Detail rozhodnutí

III.ÚS 258/06

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2007:3.US.258.06
Datum: 31. 1. 2007
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 258/06 ze dne 31. 1. 2007

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele W. C. S., zastoupeného Mgr. Petrem Dětkou, advokátem se sídlem v Praze 9, Jandova 8, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2005, č.j. 2 Afs 50/2005-53, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2004, č.j. 11 Ca 133/2003-27, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak vyhovuje požadavkům zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívá, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl.

36, čl.

37 odst.

3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), v čl.

96 odst.1 Ústavy České republiky a v čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu se podává, že rozhodnutím Finančního ředitelství pro hl.m.

Prahu ze dne 25.3.2003, č.j.

FŘ-8980/11/02, bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 9 - platebnímu výměru č.

1020000069 na daň z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 1998, kterým byl stěžovateli za použití pomůcek dle § 44 odst.2 zákona č.

337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen "daňového řádu") stanoven základ daně ve výši 14 869 471,- Kč a vyměřena daň ve výši 5 836 236,- Kč.

V odůvodnění rozhodnutí odvolací orgán uvedl, že stěžovatel - poté co byl dle § 40 odst.

1 daňového řádu vyzván - podal daňové přiznání k dani z příjmu fyzických osob za r.

1998, v němž neuvedl žádné příjmy.

V rámci vyhledávací činnosti (§ 36 daňového řádu) však bylo správcem daně zjištěno, že stěžovatel v r.

1998 vložil na osobní a termínovaný účet u dvou bankovních ústavů finanční prostředky ve výši 450 900,- USD a 335 000,- Kč; proto byl vyzván k odstranění pochybností o správnosti a úplnosti údajů o výši příjmů uvedených v daňovém přiznání (§ 43 odst.

1 daňového řádu) a k prokázání, zda vložené finanční prostředky byly řádně zdaněny, případně dani nepodléhaly či byly od daně osvobozeny.

Stěžovatel, i přes podaná poučení o následcích spojených s neuposlechnutím výzvy, relevantní důkazy, jež by pochybnosti správce daně odstranily, nepředložil, pročež základ daně byl zjištěn a daň stanovena podle pomůcek (§ 44 odst.

2 daňového řádu).

Žalobu, v níž stěžovatel namítl, že se odvolací orgán nezabýval důkazy předloženými k tvrzení o tom, že sporné příjmy patřily společnosti GUOSHI ( Fujian) Footwear Co.Ltd., a jednalo se tedy o "dočasně složené prostředky cizího subjektu", Městský soud v Praze zamítl.

V odůvodnění rozsudku poukázal na to, že stěžovatel v daňovém řízení nesplnil svou důkazní povinnost dle § 31 odst.

9 a § 44 odst.1 daňového řádu k níž byl vyzván, a z tohoto důvodu nebylo možno stanovit daňovou povinnost za r.

1998 dokazováním.

Závěr správních orgánů, že v dané věci byly naplněny podmínky pro stanovení daně podle pomůcek pak koresponduje s výsledky daňového řízení a má oporu v obsahu spisu.

Zdůraznil rovněž rozsah přezkumné činnosti odvolacího správního orgánu (§ 50 odst.

5 daňového řádu) s tím, že takto vymezeným rozsahem je limitován i soud.

Stejný závěr vyslovil ve svém rozsudku Nejvyšší správní soud, kterým byla kasační stížnost stěžovatele zamítnuta.

Postup při stanovení daně podle pomůcek shledal opodstatněným, a zákonu odpovídá podle jeho názoru i rozsah, v jakém bylo rozhodnutí přezkoumáno odvolacím orgánem a soudem s tím, že sám stěžovatel nesplnění zákonných podmínek pro "užití pomůcek" nenamítal.

Odůvodnění rozsudku soudu shledal dostatečným a srozumitelným, naopak námitku stěžovatele o jeho řádné reakci na výzvu jako nepřípustnou odmítl (§ 104 odst.

4 s.ř.s), jelikož nebyla v předchozím soudním řízení uplatněna.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že mu správce daně stanovil daň "za pomoci pomůcek" způsobem, který je v rozporu se zákonem.

Nerespektoval povinnost, která pro něj vyplývá z ustanovení § 46 odst.

3 daňového řádu, totiž přihlédnout též ke zjištěným okolnostem, z nichž vyplývají výhody pro daňový subjekt, i když jím nebyly v řízení uplatněny (v této souvislosti odkázal na právní názor, obsažený v nálezu Ústavního soudu sp. zn.

IV.

ÚS 179/01 ).

Základ daně stanovený správcem daně považuje stěžovatel nadto za nereálný, neboť finanční prostředky, které zahrnul do základu daně nebyly jeho příjmem, nýbrž patřily třetímu subjektu.

