Detail rozhodnutí

III.ÚS 547/06 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2007:3.US.547.06.1
Datum: 31. 5. 2007
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 547/06 ze dne 31. 5. 2007

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Družstvo Raškovice, se sídlem Dobrá, Vyšní Lhoty 256, zastoupeného JUDr. B. R., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 4. 2006, č.j. 15 Co 623/2005-186, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl.

90, čl.

96 Ústavy České republiky, čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod a čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod byl zrušen v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu.

Z ústavní stížnosti a vyžádaného procesního spisu se podává, že dne 2.

1991 Konsolidační banka, s.p.ú., převzala pohledávku z úvěru na trvale obracející se zásoby (dále jen "TOZ") za Jednotným zemědělským družstvem "Beskyd"; toto družstvo (s pozdějším obchodním jménem Zemědělské družstvo Nošovice) na základě schváleného transformačního projektu zrušené bez likvidace rozdělením na Zemědělsko-obchodní družstvo Beskyd (nyní Družstvo Raškovice) a Zemědělské družstvo vlastníků Nošovice, bylo z obchodního rejstříku vymazáno dne 27.

1993.

Stěžovatel s právním předchůdcem České konsolidační agentury (žalobcem v řízení před obecnými soudy) dne 13.

1995 uzavřel smlouvu "o podřízení závazkových vztahů vzniklých před 1.

1992 na základě hospodářských smluv o úvěru právnímu režimu obchodního zákoníku... a o narovnání vzájemných vztahů" (dále jen "smlouvu ze dne 13.

1995") a dne 9.

12.

1998 smlouvu "o narovnání a restrukturalizaci pohledávky" (dále jen "smlouvu ze dne 9.

12.

1998").

Na tomto základě Okresní soud ve Frýdku - Místku rozsudkem ze dne 18.

2005, č.j.

15 C 252/2002-111, uložil stěžovateli (žalovanému) povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku částku ve výši 11.159.119,63 Kč "spolu s úrokem z prodlení ve výši 0,1% p.a. z částky 7.048.898,36 Kč od 31.

12.

2004 do zaplacení a spolu s úrokem z prodlení ve výši 0,1% p.a. z částky 870.929,34 Kč od 31.12.2004 do zaplacení", a odvolací soud k odvolání stěžovatele tento rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil (§ 219 o.s.ř.).

Stěžovatel v ústavní stížnosti postupně namítal 1/ že uznání závazků co do důvodu a výše vyloučilo existenci sporných nebo pochybných práv, a tedy i možnost uzavření dohody o narovnání, 2/ že soudy nesprávně kvalifikovaly předmětné smlouvy, neboť měly být posouzeny jakožto (neplatné) dohody o privativní novaci, 3/ že "není univerzálním právním nástupcem Zemědělského družstva Nošovice" a jeho závazky "nepřevzal žádným ze způsobů, které právní předpisy znají", 4/ na jeho straně měl být shledán nedostatek vážnosti projevené vůle, 5/ že žalobci nesvědčí dobrá víra, jelikož lstí vyvolal jeho omyl, a konečně stěžovatel namítl 6/ že soudy opomenuly provést důkaz svědeckou výpovědí zaměstnance právního předchůdce žalobce.

Ústavní soud je podle čl.

83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl.

87 odst.

1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst.

1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí.

Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud.

Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").

K takovým závěrům tedy naopak nelze dospět v situaci, kdy rozhodné právní závěry obecných soudů - co do hodnocení obou kritických smluv - vycházely z právních názorů, jež byly v soudní praxi již dříve formulovány a lze je mít za ustálené.

To je významné potud, že tak je tomu v posuzované věci.

Ke kritickým právním otázkám, otevřeným stěžovatelovými námitkami, se ve srovnatelných skutkových a právních poměrech již dříve vyjádřil Nejvyšší soud, jmenovitě v rozsudku ze dne 27.

2002, sp. zn.

29 Odo 415/2001, ze dne 24.

2004, sp. zn.

29 Odo 301/2002, a v usnesení ze dne 5.

12.

2002, sp. zn.

29 Odo 687/2002, povýtce se odvolávaje na publikaci rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21.

2001, sp. zn.

9 Cmo 601/2000, ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (pod č.

8/2003).

A to jak ku povaze smluv "o podřízení závazkových vztahů vzniklých před 1.

1992 na základě hospodářských smluv o úvěru právnímu režimu obchodního zákoníku a o narovnání vzájemných vztahů", tak ku souběžnému uznání závazků "v souladu s § 323 odst.

1 obch. zák.", jakož i k otázkám dopadu ustanovení § 586 odst.

1, 2 obč. zák., resp. důsledků omylu o tom, "co je mezi stranami sporné nebo pochybné", omylu vyvolaném lstí, a konečně i důsledkům narovnání sjednaného v dobré víře.

Podstatné pak je dvojí; že obecné soudy uplatnily právní názory s označenými souladné, a že ani stěžovatel těmto názorům nevytýká, že se dotýkají některého ze základních práv a svobod.

Stěžovatel námitku nedostatku spravedlivého procesu podle čl.

36 odst.

1 Listiny a čl.

6 odst.

1 Úmluvy, opřenou toliko o tvrzení věcné nesprávnosti napadených rozhodnutí, tudíž nepřípustně spojuje s očekáváním, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek občanskoprávního sporu dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu.

Rozhodnutí, na která je výše poukazováno, tím, že se přihlašují k ustanovení § 586 odst.

2 obč. zák., logicky omezují i možnosti argumentu, že stěžovatel není hmotněprávně pasivně legitimován.

Bez ohledu na to, závěry obecných soudů o nástupnictví stěžovatele vycházejí ze skutkového základu, jemuž z ústavněprávních hledisek nelze ničeho vytknout; obecné soudy provedly zjevně dostatečné dokazování, vycházely z relevantních důkazů, adekvátně je i zhodnotily a své závěry srozumitelně odůvodnily.

Totéž platí o skutkových závěrech ohledně stěžovatelem tvrzené žalobcovy "lsti", resp. nedostatku dobré víry (právní rámec učiněných zjištění sleduje rovněž zásady, vyslovené ve výše označených rozhodnutích Nejvyššího soudu, resp.

Vrchního soudu v Praze).

Také zde stěžovatel v ústavní stížnosti jen pokračuje v polemice se skutkovými závěry, k nimž obecné soudy dospěly, uplatněním námitek, jež již dříve jim adresoval, a s nimiž se vypořádaly.

Existenci stěžovatelovy vážné vůle k právnímu úkonu obecné soudy dovodily z jejího projevu a z okolností, za kterých byl učiněn (srov. obsah smluv, ověření totožnosti osob jednajících za účastníky smlouvy, podpis v sídle právního předchůdce vedlejšího účastníka, následné chování stěžovatele; k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5.

2000, sp. zn.

30 Cdo 2781/99).

Okolnost, že uzavření dohod bylo pro stěžovatele spojeno s očekáváním, že dlužné částky vymáhány nebudou, jež se později nenaplnilo, je samozřejmě - v rozhodném kontextu - již zcela bezvýznamná.

Stěžovateli nelze konečně ani přisvědčit, že nevyhověním návrhu na výslech "pracovníka, který připravoval smlouvu č.

1345/98", byla ustavena situace tzv. opomenutého důkazu.

Nejenže byl tento důkaz navržen bez konkrétního tvrzení, k čemu by měl být svědek vyslechnut, nýbrž i platí, že ne vždy je nezbytné, aby se soud výslovně vyjádřil, jestliže důvody, pro které k provedení důkazu nepřistoupil, jsou zcela zjevné z celkového kontextu jeho postupu při dokazování a dosažených výsledků (srov. sp. zn.

II.

ÚS 517/99 ,

III. ÚS 50/06

III. ÚS 327/06

). Uvedené lze tedy shrnout tak, že stěžovatelem předestřená oponentura rozhodnutí odvolacího soudu nemá ústavněprávní reflex, jelikož jím otevřený spor spočívá zcela v rovině výkladu práva podústavního, který Ústavnímu soudu nepřísluší; soudy dovozené závěry zjevně nejsou svévolné, nepostrádají racionální základnu, ani nevybočují z hranic, jež jsou v soudní praxi fixovány, a které účastník může předvídat; obecné soudy své právní názory a skutková zjištění rozumně a uspokojivě odůvodnily, a jelikož, jak bylo řečeno, kategorie pouhé správnosti není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, je namístě závěr, že jeho roviny dosaženo nebylo. Z hlediska vyložených principů ústavněprávního přezkumu existence relevantního zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložena nebyla, a tento závěr lze mít za zřejmý; Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. května 2007 Vladimír Kůrka předseda senátu