Detail rozhodnutí

IV.ÚS 117/08 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2008:4.US.117.08.1
Datum: 24. 11. 2008
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 117/08 ze dne 24. 11. 2008

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Lesy České republiky, s. p., IČ: 42196451, se sídlem Přemyslova 1106, Hradec Králové, zastoupeného JUDr. Blahoslavem Jindřichovským, advokátem, advokátní kancelář se sídlem Nad Sokolovnou 228, Nasavrky, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2007 č. j. 28 Co 162/2007-286 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2007 č. j. 28 Cdo 2930/2007-319, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 15. ledna 2008, se stěžovatel podle zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho základních práv zaručených ústavním pořádkem, konkrétně práva hospodařit s majetkem státu včetně povinnosti vlastnictví státu chránit a práva na spravedlivý proces a na ochranu práv nestrannými soudy.

Z předložené ústavní stížnosti, přiložených příloh a vyžádaného spisu Okresního soudu v Příbrami sp. zn.

9 C 93/2005 se podává, že M.

L. (dále jen "žalobce") se žalobou doručenou Okresnímu soudu v Příbrami dne 18. července 2005 domáhal po žalovaných, a to stěžovateli a Pozemkovém fondu České republiky, určení vlastnictví k nemovitostem v žalobě uvedeným a zrušení rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Příbram, ze dne 16. května 2005 č. j.

474/91, 6138/92 R V 38/2005, kterým byl zamítnut návrh na vydání nemovitostí uplatněný žalobcem podle § 9 odst.

4 zákona č.

229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě").

Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 19. prosince 2006 č. j.

9 C 93/2005-242 žalobě částečně vyhověl a výrokem I. určil, že žalobce je vlastníkem nemovitostí v katastrálním území Chramosty, Pořešice, Kamenice u Nedrahovic a Skrýšov u Svatého Jana, výrokem II. zamítl žalobu na uložení povinnosti k vydání předmětných nemovitostí žalobci a výrokem III. zrušil napadené rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Příbram a nahradil ho tímto rozsudkem.

Proti rozsudku soudu prvního stupně, a to do výroku I. a III. podal stěžovatel odvolání.

Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. dubna 2007 č. j.

28 Co 162/2007-286 rozsudek soudu prvního stupně v napadené části potvrdil.

Na základě stěžovatelem podaného dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. října 2007 č. j.

28 Cdo 2930/2007-319 dovolání pro nepřípustnost odmítl.

Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že tatáž problematika byla již mezi stejnými účastníky Nejvyšším soudem řešena, a to rozsudkem ze dne 16. března 2006 č. j.

28 Cdo 1706/2005-293 v souladu s dnes již ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu.

Porušení namítaných práv stěžovatel spatřuje v tom, že původní vlastník, a tím ani jeho právní nástupce, nesplňují k důvodnosti restitučního nároku subjektivní podmínky v jejich komplexu.

Stěžovatel tvrdí, že ke konfiskaci majetku rodu L. došlo na základě Dekretu prezidenta republiky č.

12/1945 Sb., jejich účinnost nastala "ex lege et ex tunc" vůči všem osobám, proti nimž byla určena.

Nikdo z možných dědiců tak v době mezi 23. červnem 1945 a 24. únorem 1948 neučinil žádný úkon, který by vyžadoval vydání individuálního správního aktu, tedy konfiskační vyhlášky, a pak nebylo stěžovateli vyvráceno, že ke konfiskaci podle platného a účinného zákona právem došlo.

Podle názoru stěžovatele nebylo v daném případě dosaženo časové období pro restituce vymezené zákonem o půdě, tj. od 25. února 1948, když k odnětí vlastnických práv došlo dnem 23. června 1945.

Ústavní soud je podle čl.

83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl.

87 odst.

1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst.

1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě pokračuje v polemice s právními závěry, ke kterým v rovině podústavního práva dospěly ve věci rozhodující soudy.

Opakuje námitky, které uplatnil v předchozím soudním řízení a argumentuje shodně jako v dalších ústavních stížnostech vedených Ústavním soudem kupř. pod sp. zn.

ÚS 1086/08 a sp. zn.

IV.

ÚS 2198/08 (in http://nalus.usoud.cz), lišících se pouze předmětem ležící pozůstalosti.

Stěžovatel očekává, že Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu.

Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se žalobou a posléze podaným odvoláním i dovoláním stěžovatele podrobně zabývaly a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily.

Napadená rozhodnutí jsou logická, srozumitelná a argumentačně přesvědčivá a nevykazují žádné vady ústavněprávní povahy.

Ústavní stížnosti sp. zn.

ÚS 1086/08 a sp. zn.

IV.

ÚS 2198/08 byly Ústavním soudem odmítnuty pro zjevnou neopodstatněnost dne 10. listopadu 2008 a dne 13. listopadu 2008.

Ústavní soud nemá důvodu se ani v posuzovaném případě odchýlit od závěrů v odůvodnění citovaných rozhodnutí uvedených, přičemž na podrobná odůvodnění těchto rozhodnutí toliko odkazuje.

Článek 6 odst.

1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") stejně jako hlava pátá Listiny základních práv a svobod konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy.

Zakládá obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatel mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany.

Pokud tedy stěžovatel tvrdí, že jeho základní práva zaručená ústavním pořádkem byla porušena tím, že ve věci rozhodující soudy dospěly k právním závěrům, s nimiž nesouhlasí, jedná se o tvrzení zjevně neopodstatněné.

Ústavní soud v této souvislosti současně odkazuje i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva.

Ačkoli článek 6 Úmluvy zaručuje právo na spravedlivé řízení, nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení, když toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (viz rozsudky Pesti a Frodl proti Rakousku, 2000, García Ruiz proti Španělsku, 1999).

Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl.

81 a čl.

82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele odmítnout podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. listopadu 2008 Michaela Židlická předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu