Detail rozhodnutí

II.ÚS 2382/08 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2008:2.US.2382.08.1
Datum: 10. 7. 2008
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 2382/08 ze dne 7. 10. 2008

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dne 7. října 2008 v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. K., zastoupeného JUDr. Jarmilou Vilímkovou, advokátkou se sídlem Řeznická 3,110 00 Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2007, č.j. 40 T 6/2000- 721, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2008, sp. zn. 3 To 1/2008, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas zaslanou ústavní stížností, splňující formální náležitosti podání dle zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena blížeji nespecifikovaná základní práva garantovaná Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2.

2007, č. j.

3 T 1/2007-64, který nabyl právní moci dne 17.

2007, byl na území České republiky uznán rozsudek č.

29/2005 Vrchního soudu v Madridu, třetí sekce ve věcech trestních ze dne 9.

2005, kterým byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin padělání kreditních karet podle čl.

386 odst.

1 ve znění čl.

387 trestního zákona Španělského království a trestný čin způsobení škody podle čl.

236 a čl.

264.1.1 trestního zákona Španělského království k trestu odnětí svobody v trvání 7 let.

Dále bylo rozhodnuto tak, že podle ust. § 451 odst.

3 trestního řádu, věta první, a čl.

10 odst.

1 Úmluvy o předávání odsouzených osob se bude ve výkonu trestu uloženého tímto cizozemským rozhodnutím pokračovat bez jeho přeměny podle ust. § 451 trestního řádu.

Na základě spolupráce justičních orgánů České republiky a Španělského království následujícího po právní moci citovaného rozsudku, oznámilo španělské ministerstvo spravedlnosti dopisem ze dne 1.

2007 souhlas s předáním odsouzeného (stěžovatele) k dalšímu výkonu trestu odnětí svobody do České republiky.

Tato skutečnost byla zjištěna z přípisu Ministerstva spravedlnosti ČR.

Dne 16.

2007 byl stěžovatel předán španělskou stranou českým orgánům, a stěžovatel byl dne 17.

2007 předveden před soudce.

Stěžovatel před soudem uvedl, že byl dne 16.

2007 na základě rozhodnutí španělského soudu podmíněně propuštěn z výkonu trestu do země svého původu.

K tomu předložil listiny ve španělském jazyce, z nichž měly tyto skutečnosti vyplývat.

Soud nicméně neobdržel žádnou oficiální zprávu španělské strany, ani z ministerstva spravedlnosti ČR a v době rozhodování nebyl český soud příslušný k rozhodování o výkonu trestu.

Ve stejné době byl stěžovatel trestně stíhán Městským soudem v Praze pod sp. zn.

40 T 6/2000, kde je vedeno trestní stíhání pro pokus trestného činu padělání a pozměňování peněz podle ust. § 8 odst.

1 § 140 odst.

2 alinea 2, odst.

3 písm. b) trestního zákona.

Na stěžovatele byl v této věci vydán dne 8.

2002 mezinárodní zatýkací rozkaz, který měly španělské orgány rovněž k dispozici.

Dne 28.

11.

2007 rozhodl Městský soud v Praze usnesením sp. zn.

40 T/2000 o započtení vazby takto: "Stěžovateli se započítává podle ust. § 38 odst.

1, odst.

2 trestního zákona s ust. § 334 odst.

1 trestního řádu do trestu odnětí svobody uloženého rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7.

2002, sp. zn.

4 T 6/2000 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5.

10.

2007, sp. zn.

3 To 83/2002 vazba od 10.

1999 21:20 hodin do 26.

1999 a dále mu byla podle ust. § 152 odst.

1 písm. a) trestního řádu uložena povinnost nahradit náklady spojené s výkonem vazby".

Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost k Vrchnímu soudu v Praze.

V této stížnosti uvedl, že ve Španělsku byl ve vazbě od 9.

2002 do 7.

2006, kdy byl propuštěn z extradiční vazby do ČR.

Ve vydávací vazbě byl na základě mezinárodního zatykače vydaného Městským soudem v Praze v trestní věci sp. zn.

40 T 6/2000.

Dále byl stěžovatel ve vazbě od 17.

2007 do 28.

2007 ve věci sp. zn.

3 T 1/2007 vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem a to též v souvislosti s jeho vydáním do ČR na základě mezinárodního zatykače.

Stěžovatel ve své stížnosti k Vrchnímu soudu v Praze navrhl, aby stížností napadené usnesení bylo zrušeno a aby stížnostní soud rozhodl sám tak, že započte vydávací vazbu ve Španělsku od 9.

2000 do 7.

2006 a vazbu u Krajského soudu v Ústí nad Labem ve věci sp. zn.

3 T 1/2007 od 17.

2007 do 28.

2007.

Vrchní soud v Praze jako soud stížnostní stížnost přezkoumal podle ust. § 147 odst.

1 trestního řádu správnost výroků napadeného usnesení, proti nimž mohl stěžovatel podat stížnost a řízení předcházející napadenému usnesení a shledal, že stížnost není důvodná a jako takovou ji zamítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti (postrádající ústavně právní argumentaci)namítá neoprávněné průtahy v řízení před obecnými soudy a to, že Městský soud v Praze a ani Vrchní soud v Praze nepřihlédly k době, kterou stěžovatel strávil ve vazbě.

Dále stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že o započítání vazby do trestu nerozhodl předseda senátu, ale vyšší soudní úřednice.

Stěžovatel tvrdí, že ze strany obecných soudů došlo k porušení jeho blížeji nespecifikovaných základních práv, aniž by uvedl, v čem tato porušení spatřuje.

Stěžovatel s ohledem na výše uvedené navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti formálně namítal porušení svých základních práv, avšak obsahově namítal jen nesprávnou aplikaci podústavního práva.

Argumentace obsažená v ústavní stížnosti se ve věci samé pohybuje na úrovni podústavního práva.

Stejné námitky použil stěžovatel ve stížnosti, kterou podal k Vrchnímu soudu v Praze proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28.

11.

2008, sp. zn.

40 T 6/2000.

Vrchní soud v Praze věc náležitě posoudil a odůvodnil.

Zejména se podrobně zabýval namítanými okolnostmi, které vedly stěžovatele podání stížnosti proti výše citovanému usnesení.

Vrchní soud v Praze zevrubně vysvětlil, proč byla vazba započítána tak, jak to učinil Městský soud v Praze.

Ústavní soud nemá co by z hlediska ústavního k rozhodnutí dodal, neboť se plně ztotožňuje s ústavně konformním odůvodněním rozhodnutí a jeho odůvodněním Vrchního soudu v Praze.

Vzhledem k výše uvedenému neshledal Ústavní soud důvod pro svůj zásah.

V ústavní stížnosti předložené argumenty, o nichž má stěžovatel za to, že podporují její tvrzení o porušení jeho základních práv, jsou v podstatě opakováním námitek, které již uplatnil v řízení před obecnými soudy a s jejichž právními závěry v rovině jednoduchého práva polemizuje i v ústavní stížnosti.

Po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy, jejichž rozhodnutí byla napadena, učinily ve věci řádná skutková zjištění a relevantně interpretovaly a aplikovaly právní normy s ohledem na ústavní principy uplatňující se v oblasti trestního práva a v souladu s ustanoveními trestního řádu, který upravuje průběh řízení, v nichž jsou obsaženy principy obsažené v hlavě páté Listiny.

S námitkami stěžovatele se obecné soudy řádně vypořádaly a svá rozhodnutí řádně odůvodnily.

Ústavní soud proto neshledal v napadených rozhodnutích porušení základních práv stěžovatele a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. října 2008 Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu