Detail rozhodnutí

III.ÚS 2934/07 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2008:3.US.2934.07.1
Datum: 7. 10. 2008
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 2934/07 ze dne 10. 7. 2008

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného JUDr. Františkem Beranem, advokátem se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 18/1302, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2007, č.j. 28 Cdo 2970/2006-356, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2006, č.j. 28 Co 228/2006-343, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákonem o Ústavním soudu“), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl.

90 Ústavy České republiky (dále jen „Ústavy“) a čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“) byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.

Stěžovatel, vycházeje ze zákona č.

87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákona č.

87/1991 Sb.“), se v řízení před obecnými soudy proti žalovaným 1/ D.

D. a 2/ N.

P. (v řízení před Ústavním soudem vedlejším účastníkům) domáhal, aby jim bylo uloženo uzavřít s ním dohodu o vydání rekreační chaty č.

244, stavební parcely č.

429 a zahrady parc. č.

796/10 v katastrálním území Okrouhlo (obec Záhořany), okres Praha – západ.

Okresní soud Praha – západ (po předchozích zrušovacích rozhodnutích Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze) rozsudkem ze 4.

2005, č. j.

6 C 1641/99-315, žalobu stěžovatele zamítl.

Krajský soud v Praze výše uvedeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

Odvolací soud dospěl k závěru, že v řízení zjištěné skutečnosti neumožňují uzavřít, že vedlejší účastnice N.

P. a právní předchůdce vedlejší účastnice D.

P., byli při nabytí předmětných nemovitostí kupní smlouvou ze dne 5.

1973 protiprávně zvýhodněni nebo že nabyli tyto nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy, resp. že kupní cena byla stanovena v rozporu s cenovými předpisy.

Odvolací soud se zabýval otázkou, zda při předmětném převodu byla respektována směrnice Ministerstva financí ze dne 2.

1964, č. j.

314/17.750/04, uveřejněná pod č.

10 ve Věstníku Ministerstva financí č.

5/1964, jejíž nedodržení by mohlo představovat protiprávní zvýhodnění nabyvatele podle ustanovení § 4 odst.

2 zákona č.

87/1991 Sb.

Odvolací soud konstatoval, že z uvedené směrnice „vyplývá povinnost organizace realizující převod, nabídnout přednostně koupi (nemovitosti) uživatelům“, avšak v daném případě se jednalo o chatu, která ještě nebyla dostavěna a kolaudována; nemohla být tedy užívána ani k rekreaci, natož k bydlení.

Žádný uživatel chaty v právním smyslu zde nebyl (nebyly jimi ani osoby, které „v rozhodné době disponovaly s klíči od rozestavěné chaty“), takže nebylo vůči komu nabídkovou povinnost splnit.

Odvolací soud poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.

1999, č.j.

2 Cdon 1831/97-192, vydaný v předchozím řízení ve stěžovatelově věci, přisvědčující právnímu názoru (podanému v přezkoumávaném rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13.

1997 č. j.

26 Co 378/96-170), že vzhledem k tomu, že hospodářskou smlouvou ze dne 7.

1973 byla převedena správa národního majetku ohledně předmětné nemovitosti na Okresní národní výbor Praha-západ ke dni 7.

1973 (což umožňoval § 347 odst.

5 zákona č.

109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, v rozhodném znění), je kupní smlouva, kterou uvedený národní výbor uzavřel dne 5.

1973, platná.

Odvolací soud vycházeje z ocenění chaty, které provedl posudkem znalec Ing.

B. podle cen stanovených ve vyhlášce č.

43/1969 Sb., o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách při vyvlastnění nemovitostí; rozpor kupní ceny s cenovými předpisy neshledal.

Dovolání stěžovatele dovolací soud ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné odmítl [§ 237 odst.

1 písm. c), odst.

3 o. s. ř.]; vysvětlil, že dovoláním otevřené právní otázky nejsou zásadního právního významu, jelikož soudy přijaté řešení je souladné s názory, jež jsou v soudní praxi ustálené, a připomenul též v posuzované věci vydaný nález Ústavního soudu ze dne 12.

10.

1995, sp. zn.

III.

ÚS 55/95 , N 61/4 SbNU 109, resp. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.

1999, č.j.

2 Cdon 1831/97-192.

V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatel postupně namítal 1/ „nepřijatelnost“ závěru odvolacího soudu, že „by za uživatele nemovitostí, kterému mohla a měla být nemovitost nabídnuta, mohl být považován jen nájemce nebo osoba užívající nemovitost z odvozeného právního důvodu, a to navíc jen nemovitost právně existující, tj. kolaudovanou“, 2/ nesprávnost obecnými soudy použitého názoru, odvolávajícího se „na dobově účelovou právnickou literaturu či komentář“, že může být platná kupní smlouva „podle občanskoprávních předpisů uzavřená v době, kdy vůbec nebylo ještě zřejmé, zda bude uzavřena, lépe řečeno kdy neexistovala ještě ani smlouva o správě majetku“, a konečně 3/ že „jedině posudek znalce J.

L., znajícího nejlépe i situaci na místě, náležitě ohodnotil, ... jak vlastní montovanou chatu, tak její suterén“, zatímco „ostatní posudky“, včetně posudku Ing.

B., „pomíjejí nejen princip“ vyhlášky č.

43/1969 Sb., ale „i (v řízení již zmiňované a citované) vysvětlivky MF a ČCÚ (uvedené i v Cenovém zpravodaji z roku 1970 pod č.

30)“.

