Detail rozhodnutí

III.ÚS 625/08 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2008:3.US.625.08.1
Datum: 13. 11. 2008
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 625/08 ze dne 13. 11. 2008

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti VÍTKOVICE, a. s., sídlem v Ostravě - Vítkovicích, Ruská 2887/101, zastoupené Mgr. Markem Gocmanem, advokátem se sídlem v Ostravě - Mariánských Horách, 28. října 219/438, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2007, č.j. 15 Co 1/2007-65 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 9. 2006, č.j. 20 C 35/2005-27, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka včasným podáním, jež i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozsudky obecných soudů, neboť jimi měla být porušena její ústavně zaručená základní práva garantovaná čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"). Vedlejší účastník Š. S. se v řízení před obecnými soudy (coby žalobce) domáhal proti stěžovatelce (žalované) přiznání částky 4 926 Kč s příslušenství z titulu pohledávky, která mu měla vzniknout tím, že coby ručitel stěžovatelky správci daně (Finančnímu úřadu v Ostravě 1) uhradil část nedoplatku na dani z převodu nemovitosti. Okresní soud v Ostravě v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobě vyhověl a Krajský soud v Ostravě ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.). Oba soudy vycházely z toho, že povinnost stěžovatelky k úhradě daně z převodu nemovitosti ve výši 14 360 Kč vznikla současně se zákonným ručením vedlejšího účastníka dne 3. 8. 2000 [§ 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitosti, v rozhodném znění]. Jelikož správce daně předmětnou pohledávku proti stěžovatelce přihlásil do vyrovnání, které ve vztahu k ní bylo povoleno dne 15. 9. 2002, a stěžovatelka svoji povinnost vyplývající z rozvrhového usnesení splnila (tím, že správci daně uhradila 30% této pohledávky), pak se zřetelem k § 63 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o konkursu vyrovnání) sice její povinnost nad rámec obsahu vyrovnání vůči správci daně zanikla, nezanikla však pohledávka vedlejšího účastníka vůči stěžovatelce, jelikož ten plnil z titulu svého ručení správci daně až po splnění rozvrhového usnesení, a proto nejde o pohledávku, kterou by vedlejší účastník musel přihlásit do vyrovnání. V jednotlivostech stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že:

1. Z právní úpravy daně z převodu nemovitostí a daňového řízení není zřejmé, jaký nárok nabývá ručitel v případě, že za daňového dlužníka splní příslušnému správci daně jeho daňovou povinnost; institut ručení podle zákona o správě daní a poplatků je prý "v souladu s převažující odbornou literaturou" naprosto odlišný od obecné úpravy ručení v občanském nebo obchodním zákoníku, jelikož jde "o zvláštní veřejnoprávní ručení". Oproti tomu obecné soudy vycházely z toho, že vedlejšímu účastníkovi vzniklo "nějaké blíže nespecifikované regresní právo", aniž by vysvětlily, jakým způsobem k tomuto závěru dospěly, a jaká je "případná povaha takového nároku"; tím podle stěžovatelky zatížily vydaná rozhodnutí "vadou nepřezkoumatelnosti".

2. Vedlejšímu účastníkovi (jakožto ručiteli) splněním její daňové povinnosti "nevznikla nová pohledávka", ale v rámci tzv. subrogace pouze "vstoupil do práv" původního věřitele, jemuž však povinnost platit více, než kolik byl povinen podle usnesení o potvrzení vyrovnání, zanikla na základě ustanovení § 63 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání.

Vedlejší účastník měl vůči ní podmíněnou pohledávku "již v okamžiku povolení vyrovnání" a byl "povinen" ji přihlásit k vyrovnání (§ 56 zákona č.

328/1991 Sb.).

Zde má za významné, že 1/ přednostní věřitelé [§ 56 odst.

3 a § 58 odst.

