Detail rozhodnutí

IV.ÚS 1672/08 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2008:4.US.1672.08.1
Datum: 24. 7. 2008
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 1672/08 ze dne 24. 7. 2008

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dne 24. července 2008 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, o ústavní stížnosti M. D. S., zastoupeného JUDr. Klárou Veselou-Samkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Španělská 6, proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 16 Co 494/2006 ze dne 28. 11. 2006 a usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 1653/2007 ze dne 23. dubna 2008, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel svou včas podanou ústavní stížností napadá v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k zásahu do jeho vlastnického práva, zaručovaného čl.

11 Listiny základních práv a svobod a čl.

1 Dodatkového protokolu č.

1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti a připojených napadených rozhodnutí, byla tato vydána po té, co Ústavní soud nálezem ze dne 13.

2006 sp. zn.

ÚS 287/05 zrušil v dané věci již dříve vydané rozhodnutí Městského soudu v Praze, jímž byl potvrzen žalobu stěžovatele zamítající rozsudek soudu I. stupně - Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn.

8 C 57/2002 ze dne 19.

2003.

Městský soud v Praze totiž jako soud odvolací tehdy potvrdil rozsudek soudu I. stupně z jiného důvodu, než byl důvod zamítnutí žaloby soudem prvostupňovým - aniž před vydáním potvrzujícího rozsudku seznámil účastníky řízení se svým odlišným právním názorem a tak podle uvedeného nálezu Ústavního soudu vydal rozhodnutí překvapivé.

V následujícím řízení pak Městský soud v Praze připustil změnu žaloby a ústavní stížností napadeným rozsudkem opět potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve výroku ve věci samé ve znění, že se zamítá žaloba stěžovatele (vlastníka domu) s návrhem, aby byl nahrazen souhlas žalované (nájemnice) s tím, aby stěžovatel byl v předmětném bytě oprávněn provádět tam uvedené stavební úpravy.

Na základě provedeného dokazování (v rámci něhož bylo mj. zjištěno, že stavebním úřadem nebyl vydán příkaz k provedení nezbytných úprav podle § 87 odst.

1 stavebního zákona, jakož i to, že stavební úřad nákladné stavební úpravy bytu nejen nevyžaduje, ale naopak upřednostňuje současný stav) dospěl jmenovaný soud k závěru, že vysoký věk žalované nájemnice, její špatný zdravotní stav a zvláště sníženou pohyblivost lze pokládat za vážné důvody odepření souhlasu se stavebními úpravami ve smyslu ustanovení § 695 věty druhé občanského zákoníku.

Druhým ze shora označených rozhodnutí pak bylo jako nepřípustné odmítnuto dovolání stěžovatele, odvolávajícího se na ustanovení § 237 odst.

1 písm. c) o. s. ř., směřující proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu.

Dovolací soud v podrobném odůvodnění svého rozhodnutí s odkazem na svou judikaturu vysvětlil, proč přípustnost dovolání nedovodil.

Odvolací soud podle něj vyložil aplikované ustanovení § 695 občanského zákoníku v souladu s ustálenou judikaturou pokud dovodil, že se na posuzovaný případ nevztahuje ustanovení § 695 věty třetí občanského zákoníku a že tak jde o nárok podle věty první a druhé uvedeného ustanovení a správně se proto zabýval otázkou vážnosti důvodů, pro něž žalovaná odepřela souhlas se zamýšlenými stavebními úpravami.

V poměru k těmto důvodům pak dovodil, že rozhodnutí odvolacího soudu je i v tomto směru výrazem ustálené soudní praxe, přitom s důrazem na zjištěné okolnosti daného případu uvedl, že okolnosti, které osoba relativně nízkého věku s dobrým zdravotním stavem vnímá jako běžnou součást života a překonává ji bez potíží nebo jen s minimálními obtížemi, může osoba vyššího věku s podlomeným zdravím prožívat jako nepřekonatelné životní překážky a s poukazem na svůj rozsudek ze dne 9.

2001 sp. zn.

26 Cdo 1679/99 pak poukázal i na to, že v rámci úcty ke stáří je zapotřebí zachovávat alespoň minimální míru trpělivosti, pokory a tolerance.

K dovolacím námitkám, že napadeným rozhodnutím soud žalované umožnil zasáhnout do vlastnických práv stěžovatele, opět odkázal na svou judikaturu (rozhodnutí sp. zn.

26 Cdo 2695/2003 ze dne 23.

11.

2004 a sp. zn.

26 Cdo 2474/2004 ze dne 3.

2005), v níž dovodil, že vlastnické právo bez dalšího nelze absolutizovat, jak se o to v dovolání pokoušel stěžovatel.

Proti těmto rozhodnutím obecných soudů směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel, obdobně jak to činil v předchozím řízení, oponuje závěrům obecných soudů, v jejichž postupu spatřuje zásah do svých vlastnických práv, zdůrazňuje, že předmětný byt je bytem administrativně rozděleným bez následného kolaudačního rozhodnutí a odepřením souhlasu se stavebními úpravami nutí tak obecné soudy majitele setrvávat v protiprávním stavu.

