Detail rozhodnutí

II.ÚS 3075/07 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2008:2.US.3075.07.1
Datum: 2. 6. 2008
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 3075/07 ze dne 6. 2. 2008

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti M. B., zastoupeného Mgr. Petrem Růžkem, advokátem Advokátní kanceláře v Plzni, Pražská 43, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2007 č. j. 7 Afs 156/2006-91, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 5. 2006 č. j. 58 Ca 6/2004-48, rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni ze dne 9. 1. 2004 č. j. 9298/140/2003 a platebnímu výměru Finančního úřadu v Plzni ze dne 19. 8. 2003 č. j. 223423/03/138962/1673, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl.

4 odst.

1 a čl.

36 odst.

1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že se mu ze strany správních a soudních orgánů, rozhodujících o úhradě penále za opožděnou úhradu daně z převodu z nemovitosti, nedostalo "jiné právní ochrany".

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že správce daně nepostupoval zákonem předvídaným způsobem a nezohlednil objektivně existující překážky znemožňující mu zaplacení daně.

Prostředky uložené na účtu u Komerční banky, z nichž hodlal uhradit předmětnou daň, byly postiženy dle jeho názoru neoprávněnou exekucí.

I přes splnění zákonných podmínek dle § 60 zák. č.

337/1992 Sb. pro posečkání s úhradou daně, resp. povolení splátek a dokonce i pro prominutí daně z důvodu, že neměl a nemá finanční prostředky a současně je jeho finanční situace natolik tíživá, že by zaplacení daně bylo pro něj vážnou újmou a mělo negativní dopad na možnost zajištění základních životních potřeb pro stěžovatele i osoby na něm závislé, nebyly tyto okolnosti zohledněny.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Krajského soudu v Plzni z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Z obsahu spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovateli bylo dle § 63 odst.

1, 2 zákona č.

337/1992 Sb. vyměřeno penále jako důsledek prodlení s placením daně z převodu nemovitosti.

Obrana stěžovatele v řízení před správními i soudními orgány spočívala v tvrzení o jeho nesolventnosti.

Obecné soudy (shodně jako správní orgány) dospěly k závěru, že vzhledem k nespornému opožděnému uhrazení daně bylo stěžovateli opodstatněně vyměřeno penále z daně z převodu nemovitosti za období od 28.

2000 do 5.

2003 ve výši 32 272 Kč, přičemž insolventnost daňového dlužníka, ať už k ní došlo z jakýchkoliv příčin, nemá vliv na povinnost penále zaplatit, neboť žádný právní předpis neumožňuje, aby tato okolnost byla při přezkoumání zákonnosti rozhodnutí o předepsání penále jakkoli zohledněna.

Povinnost platit penále vzniká ze zákona, správce daně o vzniku této povinnosti tedy nerozhoduje, ale svým rozhodnutím pouze sděluje poplatníkovi výši penále, období, za jaké je penále předepisováno a náhradní lhůtu, v níž má být zaplaceno.

Z odůvodnění ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel opakuje námitky předkládané v řízení před správními orgány a soudy.

Pokud se tedy stěžovatel (jen s obecným poukazem na porušení práva na spravedlivý proces) ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho názoru a v ústavní stížnosti přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy vypořádaly, staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.

Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se všemi námitkami stěžovatele podrobně zabývaly a své závěry důkladně a srozumitelným způsobem odůvodnily, tzn. uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.

Ve věci bylo nesporným a stěžovatel nezpochybňuje, že k zaplacení daně z převodu nemovitosti došlo opožděně, stěžovatel byl tedy v prodlení a vznikla mu povinnost zaplatit penále.

Stejně tak stěžovatel nezpochybnil výši dlužného penále a základu (samotné dlužné daně).

Podstata argumentace stěžovatele jak v předešlých řízeních, tak u Ústavního soudu spočívá v přesvědčení, že penále není povinen platit, pokud se bez svého zavinění ocitl v tíživé finanční situaci, způsobené zejména, dle jeho názoru, neoprávněnou exekucí, týkající se jeho jiné právní věci S ohledem na to, že zákon o správě daní a poplatků neumožňuje jakkoliv zohlednit důvody, které vedly k nesplnění daňové povinnosti daňovým poplatníkem, ať se tak stalo záměrně nebo proto, že se ne vlastní vinou dostal do obtížné finanční situace, nelze považovat závěry vyslovené v napadených rozhodnutích o povinnosti stěžovatele zaplatit penále za dobu prodlení, za neústavní.

Uvedená problematika byla v odůvodnění napadených rozhodnutí velmi důkladně a srozumitelně objasněna, a Ústavní soud proto nepovažuje za účelné se k věci dále duplicitně vyjadřovat.

Pro úplnost Ústavní soud dodává, že námitky uplatňované stěžovatelem by mohly být posuzovány v řízení o prominutí daňového nedoplatku či žádosti o posečkání s placením daně nebo povolení splátek (rozhodnutí o těchto nenárokových opatřeních určených k zmírnění tvrdosti nebyla předmětem ústavní stížnosti), ale nejsou způsobilé zpochybnit zákonnost platebního výměru vydaného v souladu s právními předpisy, které kritérium solventnosti daňového dlužníka nestanoví.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zák. č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. února 2008 Jiří Nykodým předseda senátu