2 písm. e) zákona o konkursu a vyrovnání], jsou nuceni pohledávku k vyrovnání přihlásit, byť "nemohou průběh vyrovnání příliš ovlivnit", jestliže "nemají hlasovací právo při hlasování o návrhu na vyrovnání", 2/ podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.

2000, sp. zn.

21 Cdo 297/99, "jsou povinni přihlásit k vyrovnání ve lhůtě v ní uvedené své pohledávky všichni věřitelé dlužníka, tedy i oddělení věřitelé a věřitelé nepřednostních pohledávek", 3/ "koncepce a účel zákonné úpravy" vyžaduje pro "objektivní posouzení" návrhu na vyrovnání vyloučení "dodatečných, soudu a věřitelům často neznámých závazků dlužníka," a konečně, že 4/ je zde nutné analogicky použít ustanovení § 20 odst.

4 zákona o konkursu vyrovnání, jež ukládá ručiteli přihlásit svoji pohledávku, která mu vůči úpadci vznikne, bude-li plnit jeho závazek k rukám věřitele.

Ústavní soud je podle čl.

83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst.

1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí.

Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Nelze vyloučit - v obecné rovině - relevanci ústavněprávní námitky vycházející z čl.

11 odst.

1 Listiny (jestliže stěžovatelce byla uložena povinnost k peněžnímu plnění), avšak stalo-li se tak na základě napadeného soudního rozhodnutí, pak může tato námitka obstát jen za dalšího předpokladu, že rozhodnutí bylo vydáno vně režimu tzv. spravedlivého procesu, dovozovaného z čl.

36 odst.

1 Listiny (což stěžovatelka ostatně tvrdí).

Jelikož stěžovatelka nenamítá nedostatky spravedlivého procesu "procesní" povahy (v tom smyslu, že by v řízení nebyla respektována její procesní práva), soustřeďuje se pozornost k té jeho složce, jež se identifikuje s námitkou "ústavněprávně" relevantním nesprávným právním posouzením věci; to sice stěžovatelka kritizuje, jak však bylo již výše řečeno, nepostačí sama o sobě pouhá námitka nesprávnosti "podústavní".

Ústavněprávní deficit právního posouzení věci se totiž zde nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních ustanovení je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.

Je vhodné předeslat, že ústavní stížností dotčená věc byla skončena rozhodnutím, proti němuž není z procesního postavení stěžovatelky přípustné dovolání, neboť jde o tzv. věc bagatelní [§ 237 odst.

2 písm. a) o. s. ř.].

Důvody k prolomení obecných zásad přípustnosti dovolání spočívají v kvantitativně založeném úsudku o nižší významnosti věci, kdy uplatnění dalšího opravného prostředku není považováno za efektivní; jestliže občanský soudní řád vylučuje u bagatelních věcí přezkum rozhodnutí vydaných v druhé instanci, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl.

36 odst.

1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního.

Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (čl.

36 odst.

1 Listiny), předpokládá splnění vskutku přísně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz kupř. rozhodnutí ve věcech sp. zn.

IV.

ÚS 695/01 , IV.

ÚS 185/98 , III.

ÚS 200/05 , IV.

ÚS 8/01 , II.

ÚS 436/01 , IV.

ÚS 502/05 ).

Nic z uvedeného nelze vztáhnout k právním názorům, které obecné soudy v dané věci uplatnily při hodnocení sporného regresního nároku vedlejšího účastníka.

Odvolací soud "povahu" nároku vyložil s poukazem na § 550 obč. zák., jenž nikterak nestojí v kolizi s nálezem Ústavního soudu ze dne 29.

2008, sp. zn.

Pl.

ÚS 72/06 .

Zde ústavní soud mimo jiné uvedl, že "ručení není přitom institutem, který by se vyskytoval toliko v daňovém řízení, ale je naopak obecným institutem celého právního řádu, jenž je detailně propracován především teorií a judikaturou soukromého práva ...

Ručení tedy nemá původ ve finančním právu a už vůbec ne v českém daňovém řádu".

