Detail rozhodnutí

IV.ÚS 2197/07 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2007:4.US.2197.07.1
Datum: 12. 5. 2007
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 2197/07 ze dne 5. 12. 2007

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dne 5. prosince 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti V. P., zastoupeného Mgr. Tomášem Absolonem, advokátem, AK Ke Kašně 272/24, Praha 4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2007, č. j. 30 UL 22/2007-4, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 10. 2005, č. j. 26 C 159/2001-180, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve své ústavní stížnosti stěžovatel žádá zrušení v záhlaví specifikovaných usnesení obecných soudů s tím, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a zásada zakotvená v článku 2 odst.

3 Ústavy stanovící, že státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon.

Z podané ústavní stížnosti, jakož i z přiložených fotokopií napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze a z protokolu o jednání před soudem prvého stupně zjistil Ústavní soud, že Obvodní soud pro Prahu 2 při ústním jednání dne 26.

10.

2005 usnesením č. j.

26 C 159/2001-180 zamítl návrh stěžovatele na změnu žaloby a poučil jej, že proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

Následně stěžovatel požadoval po Městském soudu Praze, aby určil soudu první instance lhůtu k provedení procesních úkonů, a to k písemnému vyhotovení výše uvedeného usnesení a k jeho doručení stěžovateli.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 19.

2007, č. j.

30 UL 22/2007-4, stěžovatelův návrh zamítl s odůvodněním, že zákon neukládá soudu povinnost doručovat usnesení o nepřipuštění změny žaloby, nadto požadavek písemného vyhotovení byl splněn, neboť usnesení je obsaženo v protokolu o ústním jednání; uvážil-li soud, že nebude předmětné usnesení doručovat, a nevyplývá-li tato povinnost ze zákona, nemůže být v prodlení s provedením těchto úkonů.

Stěžovatel nalézacímu soudu vytýká, že napadené usnesení nevyhotovil písemně a nedoručil mu jej, ač se toho domáhal proto, aby se dozvěděl důvody odmítnutí svého návrhu, neboť odůvodnění usnesení v protokolu z ústního jednání absentovalo.

Stěžovatel je přesvědčen, že na usnesení o zamítnutí rozšíření žalobního návrhu nelze aplikovat ustanovení § 169 odst.

2 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") vymezující případy, kdy usnesení nemusí být odůvodněno; svůj názor opírá též o nález Ústavního soudu, sp. zn.

II.

ÚS 455/03 .

Ústavní stížnost je dílem opožděně podaná a dílem zjevně neopodstatněná.

Podle ustanovení § 72 odst.

3 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická osoba ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Uvedená lhůta je lhůtou procesní a současně lhůtou, jež nemůže být prominuta ani prodloužena.

Stěžovatel kvalifikoval absenci odůvodnění a doručení napadeného usnesení soudu první instance jako průtahy v řízení, a proto se na odvolací soud obrátil s návrhem na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle ustanovení § 174a zákona č.

6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů.

Procesní prostředek k ochraně svého domněle porušeného práva však zvolil nesprávně, poněvadž tento slouží k nápravě v situaci, kdy soud zůstává v řízení zcela nečinný nebo případně činí procesní úkony liknavě ve velkých časových rozestupech tak, že nelze mít za to, že usiluje o vyřízení věci v přiměřeném časovém horizontu.

V projednávané věci není možno hovořit o průtazích ve smyslu výše vyloženém, jelikož soud jednal, přičemž ustanovení § 168 a § 169 o.s.ř. interpretoval tak, že odůvodnění a doručení napadeného usnesení není třeba, a proto nekonal podle stěžovatelových představ; nezůstal však nečinný, v řízení dále pokračoval a ve věci samé rozhodl.

Shrnuto, stěžovatel zvolil nepřípadný prostředek k ochraně svého práva, v důsledku čehož mu v průběhu rozhodování o něm uplynula lhůta k podání ústavní stížnosti, a proto nezbývá než předmětnou ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 hodnotit jako opožděně podanou.

V části, v níž stěžovatel napadá usnesení Městského soudu v Praze, je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, protože Městský soud v Praze postupoval - z již vysvětlených důvodů - správně; nevhodně zvolenému procesnímu prostředku stěžovatele soud opodstatněně nevyhověl, přičemž důvody tohoto svého rozhodnutí přehledně, přesvědčivě, srozumitelně a v dostatečné šíři v napadeném usnesení vyložil.

Ústavní soud žádné ústavněprávní pochybení rozhodujícího soudu neshledal; v dalším proto lze odkázat na odůvodnění naříkaného rozhodnutí.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dílem jako opožděně podanou a dílem jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst.

1 písm. b) a odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. prosince 2007 Miloslav Výborný, v. r. předseda senátu