Detail rozhodnutí

I.ÚS 2882/08 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2008:1.US.2882.08.1
Datum: 12. 9. 2008
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 2882/08 ze dne 9. 12. 2008

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: Š-ekon, s. r. o., se sídlem Praha 4, Pekárenská 1151/10, zastoupeného Mgr. Stanislavem Řeholou, advokátem se sídlem Teplice, Husitská 692/3, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2008, čj. 19 Co 312/2008 - 110, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31.

2008, čj.

16 C 249/2006 - 82.

Tímto rozsudkem byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobcům 15.076,-- Kč s úrokem z prodlení, což představuje vrácení kauce a přeplatku na vodném a stočném.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že proti rozsudku soudu prvního stupně podal dne 19.

2008 odvolání, o kterém Městský soud v Praze rozhodl až 3.

2008, tedy o šest měsíců později.

Stěžovatel je přesvědčen, že tak bylo porušeno jeho právo na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl.

38 odst.

2 Listiny základních práv a svobod, neboť délka projednávání jeho věci příslušnými orgány byla zcela nepřiměřená.

Pokud by odvolací soud projednal jeho odvolání dříve, mohlo by být rozhodnuto v jeho prospěch.

Odvolací soud posuzoval věc podle stavu ke dni vyhlášení rozhodnutí, kdy již došlo ke změně vztahu mezi účastníky řízení.

Kdyby rozhodoval ještě v době trvání nájemního vztahu, jeho výsledek mohl být zcela opačný.

Městský soud v Praze, s ohledem na to, že dne 18.

2008 uplynula doba, na kterou byl nájemní poměr sjednán, nepovažoval fakt trvání nájemního vztahu v době vydání prvního rozhodnutí za podstatný, což stěžovatel považoval naopak za velmi podstatný fakt pro rozhodnutí ve věci.

Z obsahu ústavní stížnosti a z připojených rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi žalobci jako nájemci a stěžovatelem jako žalovaným - pronajímatelem byla uzavřena, dne 17.

2004, nájemní smlouva na byt, při jejímž podpisu složili žalobci kauci ve výši 13.000,-- Kč.

Dodatkem č.

3 k nájemní smlouvě byl nájem bytu prodloužen na 3 roky ode dne 18.

2005, takže nájemní vztah mezi účastníky smlouvy trval do 18.

2008.

Žalobci sice zaslali stěžovateli výpověď z nájmu bytu dopisem ze dne 26.

10.

2005, a poté ještě 1.

2006.

Obě zásilky se však vrátily nedoručené s tím, že adresát je na uvedené adrese neznámý, takže se výpověď nedostala do "sféry dispozice" stěžovatele.

Žalobci přestali byt užívat od listopadu 2005 a hradili nájemné a zálohy na vodné a stočné do 31.

2006.

Od 4.

2006 stěžovatel předmětný byt pronajímal jiným osobám.

Přeplatek žalobců na vodném a stočném za období září až prosinec 2005 činil 1.476,-- Kč.

Soud prvního stupně uzavřel, že účinky výpovědi z nájmu podané žalobci stěžovateli nenastaly, neboť výpověď se nedostala do sféry dispozice stěžovatele.

Pokud jde o kauci ve výši 13.000,-- Kč, soud prvního stupně konstatoval, že obě strany se shodly na tom, že kauce byla vratná.

Její případné snížení by podmiňovalo pouze zjištění škod nebo závad v předmětném bytě.

Proto s poukazem na ustanovení § 3 ObčZ soud žalobcům přiznal právo na vrácení kauce.

Rovněž jim přiznal přeplatek na vodném a stočném za období září až prosinec 2005.

Jednání stěžovatele, který si ponechal zálohu na vodné a stočné od nájemců, kteří byt fakticky neužívali, odporuje dobrým mravům, proto soud prvního stupně přiznal žalobcům i tuto zálohu ve výši 600,-- Kč, kterou posoudil jako bezdůvodné obohacení.

Městský soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel v ní napadá rozsudek Městského soudu v Praze pro, podle jeho názoru, nepřiměřené průtahy v řízení před tímto soudem.

Stěžovatel se domnívá, že pokud by odvolací soud rozhodl dříve, mohlo rozhodnutí vyjít v jeho prospěch.

Svůj názor odůvodňuje pouze tím, že odvolací soud přihlédl ke změně právního vztahu mezi účastníky, spočívající v tom, že nájemní vztah k bytu skončil ke dni 18.

2008.

Stěžovatel tak vytýká soudu, že lhůta šesti měsíců, v níž ve věci rozhodl, byla nepřiměřeně dlouhá.

Z hlediska věcného ani ústavně právního žádné argumenty neuvedl.

Posláním Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadeným rozhodnutím soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních předpisech.

Ústavní soud přezkoumal ústavnost napadeného rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo.

Soudy obou stupňů správně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily a jež jsou podle názoru Ústavního soudu v souladu s obecným právem.

Ústavní soud neshledal, že by lhůta šesti měsíců, v níž odvolací soud rozhodl, byla nepřiměřeně dlouhá.

Jak vyplývá z odůvodnění rozsudků obou obecných soudů, právo na vrácení kauce žalobcům vzniklo za daných okolností v každém případě uplynutím nájemního poměru, bez ohledu na dobu rozhodování odvolacího soudu.

Nedošlo tedy k porušení čl.

38 odst.

2 Listiny základních práv a svobod, neboť Ústavní soud neshledal nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením návrh odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. prosince 2008 Ivana Janů předsedkyně I. senátu Ústavního soudu