Detail rozhodnutí

II.ÚS 3147/07 #2

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2008:2.US.3147.07.2
Datum: 13. 3. 2008
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 3147/07 ze dne 13. 3. 2008

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti JUDr. T. V., zastoupeného JUDr. Jiřím Machem, advokátem, se sídlem v Jindřichově Hradci, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2007, č. j. 2 As 29/2007-74, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, a Krajského úřadu Jihočeského kraje jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podaným návrhem, který i co do ostatních formálních náležitostí vyhovuje zákonu č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví specifikovaného rozsudku, neboť se jím cítí zkrácen v právu na soudní ochranu dle čl.

36 odst.

1 Litiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Napadeným rozhodnutím zamítl Nejvyšší správní soud stěžovatelovu kasační stížnost směřující proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10.

2007, č. j.

10 Ca 40/2007-33, jímž tento soud nevyhověl správní žalobě brojící proti rozhodnutí vedlejšího účastníka - Krajského úřadu pro Jihočeský kraj, odboru dopravy a silničního hospodářství - ze dne 15.

2007, č. j.

KUJCK 2507/2007/ODSH/Ol, vydaném v rámci přestupkového řízení.

Krajský úřad jím k odvolání stěžovatele změnil prvoinstanční správní rozhodnutí (Městského úřadu Jindřichův Hradec) tak, že stěžovatel naplnil skutkovou podstatu přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích uvedeného v § 22 odst.

1 písm. f) zákona č.

200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění účinném do 30.

2006, když porušil § 4 písm. b) a c) a § 27 odst.

1 písm. d) zákona č.

361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, neboť v době nejméně od 10:00 hod. dne 25.

2006 do 9:20 hod. dne 27.

2006 stál s vozem Opel Omega 1C5 8790 na křižovatce ulic Bezručova a Růžová v Jindřichově Hradci v místě, kde to bylo zároveň zakázáno vodorovnou dopravní značkou č.

V 12c "Zákaz zastavení"; ve zbytku krajský úřad původní rozhodnutí potvrdil.

Nejvyšší správní soud především nepřisvědčil stěžovateli, že svým jednáním zdůvodňovaným změnou dopravní situace, spočívající v rekonstrukci ulice Růžová, nenaplnil skutkovou podstatu příslušného přestupku.

Podle Nejvyššího správního soudu není s ohledem na provedené důkazy sporu o tom, že stěžovatel ponechal v uvedených dnech svůj osobní automobil na místě označeném vodorovnou dopravní značkou č.

V 12c "Zákaz zastavení" na křižovatce ulic Růžová a Bezručova.

Není také pochyb, že tímto jednáním porušil § 4 písm. b) a c) zákona č.

361/2000 Sb. ("Při účasti na provozu na pozemních komunikacích je každý povinen řídit se pravidly ... upravenými tímto zákonem, ... dopravními značkami, dopravními zařízeními a zařízeními pro provozní informace ") a § 27 odst.

1 písm. d) téhož zákona ("Řidič nesmí zastavit a stát na křižovatce a ve vzdálenosti kratší než 5 m před hranicí křižovatky a 5 m za ní; tento zákaz neplatí v obci na křižovatce tvaru "T" na protější straně vyúsťující pozemní komunikace").

Nejvyšší správní soud v obecné rovině souhlasí se stěžovatelovým názorem, že stavební práce na vozovce mají vliv na dopravní situaci a nelze vyloučit stav, kdy se v jejich důsledku stane některá dopravní značka neúčinnou - ač je na vozovce nadále formálně umístěna a měla by být respektována, fakticky ji dodržovat nelze.

V posuzovaném případě však rekonstrukce ulice Růžová neměla na charakter místa, kde bylo vozidlo ponecháno, jakož i na vodorovné značení, žádný vliv.

Staveniště se totiž nacházelo několik desítek metrů od místa, kde stěžovatel svůj vůz zastavil a nechal stát.

Stěžovatel tedy byl povinen respektovat jak vodorovné dopravní značení, tak i zákaz státní na křižovatce.

Závěr správního orgánu i krajského soudu, že se stěžovatel popsaným jednáním dopustil přestupku, shledal Nejvyšší správní soud být v souladu se zákonem.

S námitkou stěžovatele, že se krajský soud dostatečně nezabýval vytýkanou podjatostí pracovníků správních orgánů, naopak Nejvyšší správní soud souhlasí.

Stěžovatel ve své správní žalobě namítal, že je zastupitelem městského i krajského zastupitelstva, proto měl v jeho věci rozhodovat správní orgán mimo obvod Jihočeského kraje; ze své pozice totiž rozhoduje o výši finančních prostředků, které budou úředníkům vypláceny.

O námitce také rozhodl ředitel krajského úřadu pouze dopisem, nikoliv usnesením.

Krajský soud se však zabýval toliko postupem ředitele (který shledal zákonným, neboť vedle dopisu vydal i usnesení, které bylo stěžovateli řádně doručeno), a to, zda rozhodovaly podjaté úřední osoby, pominul.

Opomenutím sice způsobil vadu řízení, ovšem ta neměla žádný vliv na zákonnost rozhodnutí, neboť výrok by byl stejný, i kdyby k vadě nedošlo.

Proto Nejvyšší správní soud rozsudek zrušit nemohl.

Věcně se pak s námitkou podjatosti sám vypořádal, přičemž navázal na argumentaci, kterou v tomto ohledu zastával již předtím správní orgán.

Stěžovatel s tím nesouhlasí.

Je přesvědčen, že pracovníci Městského úřadu v Jindřichově Hradci měli být z rozhodování o jeho věci vyloučeni.

Správní řád dle jeho názoru nevyžaduje jistotu o poměru úředníka k účastníku řízení, ale stačí pouze důvodný předpoklad, že existují pochybnosti o nepodjatosti.

Vztah úředníka a zastupitele je vztahem spolupráce a kontroly úředníka ze strany voleného zastupitele.

Zastupitel v rámci své pravomoci rozhoduje o otázkách, které se postavení úředníka přímo dotýkají, jako příklad jmenuje kolektivní smlouvu.

Zmiňuje taktéž možnost zneužití vztahu v rámci politického boje.

Dle názoru stěžovatele lze tedy obecně konstatovat, že úředníci mají k zastupitelům takový vztah, z něhož lze důvodně dovozovat takový jejich zájem na výsledku řízení, který zakládá pochybnosti o jejich nepodjatosti.

Ústavní soud se zabýval návrhem v rozsahu stěžovatelem vymezeném a z důvodů níže uvedených dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

Přitom nepovažoval za potřebné činit ve věci další procesní úkony, protože vzhledem k charakteru ústavní stížnosti a vznesených námitek bylo možno rozhodnout jen na podkladě listin postoupených stěžovatelem.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl.

36 resp. čl.

36 odst.

1 Listiny, neboť o obvinění jeho osoby ze spáchání přestupku rozhodovali ve správním řízení úředníci, u nichž lze pochybovat o jejich nepodjatosti.

Podle čl.

36 odst.

1 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

I když toto ustanovení výslovně nevyžaduje, aby i "jiný orgán" vykazoval atributy nezávislosti a nestrannosti tak jako soud, z jeho účelu, jímž je vymezení základních principů spravedlivého řízení, vyplývá nutnost širší interpretace.

Pokud jde o správní orgány, pro jejich rozhodovací činnost se sice logicky nepředpokládá nezávislost, nestrannost již ale ano.

Nestranností je totiž třeba rozumět objektivní, předem nezaujatý přístup pověřených osob k posuzování, řešení a zejména rozhodování právních věcí, a ten je nutno vyžadovat v případě všech státních orgánů.

Jiný výklad by ve svém důsledku založil procesní nerovnost, a otřásl by tak důvěrou v právní stát, jehož posláním je mimo jiné i zajistit neutrální a objektivní rozhodování jeho orgány.

Námitka podjatosti úředníka rozhodujícího v přestupkovém řízení, byť nejde o instituci soudního typu, tedy může mít ústavněprávní rozměr.

Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným (není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti), není vrcholem jejich soustavy (čl.

90, 91 Ústavy ČR), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. čl.

83 Ústavy ČR).

To samozřejmě platí i pro úsek správního soudnictví institucionálně završený Nejvyšším správním soudem.

Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavou.

Z toho Ústavní soud vycházel i v řízení o této konkrétní ústavní stížnosti.

Po provedení přezkumu shledává napadený rozsudek ústavně konformním.

V hodnocení podjatosti se zcela ztotožňuje se závěry vyslovenými Nejvyšším správním soudem, na které lze zcela odkázat.

Také podle Ústavního soudu úředníci Městského úřadu v Jindřichově Hradci nebyli vůči stěžovateli v daném případě v takovém poměru, pro který by bylo možno pochybovat o jejich nepodjatosti.

Stěžovatel není ani jako zastupitel (lhostejno, zda jde o členství v zastupitelství obce či kraje) vůči úředním osobám v poměru nadřízenosti ani podřízenosti a do rozhodování o přestupcích vykonávaného v rámci přenesené působnosti nemůže nijak zasahovat.

Pokud jde o stěžovatelem zmiňované vztahy kontrolní či pracovněprávní, je vazba minimalizována skutečností, že stěžovatel je coby zastupitel členem kolektivního orgánu a jeho individuální podíl na těchto vztazích je malý.

Ústavní soud v nálezu sp. zn.

II ÚS 105/01 (publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv.

23, č.

98) vyložil, že k vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebudou moci nebo schopni nezávisle a nestranně rozhodovat; u soudce jako reprezentanta veřejné moci je zároveň třeba přepokládat a požadovat vyšší stupeň tolerance a nadhledu, než tomu je u jednotlivých občanů.

Přiměřeně - nyní posuzuje podjatost úředníků správního orgánu, nikoliv soudců - lze tyto závěry vztáhnout i na případ stěžovatele.

Z jeho argumentace nelze dovodit žádný vztah vůči úředníkům městského úřadu natolik evidentní, intenzivní a takové povahy, že by jim bránil řádně rozhodnout.

Zobecnění stěžovatele, že vztah úředník samosprávného celku a jeho zastupitel vždy zakládá pochybnosti o nepodjatosti Ústavní soud odmítá, obdobně jako již opakovaně vyslovil nesouhlas, že by zaměstnanec obce, který v řízení spadajícím do přenesené působnosti rozhoduje o návrhu obce, byl z rozhodování "automaticky" vyloučen (nepublikovaná usnesení Ústavního soudu ze dne 31.

2007, sp. zn.

II.

ÚS 1862/07 , či ze dne 13.

2007, sp. zn.

III.

ÚS 666/06 ).

Protože Ústavní soud porušení základních práv neshledal, podaný návrh podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. března 2008 Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu