Detail rozhodnutí

II.ÚS 767/06 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2008:2.US.767.06.1
Datum: 28. 2. 2008
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 767/06 ze dne 28. 2. 2008

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti A. Ž. a Z. Ž., zastoupených JUDr. Jaroslavou Krybusovou, advokátkou se sídlem České Budějovice, Nám. Přemysla Otakara II. 58/16, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 21. 12. 2005 ve věci sp. zn. 10 To 125/2005, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 3. 2006 ve věci sp. zn. 3 To 192/2006 a proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. 8. 2006 ve věci sp. zn. 8 Tdo 924/2006, takto: Návrh se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelé svým návrhem napadají rubrikovaná soudní rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno jejich právo na spravedlivý proces dle čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); současně měl být porušen i čl.

1 a čl.

2 odst.

3 Ústavy ČR.

Rozsudkem okresního soudu, jenž ve věci rozhodoval po předchozí kasaci Nejvyšším soudem, byli stěžovatelé uznáni vinnými trestným činem zneužívání vlastnictví dle § 258 trestního zákona, jehož se dopustili tím, že jako vlastníci nemovitosti, která je zapsána jako kulturní památka v Ústředním seznamu nemovitostí kulturních památek ČR, postavili dvoupodlažní přístavbu restaurace.

Ve stavbě přitom pokračovali i poté, co jim bylo rozhodnutím Městského úřadu v Českém Krumlově nařízeno zastavení stavebních prací.

Tímto jednáním změnili vnější vzhled budovy, a poškodili tak kulturní památku, která se nachází v městské památkové rezervaci a zároveň je součástí vnitřního města Český Krumlov, zapsaného v seznamu Světového přírodního a kulturního bohatství UNESCO.

Za to byli stěžovatelé odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců; výkon trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu 18 měsíců.

Odvolání stěžovatelů krajský soud napadeným usnesením zamítl; dovolání následně Nejvyšší soud rubrikovaným usnesením odmítl.

Stěžovatelé mají za to, že se předmětného trestného činu nedopustili a že jim jeho spáchání ani nebylo soudy prokázáno.

Odsouzení stěžovatelů je dle jejich názoru postaveno pouze na dedukcích soudu, spočívajících zejména na estetickém cítění jednotlivých osob; trvalé a neodstranitelné poškození dané kulturní památky nicméně v řízení prokázáno nebylo.

Stěžovatelé se domnívají, že z provedeného dokazování není vůbec zřejmé, k jakému poškození nemovitosti mělo spornou přístavbou dojít, přičemž stranou zůstalo i zjištění, v jakém rozsahu k tomuto poškození došlo ještě před tím, než se stali vlastníky dané nemovitosti.

Podle názoru stěžovatelů, jenž má korespondovat s názorem krajského soudu při jeho prvním rozhodnutí ve věci, mají případná "poškození" charakter estetický, nepředstavují však trvalé - a tedy trestněprávně relevantní - poškození dané kulturní památky.

Nadto stěžovatelé zpochybňují samotnou trestněprávní relevanci předmětné právní věci, neboť mají za to, že by v jejich případě mělo do úvahy připadat čistě řízení správní.

Konkurenci zájmu státu na ochraně památek na straně jedné a zájmu na ochraně vlastnických práv fyzických a právnických osob na straně druhé je dle názoru stěžovatelů třeba řešit s ohledem na čl.

11 odst.

3 Listiny, přičemž otázku případné trestněprávní odpovědnosti vlastníků je nutno posuzovat velmi citlivě a uvážlivě.

Soudy všech instancí v projednávané věci rozhodovaly opakovaně, což samo o sobě svědčí o nejasnosti dané právní otázky.

Dne 25.

2007 bylo Ústavnímu soudu doručeno jako příloha projednávané ústavní stížnosti rozhodnutí Městského úřadu v Českém Krumlově o dodatečném povolení (sporné) stavby.

Stěžovatelé tím dle jejich názoru dále dokládají, že svým jednáním nemohli naplnit skutkovou podstatu trestného činu zneužívání vlastnictví dle § 258 trestního zákona.

Po posouzení uvedených argumentů dospěl Ústavní soud k závěru, že projednávaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud musí předně zdůraznit, že není oprávněn zasahovat do činnosti obecných soudů, pokud v jejich činnosti a rozhodnutí nejsou porušena základní práva nebo svobody stěžovatelů.

