a nezhojitelným v dalším řízení před obecnými soudy, nezbylo Ústavnímu soudu než uplatnit princip subsidiarity ústavní stížnosti, jak bylo uvedeno výše.

O tom, zda o stěžovatelových právech bylo rozhodnuto způsobem neporušujícím jeho základní práva a svobody, bude moci být případně rozhodováno až po pravomocném skončení dané věci.

S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst.

1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout, aniž byl stěžovatel vyzván k odstranění vad jeho podání.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. října 2008 Michaela Židlická soudce zpravodaj