Detail rozhodnutí

IV.ÚS 1807/07 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2007:4.US.1807.07.1
Datum: 9. 10. 2007
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 1807/07 ze dne 10. 9. 2007

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Michaelou Židlickou v právní věci stěžovatele F. Š., zastoupeného JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem se sídlem v Moravské Třebové, Cihlářova 4, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 6. 2007, č. j. 26 Co 194/2007-149, a rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 27. 10. 2006, č. j. 11 C 155/2003-117, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byl dne 16.

2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 27.

10.

2006, č. j.

11 C 155/2003-117, jímž byla zamítnuta jeho žaloba o zaplacení částky 40 000 Kč s příslušenstvím, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7.

2007, č. j.

26 Co 194/2007-149, jímž byl rozsudek okresního soudu potvrzen.

Ústavní soud v prvé řadě zkoumal, zda byla ústavní stížnost podána včas a zda splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti vyžadované zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst.

1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.

Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, neměl by Ústavní soud realizaci této pravomoci bránit tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán.

Dle § 75 odst.

1 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č.

83/2004 Sb., je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [typicky se jedná o postup dovolacího soudu podle ustanovení § 237 odst.

1 písm. c) zákona č.

99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád")].

Z výše uvedeného plyne, že stěžovatel není před podáním ústavní stížnosti nucen podat dovolání, jestliže by jeho přípustnost byla opřena pouze o důvod uvedený v § 237 odst.

1 písm. c) občanského soudního řádu.

Jestliže stěžovatel možnosti podat dovolání přesto využije, běh lhůty k podání ústavní stížnosti v takovém případě počíná až okamžikem doručení rozhodnutí dovolacího soudu, a to i ve vztahu k rozhodnutím, jež byla dovoláním napadena (§ 72 odst.

4 zákona o Ústavním soudu).

Od účinnosti zákona č.

83/2004 Sb., kterým se mění zákon o Ústavním soudu, tak odpadá důvod pro souběžné podání dovolání a ústavní stížnosti, neboť i v situaci, kdy dovolací soud shledá, že dovolání není pro absenci zásadního právního významu přípustné, zůstává lhůta pro podání ústavní stížnosti zachována.

Ze sdělení Okresního soudu v Trutnově Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal souběžně s ústavní stížností dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst.

1 písm. c) občanského soudního řádu.

Jak již Ústavní soud konstatoval, takový postup není podle platné právní úpravy nutný, neboť lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu i proti napadeným rozhodnutím počne stěžovateli běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Ostatně i z toho, že stěžovatel podal dovolání, lze usoudit, že se sám domnívá, že tvrzený zásah do jeho práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení.

Pokud by byla ústavní stížnost Ústavním soudem věcně posouzena dříve než o dovolání rozhodne Nejvyšší soud, mohlo by ze strany Ústavního soudu dojít k nepřípustnému zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů.

Pokud by naopak Ústavní soud vyčkával, jak rozhodne Nejvyšší soud, zbytečně by prodlužoval délku svého řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž ovšem, jak již bylo vyloženo, není důvod.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR nelze předjímat a ústavní stížnost je tedy podána předčasně.

Odmítnutí stávající ústavní stížnosti ovšem stěžovatele nikterak nepoškozuje, neboť v případě, že Nejvyšší soud dovolání nevyhoví, bude tento moci podat novou ústavní stížnost a v ní zohlednit i průběh a výsledky dovolacího řízení.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou podle § 43 odst.

1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení:Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. září 2007 Michaela Židlická soudce zpravodaj