Ústavní soud nepředstavuje nadřazenou instanci soudů obecných, a není proto v jeho pravomoci zasahovat do jurisdikce obecných soudů; nepřísluší mu tak posuzovat celkovou zákonnost či správnost napadených rozhodnutí obecných soudů, a to ani tehdy, jestliže se se závěry obecných soudů neztotožňuje (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn.

IV.

ÚS 707/2000 , in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č.

28, nález č.

137, str.

195, nález Ústavního soudu ve věci sp. zn.

III.

ÚS 623/2000 , in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č.

30, nález č.

69, str.

163).

Úkolem Ústavního soudu proto není kontrola všech nezákonností v rozhodování orgánů veřejné moci, nýbrž pouze takových nezákonností, které dosahují intenzity, jež ve svém důsledku narušuje ústavnost (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn.

ÚS 504/03 , in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č.

31, nález č.

138, str.

227, nález Ústavního soudu ve věci sp. zn.

II.

ÚS 45/94 , in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č.

3, nález č.

5, str.

17).

Podání stěžovatelů obsahuje ve své většině opakování námitek a argumentů vznesených již dříve v řízení před obecnými soudy, naposledy v rámci řízení dovolacího.

Z výše uvedených důvodů není Ústavní soud zásadně oprávněn rozhodovací činnost obecných soudů jakkoli revidovat či polemizovat s jejími závěry, pokud v jejím důsledku není zasaženo některé základní právo či svoboda stěžovatelů.

Po přezkoumání Ústavní soud neshledal, že by - prizmatem judikatury Ústavního soudu - bylo v posuzované věci porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces, ani žádné výše uvedené ustanovení Ústavy ČR.

Obecné soudy se řádně vypořádaly s námitkami stěžovatelů, odpovídající pozornost věnovaly i - z hlediska meritorního rozhodnutí pravděpodobně stěžejní - otázce míry společenské nebezpečnosti jednání stěžovatelů (srov. s.

4-5 rubrikovaného usnesení Nejvyššího soudu).

Z tohoto pohledu proto Ústavní soud v postupu obecných soudů v dané trestní věci žádná pochybení neindikoval.

Ústavní soud nemůže přisvědčit ani námitce stěžovatelů, že jejich případné protiprávní jednání nemůže mít trestněprávní charakter, neboť je relevantní pouze z hlediska správně-právního.

Existence sankce ve správním řízení nevylučuje sankcionování daného jednání i v řízení trestním.

Ústavní soud vychází ze skutečnosti, že trestní zákon v ustanovení § 258 obsahuje skutkovou podstatu zneužívání vlastnictví, jejíž ústavní konformitu ostatně stěžovatelé ani nezpochybňují a kterou Ústavní soud považuje za reflexi stěžovateli uvedeného ustanovení čl.

11 odst.

3 Listiny; zpochybnění samotného trestněprávního charakteru dané právní věci proto považuje Ústavní soud za neopodstatněné.

Pokud jde o konkrétní jednání stěžovatelů a jeho podřaditelnost pod skutkovou podstatu § 258 trestního zákona, Ústavní soud sice v zásadě sdílí názor stěžovatelů, že předmětnou skutkovou podstatu je třeba vykládat tak, že zde uvedené "poškození věci" musí být nevratné, touto otázkou se nicméně obecné soudy taktéž zabývaly a s danou námitkou se v odůvodněních napadených rozhodnutí dostatečně vyrovnaly, proto nemůže být tato námitka v řízení o ústavní stížnosti nikterak relevantní.

Závěrem Ústavní soud konstatuje, že stěžovateli Ústavnímu soudu doručené dodatečné povolení stavby by za splnění daných podmínek případně mohlo být důvodem pro obnovu řízení ve smyslu § 278 trestního řádu, nikoliv však argumentem, jenž by zakládal (nebo alespoň podporoval) opodstatněnost posuzované ústavní stížnosti.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by napadenými soudními rozhodnutími bylo porušeno některé Listinou chráněné základní právo stěžovatelů.

Okolnost, že se stěžovatelé se závěry obecných soudů neztotožňují, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost jejich ústavní stížnosti.

Právní názor Okresního soudu v Českém Krumlově, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Nejvyššího soudu ČR nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho odůvodnění je srozumitelné a ústavně konformní.

Ústavní soud proto návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993, o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. února 2008 Jiří Nykodým předseda senátu