Ve vyjádřeních k ústavní stížnosti (jež byla stěžovateli intimována) daly obecné soudy najevo, že svá rozhodnutí pokládají za věcně správná; poukazovaly na to, že s námitkami obsaženými v ústavní stížnosti se již dříve (v jimi vedených řízeních) vypořádaly, a uzavřely, že ústavní stížnost nepokládají za důvodnou.

Ústavní soud představuje podle čl.

83 Ústavy soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.

Není proto součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen.

Ústavní soud tedy neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn.

II.

ÚS 45/94 , N 5/3 SbNU 17).

Co do námitek proti skutkovým zjištěním, zejména hodnocení obecnými soudy provedených důkazů, je potřebné připomenout, že Ústavní soud – vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným – není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné.

Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (čl.

36 odst.

1 Listiny); teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.

Tak tomu však v posuzovaném případě zjevně není a stěžovatel opak ani netvrdí; oponenturou ceny předmětné nemovitosti (rozestavěné chaty) stěžovatel totiž toliko pokračuje v polemice se skutkovými závěry, k nimž obecné soudy dospěly nejen po obsáhlém dokazování, nýbrž i po kasačních rozhodnutích Ústavního, dovolacího a odvolacího soudu (jimiž byl dosavadní proces dokazování usměrněn), a to zásadně uplatněním námitek, jež jim již dříve adresoval.

Obecné soudy se s nimi vypořádaly nejen obšírně, nýbrž i způsobem, který má racionální a logicky konzistentní základnu; pouhá možnost jiné skutkové verze, byť i obhajitelné, z něj hodnocení důkazů „excesivní“ samozřejmě nečiní.

Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

Odvolací soud výklad pojmu „uživatel“ zakotveného ve směrnici Ministerstva financí ze dne 2.

1964, č. j.

314/17.750/04, výstižně odůvodnil jak logicky, tak účelovým kontextem.

Není přesvědčivého argumentu proti výkladovému východisku, jež spočívá v důrazu na to, že podle ustanovení § 76 odst.

1 zákona č.

50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavebního zákona), v rozhodném znění, stavbu, která vyžaduje stavební povolení, lze užívat jen na základě kolaudačního rozhodnutí (existenci povolení k předčasnému užívání stavby, resp. rozhodnutí o prozatímním užívání stavby ke zkušebnímu provozu podle § 83 a § 84 cit. zákona stěžovatel ani netvrdil), v důsledku čehož nebylo vůči komu ve směrnici obsaženou nabídkovou povinnost splnit.

Jak stěžovatel sám připouští, „dobový“ výklad ustanovení § 347 odst.

5 zákona č.

109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, v rozhodném znění, obsažený v komentativní literatuře (Čapek, K.: Hospodářský zákoník a předpisy souvisící.

Praha: Panorama, 1979, str.

451, resp.

Komentář k hospodářskému zákoníku a k zákonu o hospodářské arbitráži.

Díl I., Praha: Institut ČSKVŘ, 1974, str.

271), na který jej upozornil již Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 5.

1999, č.j.

2 Cdon 1831/97-192, vycházel z právního názoru, že převod správy se zpětnou účinností je možný jen s tím omezením, že „podle vyhlášky o správě národního majetku nelze dohodnout zpětnou účinnost převodu od jiného než běžného roku“.

Stěžovatel sice v ústavní stížnosti obecnými soudy podanou interpretaci označil za vycházející z „dobově účelových“ pramenů, konkrétní důvody, proč ji pokládá za protiústavní, však neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává.

Řečené nikterak nekoliduje s rozhodovacími důvody nálezu ze dne 12.

10.

1995, sp. zn.

III.

ÚS 55/95 , N 61/4 SbNU 109, v němž Ústavní soud vytkl odvolacímu soudu, že se nevypořádal s poukazem stěžovatele na „okolnost, že k podepsání smlouvy, na jejímž základě žalovaní majetek nabyli, došlo ještě před převedením majetku do správy ONV Praha-západ, takže tento orgán nebyl oprávněn smlouvu uzavřít“; v důsledku toho pokládal jeho rozhodnutí (pro nedostatečné odůvodnění) za nepřezkoumatelné, avšak posouzení takto otevřené právní otázky Ústavní soud nepredisponoval.

Lze tedy shrnout, že obecné soudy se stěžovatelovými námitkami, jež vtělil i do ústavní stížnosti, adekvátně zabývaly, a hodnotily je z pohledu právních názorů, jež s vybočením z judikatorních standardů identifikovat evidentně nelze (bylo v předchozím dovozeno, že jsou s nimi v souladu).

Nejen však to, i z hledisek rozhodných pro kontext podústavního práva není důvod k pochybnostem, že je lze mít za rozumné a adekvátní, resp. přiléhavě odůvodněné, na nich založená rozhodnutí jsou akceptovatelná a byla i předvídatelná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti dává najevo, že ústavněprávní přezkum pokládá za výraz běžného (dalšího) instančního opravného prostředku, jímž však – jak bylo shora zaznamenáno – není.

Ústavnímu soudu se přísluší omezit na sdělení, že v rozhodnutí obecných soudů nespatřuje ani exces ani libovůli (viz výše), čímž své možnosti pokládá za vyčerpané.

Vzhledem k řečenému stojí pak za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) návrhy „zjevně neopodstatněné“, čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení.

Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o „nepřijatelnosti“ již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Z předchozího – ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných – plyne, že tak je tomu v dané věci.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. července 2008 Jiří Mucha předseda senátu