Detail rozhodnutí

I.ÚS 4/08 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2008:1.US.4.08.1
Datum: 5. 7. 2008
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 4/08 ze dne 7. 5. 2008

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky I. K., zastoupené Mgr. Petrem Burečkem, advokátem se sídlem Slezská Ostrava, Občanská 16, proti usnesení Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 8. 8. 2007, čj. 47 D 234/2007 - 28, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 9. 2007, čj. 10 Co 1113/2007 - 38, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včasnou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení usnesení Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 8.

2007, čj.

47 D 234/2007 - 28, kterým rozhodl o určení ceny majetku, který měl zůstavitel (otec stěžovatelky) ve společném jmění manželů (dále jen "SJM") se svou manželkou, určil cenu dědictví, schválil dohodu dědiců o vypořádání dědictví a rozhodl o odměně notářky JUDr.

N. jako soudní komisařky ve výši 17 158,-- Kč.

Dále navrhla i zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27.

2007, čj.

10 Co 1113/2007 - 38, kterým bylo potvrzeno (odvoláním stěžovatelky napadené) usnesení okresního soudu ve výroku ad.

IV. o odměně notářky.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že SJM jejího otce a jeho manželky (matky stěžovatelky) zaniklo dnem jeho smrti.

Protože za trvání manželství nedošlo k žádné jeho modifikaci, jsou podíly obou manželů na SJM stejné.

Okresní soud, podle stěžovatelky, tuto skutečnost opomněl a v odst.

IV. výroku svého usnesení stanovil výši odměny notářky z hodnoty majetku náležejícího do SJM, ačkoliv podle ustanovení § 12 vyhl. č.

196/2001 Sb. měl určit její odměnu z obvyklé ceny zůstavitelova majetku, který se stal předmětem řízení o dědictví.

Za této situace měl soud určit, podle § 137 a § 149 obč. zákoníku, výši odměny notářky z poloviční hodnoty majetku náležejícího do SJM rodičů stěžovatelky.

Okresní soud tak nesprávně aplikoval právo a tím nesprávně uložil stěžovatelce povinnost zaplatit notářce odměnu, určenou postupem, který nemá oporu v zákoně.

Toto pochybení nenapravil ani Krajský soud v Ostravě.

Soudy obou stupňů tak porušily základní práva stěžovatelky, podle čl.

2 odst.

3, čl.

4 odst.

1 a čl.

11 odst.

1 a 5 Listiny základních práv a svobod, neboť jí uložily povinnost v rozsahu výrazně větším, než jak vyplývá ze zákona.

Z obsahu spisu sp. zn.

47 D 234/2007 Okresního soudu ve Frýdku - Místku Ústavní soud zjistil, že usnesením ze dne 8.

2007, čj.

47 D 234/2007 - 28, zmíněný soud rozhodl o určení ceny majetku, který měl zůstavitel v SJM se svou manželkou, určil cenu dědictví, schválil dohodu dědiců o vypořádání dědictví a rozhodl o odměně notářky.

O odměně notářky a jejích hotových výdajích v celkové výši 17 158,-- Kč rozhodl podle § 151a OSŘ, za použití vyhlášky č.

196/2001 Sb.

K odvolání stěžovatelky proti výroku o výši odměny notářky Krajský soud v Ostravě usnesení okresního soudu potvrdil.

Konstatoval, že podle § 12 odst.

1 vyhl. č.

196/2001 Sb. je základem odměny notáře jako soudního komisaře za úkony provedené v řízení o dědictví, které není uvedeno v § 11, obvyklá cena zůstavitelova majetku, který se stal předmětem řízení o dědictví.

Podle ustanovení § 175o odst.

1 OSŘ, na podkladě zjištění podle § 175m OSŘ, určí soud obvyklou cenu majetku, výši dluhů a čistou hodnotu dědictví, popřípadě výši jeho předlužení.

Obvyklou cenou dědictví je, v daném případě, částka 1 589 970,70 Kč, neboť při stanovení odměny notáře soud nevychází z tzv. čisté ceny dědictví, která představuje rozdíl mezi obvyklou cenou dědictví a výší dluhů, ale z obvyklé ceny majetku, jak byla zjištěna postupem podle § 175o odst.

1 OSŘ.

Výše odměny notářky byla tedy okresním soudem stanovena správně.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelka v ní polemizuje se způsobem výpočtu odměny notářky, jako soudní komisařky v řízení o dědictví po jejím otci.

Tvrdí, že tato odměna má být vypočtena ze skutečného čistého dědictví po zůstaviteli, nikoliv z celé částky, která představuje hodnotu SJM manželů.

Posláním Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadeným rozhodnutím soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatelky, zakotvená zejména v ústavním pořádku České republiky.

Na základě tvrzení stěžovatelky se Ústavní soud zabýval ústavností řízení před soudy obou stupňů a dospěl k závěru, že základní práva stěžovatelky nebyla porušena.

Výpočet odměny notářky, jako soudní komisařky, byl proveden v souladu se shora zmíněnými právními předpisy.

Jistým problémem, který Ústavní soud ve věci shledal, byla skutečnost, že obecné soudy, zejména soud okresní, v odůvodnění svého rozhodnutí, nedostatečně vysvětlil přesný způsob výpočtu odměny notářky.

Nepoukázal dostatečně na ustanovení § 12 odst.

1 vyhlášky č.

196/2001 Sb., podle kterého : "základem odměny notáře, jako soudního komisaře za úkony provedené v řízení o dědictví, které není uvedeno v § 11, je obvyklá cena zůstavitelova majetku, který se stal předmětem řízení o dědictví".

Z protokolu o projednání dědictví na č. l.

25 a násl. spisu a ze shora označeného usnesení okresního soudu jasně vyplývá, že majetek v SJM zůstavitele a jeho manželky činil 1 646 071,40 Kč.

Vypořádání tohoto SJM (a v tom je klíč celé otázky základu pro výpočet odměny notářky), bylo provedeno tak, že pozůstalá manželka si ponechala veškerý movitý majetek v úhrnné hodnotě 112 201,40 Kč.

Do dědictví pak připadly pohledávka zůstavitele za pozůstalou manželkou z titulu vypořádání majetku v SJM ve výši 56 100,70 Kč a označené nemovitosti v hodnotě 1 533 870,-- Kč, tedy celkem 1 589 970,-- Kč.

Tato částka tak představuje "obvyklou cenu zůstavitelova majetku, který se stal předmětem řízení o dědictví", ve smyslu § 12 odst.

1 vyhlášky č.

196/2001 Sb. a z této částky pak soudy vypočetly odměnu notářky.

Jedná se totiž o částku, ohledně které bylo dědické řízení vedeno.

Tento postup je v souladu s citovanými normami obecného práva a šlo jen o to, zmíněný postup stěžovatelce vysvětlit v tom stadiu řízení, kdy se jednalo o vypořádání SJM zůstavitele a jeho manželky.

V řízení před obecnými soudy tedy nedošlo k porušení základních práv stěžovatelky, tvrzených v její ústavní stížnosti.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. května 2008 Ivana Janů předsedkyně I. senátu Ústavního soudu