Detail rozhodnutí

II.ÚS 2755/07 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2008:2.US.2755.07.1
Datum: 4. 3. 2008
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 2755/07 ze dne 3. 4. 2008

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké v právní věci navrhovatelů J. S. a M. S., obou zastoupených JUDr. Jaroslavem Bártou, advokátem, se sídlem nám. T. G. Masaryka 25, P.O.BOX 172, 304 72 Plzeň 1, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 7. 2007, č. j. 28 Cdo 2815/2006-361, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2006, č. j. 21 Co 518/2005-344, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. 5. 2005, č. j. 11 C 560/2000-324, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze, a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a MUDr. E. K. a E. K., obou zastoupených JUDr. Petrem Hanzalem, advokátem, se sídlem Praha 6, Makovského 1331, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení všech shora uvedených rozhodnutí a tvrdí, že jimi došlo k zásahu do jejich ústavním pořádkem chráněných práv.

Konkrétně namítli, že postupem soudů bylo zasaženo do jejich práva na ochranu vlastnictví zakotveného v čl.

11 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), když tomuto právu neposkytly řádnou ochranu.

Stěžovatelé se žalobou došlou k Obvodnímu soudu pro Prahu 5 dne 17.

1995 domáhali - tehdy proti právnímu předchůdci vedlejších účastnic MUDr.

K. - vydání domu č. p.

810 ve Zbraslavi se stavebním pozemkem parc. č.

473, a zahrady parc. č.

474, vše katastrální území Zbraslav.

Věc byla vedena u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn.

11 C 78/95.

Řízení v této věci skončilo dovoláním u Nejvyššího soudu, který rozsudkem ze dne 20.

2000, č. j.

28 Cdo 1965/99-202, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18.

1999, sp. zn.

55 Co 224/98, v části, kde byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že byla zamítnuta žaloba, aby žalovanému byla uložena povinnost vydat žalobcům ideální 2/3 domu č. p.

810 ve Zbraslavi.

Věc byla vrácena Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Důvodem bylo procesní pochybení odvolacího soudu, který ve svém rozhodnutí vycházel z týchž skutkových zjištění jako soud prvního stupně, která pokládal za správná, ale hodnotil a posuzoval je jinak.

Konkrétně šlo o posouzení toho, zda byl nebo nebyl protiprávně zvýhodněn žalovaný spolu se svými rodiči, zejména otcem, bez jehož vlivu by k prodání domu nedošlo.

V této otázce se odvolací soud odchýlil od skutkového zjištění soudu prvního stupně a v takovém případě nebylo možné se spokojit jen s odlišným právním posouzením zjištěného skutkového stavu, ale bylo na místě buď opakovat dokazování nebo dokazování doplnit nebo rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení.

Odvolací soud poté usnesením ze dne 5.

12.

2000, č. j.

16 Co 350/2000-210, zrušil původní rozsudek soudu prvního stupně ze dne 9.

1998, č. j.

11 C 78/95-121, ve znění úprav provedených doplňujícím usnesením téhož soudu ze dne 9.

1998, č. j.

11 C 78/95-125, a po částečném zrušení rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18.

1999, č. j.

55 Co 224/98-188, a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20.

2000, č. j.

28 Cdo 1965/99-202, a to ve vyhovujícím výroku ve věci samé, a dále ve výrocích o soudním poplatku a o nákladech řízení.

V tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

To vedl Obvodní soud pro Prahu 5 pod sp. zn.

11 C 560/2000.

Řízení bylo vedeno již jen ohledně ideálních 2/3 domu č. p.

810 ve Zbraslavi s příslušenstvím a součástmi, které od začátku vlastnil MUDr.V.

K., zatímco ohledně ideální 1/3, kterou původně od státu nabyli jeho rodiče, bylo řízení pravomocně skončeno zamítnutím žaloby, neboť tento podíl žalovaný nenabyl od státu, ale dědictvím po svých rodičích.

Pravomocně byla také zamítnuta žaloba v té části, kde směřovala na vydání stavebního pozemku a zahrady.

V případě pozemků parc. č.

473 - zastavěná plocha a parc. č.

474 - zahrada, kat. území Zbraslav, obecné soudy dospěly k závěru, že žalobě ani v této části nelze vyhovět.

Stěžovatelé totiž neprokázali, že by předmětné pozemky před svým odchodem do zahraničí vlastnili, neboť z výpisu z evidence nemovitostí ze dne 13.

1981 pro kat. území Zbraslav vyplývá, že k domu čp.

358 (nyní č. p.

810) jsou jako vlastníci zapsáni stěžovatelé, kteří však měli předmětné pozemky parc. č.

473 a 474 kat. území Zbraslav v osobním užívání.

Tím nesplňovali podmínku oprávněných osob, uvedenou v ustanovení § 3 odst.

1 zákona č.

87/1991 Sb., neboť předmětné pozemky nepřešly do vlastnictví státu v případech, uvedených v ustanovení § 6 citovaného zákona.

Přestože stěžovatelé jsou osobami rehabilitovanými podle zákona č.

119/1990 Sb., nejsou ve vztahu k předmětným pozemkům oprávněnými osobami ve smyslu ustanovení § 19 odst.

1, § 3 odst.

1 zákona č.

87/1991 Sb.

Pro úplnost je třeba dodat, že původní rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 18.

1999, č. j.

55 Co 224/98-188, bylo předmětem řízení před Ústavním soudem pod sp. zn.

II.

ÚS 264/99 .

Ta byla odmítnuta jako nepřípustná, pokud směřoval do výroku ohledně ideálních 2/3 domu č. p.

810 ve Zbraslavi, neboť zde bylo ze zákona přípustné dovolání, takže před podáním stížnosti nebyly vyčerpány všechny prostředky ochrany práva stěžovatelů.

Ohledně ideální 1/3 domu č. p.

810 ve Zbraslavi včetně jeho součástí a příslušenství byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, neboť tu tehdy žalovaný zdědil, tedy ji nezískal převodem od státu, ale přechodem vlastnictví na základě dědictví, a na to restituční předpis nedopadal.

Stejně bylo s ústavní stížností naloženo i v části týkající se výše uvedených pozemků, kde Ústavní soud poukázal na své stanovisko vyjádřené v nálezu ze dne 31.

1999, sp. zn.

Pl.

ÚS 15/98 (uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č.

13, ročník 1999 - I. díl, C.H.BECK, nález č.

48).

Stěžovatelé nebyli vlastníky předmětných pozemků, ale měli je pouze v užívání.

Takový pozemek se oprávněné osobě nevydá, výjimkou je pouze případ, kdy by jeho vydáním nemohlo dojít ke vzniku nové křivdy.

Ústavní soud tehdy dovodil, že právě o takovou situaci v dané věci šlo.

V pokračujícím řízení, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod novou sp. zn.

11C 560/2000, bylo dokazování soustředěno na otázku prokázání, zda žalovaný, potažmo jeho právní nástupci, jsou povinnými osobami ve smyslu ustanovení § 4 odst.

2 zák. č.

87/1991 Sb., o mimosoudní rehabilitaci.

Podle toho jsou povinnými osobami též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v § 6 zákona, a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, dále i osoby blízké těchto osob, pokud na ně věc byla těmito osobami převedena.

Především šlo tedy o prokazování toho, zda žalovaný byl protiprávně zvýhodněn.

Obecné soudy se touto otázkou zabývaly velmi podrobně a nakonec dovodily, že ke zvýhodnění žalovaného nedošlo, a to zejména s ohledem na průběh řízení o prodeji konfiskovaného domu.

O jeho koupi se zajímalo více prominentních žadatelů, jako např. bývalý ministr zdravotnictví Prokopec, nakonec ale byla dána přednost žalovanému a jeho rodičům proto, že nabídli v případě prodeje domu dva byty, v případě jeho otce pak bylo přihlédnuto též k tomu, že se jedná o uznávaného vědce.

Naproti tomu stěžovatelé namítali, že žalovaný zvýhodněn byl, neboť původně mezi žadateli byli pouze jeho rodiče.

Výsledek řízení byl ale takový, že on kupoval ideální 2/3 domu a jeho rodiče pouze ideální 1/3, a to navíc za situace, kdy on sám měl k dispozici byt 3+1.

Obecné soudy vycházely z toho, že žádost byla podána otcem žalovaného za celou rodinu, tedy i za žalovaného, neboť již v této žádosti byly nabízeny dva byty, tedy i byt žalovaného.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti opakují svoje výhrady ke skutkovým zjištěním obecných soudů a namítají, že neodpovídají provedeným důkazům.

Podle jejich názoru právě okolnost, že původně žalovaný nebyl mezi žadateli o koupi domu a že měl k dispozici byt 3+1, a tedy měl na tehdejší dobu velmi dobrou bytovou situaci, a nakonec koupil ideální 2/3 domu, je jeho zvýhodněním.

Namítají, že postupem obecných soudů bylo zasaženo do jejich ústavně chráněného práva vlastnit majetek.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení.

Dále si opatřil spis Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn.

11 C 560/2000.

Nejvyšší soud se ve svém vyjádření omezil na konstatování, že v řízení o dovolání neshledal, že by soudy prvního a druhého stupně nesprávně vyložily a aplikovaly základní ustanovení hmotného práva, t. j. ustanovení § 4 odst.

2 a § 20 odst.

1 zákona č.

87/91 Sb., o mimosoudní rehabilitaci, podle nichž byla předmětná věc posuzována.

