Detail rozhodnutí

IV.ÚS 2147/08 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2008:4.US.2147.08.1
Datum: 10. 6. 2008
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 2147/08 ze dne 6. 10. 2008

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele Děti země - Klub za udržitelnou dopravu, se sídlem v Brně, Cejl 48/50, zastoupeného Mgr. Luďkem Šikolou, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Brně, Dvořákova 13, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 5 Ca 120/2008-80 ze dne 16. června 2008, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel, s odkazem na porušení jeho práva na spravedlivý proces za rovných podmínek, zaručeného čl.

1, čl.

2 odst.

2 a čl.

36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále na čl.

1 odst.

2, čl.

10 a čl.

95 odst.

1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") ve spojení s mezinárodními závazky České republiky vyplývajícími z Aarhuské úmluvy a směrnice Rady č.

85/337EHS, domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.

Z předložené ústavní stížnosti a z přiložených příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn.

5 Ca 120/2008 domáhá zrušení rozhodnutí ministra dopravy č. j.

74/2007-510-RK/2 ze dne 22. ledna 2008, kterým Ministerstvo dopravy ČR (dále jen "ministerstvo") jako speciální stavební úřad povolilo stavbu "Dálnice D8, stavba 0805 Lovosice - Řehlovice, část E - tunel Prackovice", v rozsahu v rozhodnutí vyjmenovaných stavebních objektů.

Stěžovatel zároveň navrhl, aby jeho žalobě byl přiznán odkladný účinek.

Městský soud v Praze usnesením č. j.

5 Ca 120/2008-43 ze dne 24. dubna 2008 stěžovateli v tomto ohledu vyhověl a rozhodl, že žalobě se přiznává odkladný účinek.

K návrhu ministerstva ze dne 6. června 2008 a k návrhu osoby zúčastněné na řízení Ředitelství silnic a dálnic ČR (dále jen "ředitelství") ze dne 11. června 2008 Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozhodnutím své usnesení č. j.

5 Ca 120/2008-43 ze dne 24. dubna 2008 o přiznání odkladného účinku žalobě stěžovatele zrušil.

Stěžovatel s v záhlaví citovaným rozhodnutím nesouhlasí.

Městskému soudu v Praze zejména vytýká, že před vydáním tohoto rozhodnutí neumožnil stěžovateli vyjádřit se k návrhu ministerstva ze dne 6. června 2008 a k návrhu ředitelství ze dne 11. června, čímž mělo dojít k porušení práv stěžovatele v soudním řízení.

Přitom ministerstvo mělo podle stěžovatele podle ust. § 73 odst.

2 soudního řádu správního také možnost se k návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku žalobě vyjádřit.

Dle stěžovatele tak Městský soud v Praze rozhodoval v rozporu s čl.

1, čl.

2 odst.

2 a čl.

36 odst.

1 Listiny, neboť neměl žádný důvod, aby nemohl stěžovateli umožnit seznámit s uvedenými návrhy ministerstva a ředitelství, zvláště se znaleckými posudky k těmto návrhům připojenými, a vyjádřit se k nim.

V tom stěžovatel spatřuje porušení práva na rovnost během soudního řízení.

V této souvislosti stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn.

II.

ÚS 310/04 ze dne 26. dubna 2005.

Městský soud v Praze tak vůči stěžovateli podle jeho názoru nerozhodoval nestranně a podle zákona.

Zrušením přiznaného odkladného účinku žalobě stěžovatele mělo dojít k porušení práva stěžovatele zakotveného v čl.

36 odst.

1 Listiny, jakož i práva domáhat se přezkumu zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy dle čl.

36 odst.

2 Listiny, k porušení čl.

1 odst.

2, čl.

10 a čl.

95 odst.

1 Ústavy a v neposlední řadě i k porušení čl.

1 a čl.

2 odst.

2 Listiny.

To odůvodňuje stěžovatel též porušením čl.

9 Aarhuské úmluvy a porušením čl.

10a Směrnice Rady č.

85/337/EHS.

Ústavní soud vzal v úvahu všechna stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl.

81 a čl.

91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů.

Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv.

Pokud jde námitku stěžovatele, že mu nebyla dána možnost vyjádřit se k návrhům ministerstva a ředitelství, konstatuje Ústavní soud, že žádné ustanovení soudního řádu správního toto právo stěžovateli neposkytuje a k vyžádání takového vyjádření stěžovatele soud nezavazuje (na rozdíl od případu návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku žalobě, kdy byl soud povinen vyžádat si vyjádření ministerstva - viz ust. § 73 odst.

2 soudního řádu správního).

Městský soud v Praze tak žádnou svoji zákonnou povinnost neporušil a jeho postup nebyl s čl.

1, s čl.

2 odst.

2 a s čl.

36 odst.

1 Listiny v rozporu.

Stěžovatel v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn.

II.

ÚS 310/04 ze dne 26. dubna 2005.

V dané věci se jedná o odkaz nepřípadný.

Ve stěžovatelem odkazovaném případě, kdy stěžovatelkou byla osoba zúčastněná na řízení, nikoli žalobce jako je tomu v projednávaném případě, byla usnesení Krajského soudu v Brně zrušena především z důvodu, že stěžovatelce jako osobě zúčastněné na řízení postavení této osoby nebylo rozhodujícím soudem vůbec přiznáno, ačkoli toto postavení měla.

Tímto opomenutím zasáhl Krajský soud v Brně do práva stěžovatelky na realizaci státní moci jen v zákonem stanovených mezích, zaručeného čl.

2 odst.

2 Listiny.

V důsledku tohoto pochybení pak stěžovatelce jako osobě zúčastněné na řízení nebyla dána možnost vyjádřit se návrhu, ke kterému měla stěžovatelka ze zákona právo se vyjádřit.

Krajský soud v Brně se v odkazovaném případě neseznámil se všemi okolnostmi rozhodnutí, které bylo správní žalobou napadeno, přičemž toto pochybení odůvodňoval potřebou rozhodnout o odkladném účinku rychle.

Podle závěru Ústavního soudu tímto Krajský soud v Brně omezil nepřípustným způsobem právo stěžovatelky na spravedlivý proces, jak je zaručeno čl.

36 a čl.

38 odst.

2 Listiny.

Je zcela zjevné, že důvody zrušení rozhodnutí Krajského soudu v Brně v odkazovaném případě nelze s případem projednávaným srovnávat.

Ústavní soud se neztotožňuje též s námitkou porušení práva stěžovatele domáhat se přezkumu zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy dle čl.

36 odst.

2 Listiny, neboť v řízení o žalobě stěžovatele Městský soud v Praze pokračuje bez ohledu na v záhlaví citované rozhodnutí.

Pokud jde o další námitky stěžovatele, odkazuje pro stručnost Ústavní soud na odůvodnění stížností napadeného rozhodnutí.

V něm se Městský soud v Praze se skutečnostmi, které jsou shodné s argumentací ústavní stížnosti, vypořádal a Ústavní soud nemá důvodu mu cokoli vytknout nebo cokoli dodat.

Ústavní soud uzavírá, že v projednávané věci Městský soud v Praze respektoval kautely plynoucí ze soudního řádu správního, svoje rozhodnutí řádně, přiléhavě a dostatečným způsobem odůvodnil a Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by do jeho rozhodnutí měl zasahovat.

Podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.

V projednávané věci nezjistil senát Ústavního soudu ve vztahu k v záhlaví citovanému rozhodnutí žádný zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. října 2008 Michaela Židlická předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu