Detail rozhodnutí

III.ÚS 671/06

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2007:3.US.671.06
Datum: 28. 2. 2007
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 671/06 ze dne 28. 2. 2007

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dne 28. února 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. P., zastoupeného Mgr. Janem Vlkem, advokátem v Praze 5, Lamačova 905, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 9. 2004, čj. 34 C 544/2003-73, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2005, čj. 53 Co 140/2005-111, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 7. 2006, čj. 20 Cdo 1122/2006-223, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 17.

2006, doplněnou prostřednictvím právního zástupce podáním ze dne 9.

11.

2006, napadl stěžovatel rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 9.

2005, čj.

53 Co 140/2005-111, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") ze dne 24.

2004, čj.

34 C 544/2003-73, s tím, že jimi došlo k porušení čl.

36 Listiny základních práv a svobod "ve spojení" s čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

V této ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal jak zrušení těchto rozhodnutí, tak i zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR uvedeného v záhlaví.

Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, napadeným rozsudkem obvodního soudu byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti Náboženské obci Církve československé husitské v Praze 5 - Smíchov a P.

Š. na vydání věci.

Toto rozhodnutí pak bylo ve věci samé k odvolání stěžovatele potvrzeno rozsudkem městského soudu, jenž je rovněž napadán touto ústavní stížností.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které však bylo Nejvyšším soudem shora označeným usnesením podle § 43 odst.

2 a § 241b odst.

3 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítnuto.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že při řízení před městským a obvodním soudem nebyl předsedou senátu poučen ve smyslu § 30 odst.

1 o. s. ř., ač splňoval podmínky pro osvobození od soudních poplatků.

V důsledku toho nebyl v soudním řízení právně zastoupen, a neměl tak stejnou možnost k uplatnění svých práv jako druhá strana.

Nadto dodává, že se mu daného poučení nedostalo v řízení před dovolacím soudem.

Dále stěžovatel městskému soudu vytýká, že se nezabýval jeho tvrzeními, takže nedošlo k projednání dané věci.

Obvodní soud, který zamítl žalobu zejména z důvodu res iudicata, nijak nehodnotil důkazy týkající se vydání jeho majetku, odvolací soud pak překážku res iudicata neshledal, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí pouze uvedl, že žaloba spočívala na odlišných skutkových tvrzeních, než v již dříve pravomocně rozsouzené věci.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst.

1, 2 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.

Domáhá-li se stěžovatel zrušení výše uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, ústavní stížnost v daném ohledu obsahuje pouze námitku, že stěžovatel nebyl v rámci dovolacího řízení poučen dle § 30 odst.

1 o. s. ř.

Tato skutečnost však byla dovolacímu soudu známa a vypořádal se s ní v odůvodnění svého rozhodnutí.

Jde-li pak o samotné rozhodnutí dovolacího soudu, stěžovatel ve své ústavní stížnosti žádné námitky neuplatňuje.

Vzhledem k tomu je nutno - v této části - pokládat ústavní stížnost za návrh zjevně neopodstatněný.

Napadá-li stěžovatel rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně, vychází přitom z názoru, že zákonná lhůta pro podání ústavní stížnosti byla ve smyslu § 72 odst.

4 zákona o Ústavním soudu zachována, když dovolací soud odmítl příslušný mimořádný opravný prostředek jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.

S tímto názorem se však Ústavní soud neztotožňuje.

Dovolání stěžovatele nebylo jednak odmítnuto jako nepřípustné, ale z důvodu, že stěžovatel neodstranil vady daného návrhu ve stanovené lhůtě, jednak tomu nebylo ani z důvodů závisejících na uvážení dovolacího soudu, neboť nebylo věcí volné úvahy, zda dovolání bude přijato či nikoliv.

Výše uvedené ustanovení míří do zcela jiné situace, a to té, jež je upravena v § 273 odst.

1 písm. c) a odst.

3 o. s. ř.

Lhůta pro podání ústavní stížnosti tak ve smyslu § 72 odst.

3 zákona o Ústavním soudu začala běžet doručením rozhodnutí o odvolání.

To bylo - jak lze z usnesení dovolacího soudu zjistit - stěžovateli doručeno dne 30. srpna 2005.

Z výše uvedeného je zřejmé, že pokud stěžovatel podal ústavní stížnost dne 22. srpna 2006, učinil tak opožděně.

S ohledem na tyto důvody Ústavní soud podanou ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst.

1 písm. b) a odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. února 2007 Vladimír Kůrka předseda senátu Ústavního soudu