Navrhl ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Městský soud v Praze se odvolal na odůvodnění svého rozhodnutí.

Uvedl, že postupoval v souladu s procesními předpisy a plně respektoval ústavní práva stěžovatelů.

Navrhl ústavní stížnost zamítnout.

Obvodní soud pro Prahu 5 se k ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřil.

Vedlejší účastnice se vyjádřily prostřednictvím svého zástupce.

Zrekapitulovaly průběh celého jednání a k tomu uvedly, že podle jejich názoru měli stěžovatelé "až nadmíru možností uplatnit své právo na spravedlivý proces".

Poukazují na to, že v ústavní stížnosti jsou pouze opakovány argumenty, uplatněné již dříve v řízení před obecnými soudy.

Navrhly, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.

Vzhledem k tomu, že vyjádření neobsahují žádné nové skutečnosti a pouze opakují stanoviska v řízení již vyjádřená, nebyla účastníkům a vedlejším účastnicím rozesílána k podání případné repliky.

Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a že není vrcholem jejich soustavy (srov.

Čl.

81, čl.

90 Ústavy).

Proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností za předpokladu, že soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl.

83 Ústavy ČR).

Ústavní soud sice na druhé straně opakovaně připustil, že aplikace a interpretace právních předpisů obecnými soudy mohou být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva.

V intencích těchto zásad Ústavní soud dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Hned na počátku musí Ústavní soud konstatovat, že ústavní stížnost postrádá jakoukoliv ústavněprávní argumentaci.

Ostatně jde o doslovný přepis dovolání z č. l.

350 až 353 spisu Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn.

11 C 560/2000, přičemž jedinou změnou je uvedení Ústavního soudu namísto Nejvyššího soudu v záhlaví podání.

Stěžovatelé si nedali ani tu práci, aby alespoň účastníky řízení označili termíny používanými zákonem o Ústavním soudu.

Na tomto místě je vhodné připomenout názor, vyjádřený ve stanovisku pléna Ústavního soudu Pl.

ÚS-st.

1/96, sv.

9, str.

471, že "smysl a účel institutu povinného zastoupení podle § 30 odst.

1 zákona č.

182/1993 Sb. lze spatřovat zejména ve zcela mimořádné závažnosti řízení před Ústavním soudem a s tím spjaté snaze povinným právním zastoupením nejenom zajistit právně kvalifikované uplatňování práv před Ústavním soudem, nýbrž i garantovat vyšší stupeň objektivity účastníků řízení při posuzování vlastního postavení".

Zůstává otázkou, zda tento smysl a účel povinného zastoupení byl v tomto případě naplněn.

Jde též o to, že jedinou ústavněprávní námitkou, je tvrzení stěžovatelů, že "pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze bylo zasaženo do jejich ústavně zaručeného práva vlastnit majetek podle čl.

11 Listiny základních práv a svobod".

Přitom Ústavní soud v předchozím řízení vedeném v této věci pod sp. zn.

II.

ÚS 264/99 ke stejné námitce stěžovatelů uvedl: "Stěžovatelé namítají, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18.

1999 došlo k porušení jejich práva ve smyslu čl.

11 odst.

1 Listiny.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti s tímto závěrem nelze souhlasit již proto, že ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu chrání čl.

11 Listiny pouze vlastnické právo již konstituované, existující, a nikoliv pouze tvrzený nárok na ně".

V ničem dalším pak stěžovatelé svoji argumentaci proti rozhodnutí dovolacího soudu nekonkretizují.

Ústavní soud vycházeje z toho, že je vázán pouze petitem a nikoliv obsahem podání, podrobil věcnému přezkumu též průběh řízení z hlediska dodržení pravidel spravedlivého procesu.

Pochybení odvolacího soudu, ke kterému došlo v řízení vedeném pod sp. zn.

28 Cdo 1965/99 jeho procesně nesprávným postupem, který je shora podrobně popsán, bylo napraveno rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20.

2000, č. j.

28 Cdo 1965/99-202, jímž byl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18.

1999, sp. zn.

55 Co 224/98, zrušen.

Jedinou vadou, kterou lze obecným soudům vytknout, je délka řízení.

Podle čl.

38 odst.

2 Listiny má každý právo, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů.

Okolnost, že řízení v této věci trvalo déle jak 12 let, je zřejmým porušením tohoto práva.

Na tuto skutečnost však Ústavní soud může toliko upozornit, neboť práva vzniklá tímto porušením jsou řešena samostatnou úpravou a do výsledku takového řešení může Ústavní soud zasáhnout až po vyčerpání všech prostředků, které účastník k ochraně práva má.

Ústavní soud proto neshledal, že by v řízení před obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně chráněných práv stěžovatelů.

Na základě těchto skutečností ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. dubna 2008 Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu