Detail rozhodnutí

III.ÚS 455/07 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2007:3.US.455.07.1
Datum: 19. 12. 2007
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 455/07 ze dne 19. 12. 2007 N 231/47 SbNU 1017 Náhrada nákladů zastoupení při vyloučení věci k samostatnému projednání

Česká republika

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila - ze dne 19. prosince 2007 sp. zn. III. ÚS 455/07 ve věci ústavních stížností stěžovatele R. D. proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 18. prosince 12. 2006 č. j. 5 Ca 182/2005-41 a ze dne 17. ledna 2007 č. j. 5 Ca 178/2005-42, jimiž nebyla stěžovateli přiznána náhrada nákladů právního zastoupení.

I. Ústavní stížnosti zapsané pod

sp. zn. III. ÚS 455/07 a sp. zn. III. ÚS 610/07 se spojují ke společnému řízení s tím, že obě věci jsou nadále vedeny pod sp. zn. III. ÚS 455/07 .

II. Rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2006 č. j. 5 Ca 182/2005-41 a ze dne 17. 1. 2007 č. j. 5 Ca 178/2005-42 se ve výrocích o nákladech řízení (sub. II) zrušují.

Odůvodnění

Dvěma samostatnými ústavními stížnostmi se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud pro porušení čl.

1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušil výroky o nákladech řízení, obsažené v záhlaví označených rozsudcích Městského soudu v Praze (dále též "městský soud").

Žalobou proti rozhodnutí správního orgánu se stěžovatel domáhal zrušení celkem sedmnácti rozhodnutí žalovaného Celního ředitelství Praha vydaných v celním řízení.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 24.

2005 č. j.

5 Ca 151/2005-16 vyloučil jednotlivé dílčí žaloby k samostatnému projednání [§ 39 odst.

2 soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.")], jelikož seznal, že "s ohledem na potřebu přehlednosti řízení" by společné řízení "nebylo vhodné".

Žaloba proti rozhodnutí správního orgánu ze dne 22.

2005 č. j.

10874/03-21/7 pak byla zapsána pod sp. zn.

5 Ca 182/2005 a žaloba proti rozhodnutí správního orgánu ze dne 15.

2005 č. j.

10874/03-21/3 pod sp. zn.

5 Ca 178/2005.

Napadenými výroky správní soud rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci (stěžovateli) na náhradě nákladů řízení částku 2 000 Kč, odpovídající uhrazenému soudnímu poplatku; ač odkázal na ustanovení § 60 odst.

1 s. ř. s. a stěžovatele pokládal za účastníka, jemuž svědčí plný úspěch ve věci, nepřiznal mu náhradu nákladů advokátního zastoupení zčásti proto, že mu náhrada byla již přiznána v jiné věci (ve výši 2 558,50 Kč za dva úkony právní služby - převzetí věci a sepsání žaloby po 1 000 Kč a dva paušální poplatky po 75 Kč, plus 19 % DPH), zčásti proto, že tyto náklady neshledal důvodně vynaloženými (jmenovitě replika k vyjádření žalovaného).

S rozhodnutími městského soudu o nákladech řízení stěžovatel nesouhlasí a poukazuje na to, že kromě zaplacení odpovídajícího soudního poplatku učinil jeho zástupce k výzvám městského soudu řadu procesních úkonů, jež po vyloučení věcí k samostatnému projednání měly být i náhradově zhodnoceny.

Městský soud podle stěžovatele nerespektoval fakt, že jako žalobce měl ve věci plný úspěch, a příslušelo mu tudíž právo na náhradu nákladů, které v tomto řízení důvodně vynaložil.

Ustanovení § 60 odst.

7 s. ř. s. sice umožňuje z důvodu zvláštního zřetele hodných výjimečně rozhodnout, že se náhrada nákladů nepřiznává, avšak k tomuto argumentu se městský soud neuchýlil a takové důvody zde ani neexistovaly; nepřiznat náhradu nákladů právního zastoupení s odůvodněním, že tak bylo učiněno již v jiném řízení, zákonná úprava neumožňuje, a to i když "jeho účastníky jsou zcela shodné osoby".

Napadená rozhodnutí trpí též nedostatkem řádného, srozumitelného a obsahově koherentního odůvodnění náhradových výroků, a v této souvislosti stěžovatel odkazuje na konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu.

Předsedkyně senátu Městského soudu v Praze JUDr.

Eva Pechová ve vyjádřeních k ústavním stížnostem napadené výroky obhajovala a doplnila je zdůrazněním okolností, jež soud pokládal v dané souvislosti za významné.

V replice na zaslaná vyjádření městského soudu setrval stěžovatel na svých tvrzeních, předestřených již v ústavní stížnosti.

Vzhledem k tomu, že obě ústavní stížnosti jsou co do svého obsahu totožné a směřují proti rozhodnutím vydaným ve věcech, jejichž skutkový základ i právní aspekty jsou shodné, byly z důvodu hospodárnosti řízení v souladu s § 63 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ustanovením § 112 odst.

1 občanského soudního řádu spojeny ke společnému řízení a rozhodnutí.

Jelikož od ústního jednání nebylo možné očekávat další objasnění věci, Ústavní soud se souhlasem účastníků od jednání upustil (§ 44 odst.

2 zákona o Ústavním soudu).

Klíčové je, že posuzované ústavní stížnosti se jak z hlediska vymezení subjektového, tak rozhodné materie, jakož i otevřeného výkladového sporu zcela identifikují se stěžovatelovými stížnostmi, o nichž Ústavní soud již dříve rozhodl, a to jmenovitě nálezy sp. zn.

II.

ÚS 456/07 ze dne 20.

2007 (N 146/46 SbNU 435), sp. zn.

ÚS 460/07 ze dne 10.

2007 (N 109/46 SbNU 3), sp. zn.

ÚS 462/07 ze dne 7.

2007 (N 94/45 SbNU 343), sp. zn.

II.

ÚS 459/07 ze dne 7.

2007 (N 123/46 SbNU 163), sp. zn.

III.

ÚS 458/07 ze dne 2.

2007 (N 120/46 SbNU 133), sp. zn.

II.

ÚS 605/07 ze dne 26.

2007 (N 118/46 SbNU 117), sp. zn.

IV.

ÚS 607/07 ze dne 16.

10.

2007 (N 163/47 SbNU 161) a sp. zn.

IV.

ÚS 461/07 ze dne 14.

11.

2007 (N 194/47 SbNU 549).

Ve všech těchto věcech Ústavní soud ústavním stížnostem stěžovatele vyhověl a napadené nákladové výroky správního soudu zrušil.

Jelikož jsou tato rozhodnutí účastníkům daného řízení (jakož i účastníku vedlejšímu) známy, je nadbytečné reprodukovat jak rozhodné skutkové a právní okolnosti, tak i konkrétní právní závěry, na jejichž základě Ústavní soud již rozhodl.

To je významné potud, že se tyto závěry uplatní i v dané věci; není totiž důvodu se od nich zde jakkoliv odchýlit, neboť závaznost vykonatelných nálezů ve smyslu čl.

89 odst.

2 Ústavy zásadně dopadá i do rozhodovacích poměrů Ústavního soudu samého.

Ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí městského soudu tedy trpí stejným ústavněprávním deficitem, který byl identifikován v jiných věcech týchž účastníků, pročež na příslušná (výše označená) rozhodnutí Ústavního soudu, resp. jejich odůvodnění zde postačí již jen odkázat.

Stojí za připomenutí jen vůdčí názor, že nepřiznal-li správní soud v samostatně vedeném řízení úspěšnému stěžovateli (§ 60 odst.

1 s. ř. s.) náhradu nákladů advokátního zastoupení s odůvodněním, že "tyto náklady již byly uhrazeny v jiném řízení, vykročil z mezí, v nichž lze vykonávat státní moc (čl.

2 odst.

2 Listiny), neboť použil argument v zákoně neobsažený a neočekávatelný z hlediska předchozího postupu".

Pak "nerespektováním čl.

2 odst.

2 Listiny zasáhl do stěžovatelova práva na spravedlivý proces, garantovaného v čl.

36 odst.

1 a 2 Listiny".

Stejně jako tam, i zde tudíž Ústavní soud ústavním stížnostem vyhověl a napadená rozhodnutí podle ustanovení § 82 odst.

1 a odst.

3 písm. a) zákona o Ústavním soudu ve výroku II zrušil.