Ke kolaudaci totiž nemůže dojít, zároveň však není možno dosáhnout stavebních úprav, aby k ní dojít mohlo.

Napadenými rozsudky soudy zároveň omezují i dispoziční práva k té části majetku stěžovatele, který nemá žalovaná v užívání, avšak jehož užívání je s uvedeným souborem místností spojeno.

Podle stěžovatele také lingvistickým výkladem ustanovení § 695 občanského zákoníku lze dovodit, že prioritní je oprávnění pronajímatele provádět stavební úpravy v bytě a možnost odepření souhlasu nájemníka se zamýšlenými stavbami je až druhotná.

S poukazem na předmět dalšího sporu účastníků řízení, týkajícího se administrativního rozdělení bytu, je podle něj nutno se vší pečlivostí vážit, zda vzájemná práva a povinnosti účastníků daného vztahu jsou v rovnováze.

V podstatě z těchto důvodů, v ústavní stížnosti rozvedených, proto navrhl zrušení obou napadených rozhodnutí s tím, aby mu bylo přiznáno právo na náhradu nákladů spojených s jednáním před Ústavním soudem ve výši 35.700,- Kč.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s postupem obecných soudů v dané věci, se zhodnocením provedeného dokazování a jeho následným právním posouzením.

Ústavní soud v této souvislosti připomíná, jak plyne z jeho dosavadní obecně přístupné judikatury, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen.

Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl.

83 Ústavy ČR), nepřísluší mu posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí, zhodnocení dokazování provedené obecnými soudy není oprávněn "přehodnocovat" a do činnosti obecných soudů proto může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod.

Takový stav však v posuzované věci zjištěn nebyl.

Přestože stěžovatel se v ústavní stížnosti práva na soudní ochranu výslovně nedovolává, zabýval se Ústavní soud napadenými rozhodnutími především z pohledu dodržení tohoto práva, neboť pouze v případě jeho porušení by bylo možno dovodit zásah do práva vlastnického, jež stěžovatel tvrdí.

Po seznámení se s argumentací ústavní stížnosti i obsahem napadených rozhodnutí Ústavní soud konstatuje, že porušení práv zaručovaných čl.

36 a následujících Listiny základních práv a svobod nezjistil.

Otázku, zda je souhlas nájemce ve smyslu ustanovení § 695 občanského zákoníku odepřen právem, posuzuje v případě sporu soud.

Ten to také v dané věci, a to již v I. stupni, učinil.

Učinil tak v řízení následujícím po zrušujícím nálezu Ústavního soudu v souladu s principy spravedlivého procesu, jehož porušení stěžovatel nyní ani netvrdí, i soud odvolací, a to na základě již dříve provedeného dokazování, proti němuž stěžovatel rovněž výhrady nevznáší, přičemž své rozhodnutí odvolací soud také náležitě zdůvodnil.

Stejně konal i soud dovolací, který rovněž ve svém podrobně zdůvodněném rozhodnutí vysvětlil, z jakých důvodů považuje dovolání stěžovatele za nepřípustné.

Oba jmenované soudy ve svých rozhodnutích vycházely ze skutkových zjištění, která stěžovatel nijak nezpochybňuje, a přihlížely k daným v jejich rozsudcích popsaným okolnostem případu, tedy i k těm, které stěžovatel ve stížnosti zdůrazňuje ve svůj prospěch.

Dostatečně podle Ústavního soudu vážily všechny okolnosti případu, včetně těch, které zdůrazňuje stěžovatel, a na základě toho zvažovaly i vzájemná práva a povinnosti jak stěžovatele jako vlastníka tak i žalované jako nájemkyně.

Jejich zdůvodnění vážnosti důvodů pro odepření souhlasu žalované s provedením zamýšlených úprav bytu vysokým věkem a zdravotním stavem žalované pak rozhodně nelze hodnotit jako neproporčně zvýhodňující práva nájemkyně na úkor práv vlastnických a takto jako ústavně nekonformní.

Naopak důvody závažnější povahy pro opodstatnění odepření souhlasu s prováděním stavebních úprav ve smyslu ustanovení § 695 občanského zákoníku, než je vysoké stáří a nemoc, si lze představit jen stěží.

Ústavní soud tak uzavírá, že obecné soudy v řádném procesu aplikovaly ustanovení § 695 občanského zákoníku ústavně konformním způsobem a tudíž v důsledku jejich rozhodnutí nemohlo dojít k zásahu do vlastnického práva stěžovatele.

Jeho ústavní stížnost proto byla podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.

Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, nemohlo být vyhověno návrhu stěžovatele na úhradu jeho nákladů řízení vzniklých zastoupením advokátem (§ 62 odst.

4 a § 83 odst.

1 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. července 2008 Miloslav Výborný předseda senátu Ústavního soudu