Jinak řečeno, regresní nárok ručitele proti dlužníku není "nějakým blíže nespecifikovaným" nárokem, jak se domnívá stěžovatelka, nýbrž i v právních vztazích "ve věcech daňových" sdílí právní charakteristiky obecné a tradičně uznávané.

Je obtížně představitelné, že by mohlo být v právu (natožpak spravedlivě) únosné, aby závazek nesl ve svých poměrech - z principu a trvale - někdo jiný než povinný.

O existenci regresního nároku se ostatně obdobně zmiňují kupř. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 13.

2008, č.j.

5 Afs 7/2005-127, ze dne 19.

2008, č.j 2 Afs 100/2006-3, ze dne 2.

2008, č.j.

7 Afs 72/2006-3, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.

11.

2006, sp. zn.

32 Odo 1104/2005, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.

86/2007.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9.

2005 sp. zn.

29 Odo 563/2003 (uveřejněném pod č.

18/2006 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek) se ve zvláštních konkurzních poměrech sice vyslovil, že jak v případě § 308 obch. zák. tak i § 550 obč. zák. jde o zákonnou cesi věřitelových práv na ručitele (založenou tím, že ručitel uspokojí věřitelovu pohledávku namísto dlužníka), nicméně uvedl, že se však od jiných způsobů přechodu nebo převodu pohledávky liší, a to tím, že pohledávka původního (přímého) věřitele tímto uspokojením zaniká; proto se ručitel stává "novým" věřitelem dlužníka v rozsahu, v jakém uhradil závazek a současně mu vzniká "nové" právo vůči věřiteli.

O "analogickém použití" ustanovení § 20 odst.

4 zákona o konkursu a vyrovnání pro vyrovnací řízení, jehož se dožaduje stěžovatelka, se nezmiňuje ani judikatura obecných soudů (včetně stěžovatelkou citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.

2000, sp. zn.

21 Cdo 297/99, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.

16/2001) ani relevantní odborná literatura (kupř.

Zelenka, J., Maršíková, J.: Zákon o konkursu a vyrovnání.

Komentář.

Praha: Linde, 2002); závěr obecných soudů o "neaplikovatelnosti" tohoto ustanovení tedy již proto kvalifikovat jako "extrémní vybočení" z ustáleného výkladu, resp. jako projev "libovůle" soudu - což jediné by v ústavněprávním přezkumu (viz výše) mohlo být relevantní - nelze.

Ve vztahu k označenému usnesení Nejvyššího soudu stojí též za připomenutí, že o tam hodnocenou situaci tzv. oddělených věřitelů, resp. věřitelů přednostních pohledávek zde zjevně nejde (viz též usnesení Vrchního soudu ze dne 25.

2002 ap. zn.

1 Ko 35/2002, uveřejněné pod č.

96/2002 v časopise Soudní judikatura).

Ostatně podle § 63 odst.

2 zákona o konkursu a vyrovnání platí, že potvrzeným vyrovnáním zůstávají nedotčena práva věřitelů proti spoludlužníkům a ručitelům dlužníka, jestliže se těchto práv výslovně nevzdali.

Odtud se nabízí i úsudek, že je tím modifikován důsledek vyrovnání, jehož se dovolává stěžovatelka (§ 63 odst.

1 téhož předpisu), a to ve smyslu zániku pohledávek věřitelů (ve vyrovnání), nikoli pohledávek jiných, jmenovitě ručitelů (resp. pozdějších pohledávek regresních).

Tím jsou v ústavní stížnosti vznesené námitky stěžovatelky vypořádány, a to očividně ve svém výsledku ve prospěch závěrů, jež v dané věci přijaly již obecné soudy.

Pro úsudek o splnění podmínek pro kasační zásah Ústavního soudu, jež byly výše předestřeny (ve smyslu excesu, resp. libovůle v právním posouzení věci), tedy zjevně není místa.

Stěžovatelce se tím zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud proto posoudil její ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (bez jednání) usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. listopadu 2008 Jiří Mucha předseda senátu