Ač výzvu správce daně k odstranění pochybností považuje za nejasnou a nekonkrétní, tvrdí, že přesto její požadavky splnil tím, že v odvolání proti zajišťovacímu příkazu Finančního úřadu pro Prahu 9 ze dne 28.

11.

2001, jež je součástí jeho daňového spisu, původ sporných finančních prostředků vysvětlil, a k tomuto podání měl správní orgán přihlédnout jako k podanému vysvětlení v souvislosti s posuzováním splnění povinnosti dle § 44 odst.

1 daňového řádu.

V této souvislosti stěžovatel nesouhlasí se závěrem Nejvyššího správního soudu, že se v řízení o kasační stížnosti touto námitkou nemohl zabývat (§ 104 odst.

4 s.ř.s.); tvrdí, že spornou námitku uplatnil již v odvolání proti platebnímu výměru, na toto podání v žalobě odkázal a městskému soudu byla k dispozici.

Ústavní soud je podle čl.

83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl.

87 odst.

1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též ustanovení § 72 odst.

1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu).

Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost.

Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

K otázce rozložení důkazního břemene v daňovém řízení a zákonným podmínkám pro stanovení daňové povinnosti dle pomůcek se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje tak, že "daňové řízení obecně je ... obdobně jako i v jiných státech, postaveno na zásadě, že každý daňový subjekt má jednak povinnost sám daň přiznat (tedy jakési břemeno tvrzení), ale též povinnost toto své tvrzení doložit - tedy břemeno důkazní.

Pokud správce daně zákonem určeným způsobem vyjádří pochybnost o tvrzení daňového subjektu, je daňový subjekt povinen tvrzené skutečnosti dokázat, a to ve lhůtě stanovené správcem daně.

Neprokáže-li je, tedy neunese-li důkazní břemeno, tj. nevyvrátí-li pochybnosti správce daně, je správce daně oprávněn stanovit základ daně i daň pomocí pomůcek, které má nebo které si opatří, a to i bez součinnosti s daňovým subjektem (tedy náhradním způsobem podle § 31 odst.

5 a § 44 daňového řádu).

Tento postup je průlomem do základní zásady daňového řízení, která je vyjádřena v § 2 odst.

9 daňového řádu, tedy do práva daňového subjektu spolupracovat se správcem daně při správném stanovení její výše" (viz kupříkladu nález pléna Ústavního soudu sp. zn.

Pl.

ÚS 38/95 , uveřejněný pod č.

130/1996 Sb., usnesení sp. zn.

IV.ÚS 104/03 , sp. zn.

III.ÚS 645/99 , sp. zn.

II.ÚS 251/2000 ).

Je-li stěžovatelem namítán nedostatek spravedlivého procesu, může být zásah Ústavního soudu namístě jen v případě, že správní soudy vyložily rozhodné (hmotné a procesní "daňové") právo tak, že nepřípustně postihly některé ze základních práv a svobod (včetně situací jejich střetu) nebo zjevně a neodůvodněně vybočily ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").

To se přirozeně týká - rovněž - jak otázky výkladu podmínek pro stanovení daně podle pomůcek tak i podmínek a rozsahu soudního přezkumu, jež byly v dané věci rozhodující.

Ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst.

2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadené rozhodnutí je konformní se závěry, jež Ústavní soud již dříve vyslovil, a jimiž je rozhodnutí obecných soudů fakticky aprobováno, ať již k tomu došlo předtím nebo poté.

To je významné potud, že tak je tomu i v posuzované věci.

Ve věcech stěžovatelových ústavních stížností vedených u Ústavního soudu pod sp. zn.

II.

ÚS 137/06 a

II. ÚS 138/06

byly posuzovány skutkově i právně zcela identické daňově věci stěžovatele, lišící se toliko zdaňovaným obdobím (roků 1999 a 2000), a Ústavní soud v nich hodnotil též ústavněprávní relevanci právě těch námitek, které vznesl stěžovatel ve věci předmětné. Jelikož byla rozhodnutí v těchto věcech vydána v řízení mezi týmiž účastníky, není překážek, aby se Ústavní soud odvolal na jejich odůvodnění, resp. na ně neodkázal. Ústavní soud neshledal žádný důvod, aby se od tam prezentovaných právních názorů a vyslovených závěrů odchýlil, pročež sdílí i jejich výsledek. Lze proto jen k jednotlivým námitkám stěžovatele připomenout následující: 1/ námitka, že správce daně nesplnil požadavky dané ustanovením § 46 odst. 3 daňového řádu, byla uplatněna až v řízení před Ústavním soudem, v důsledku čehož, vzhledem k zásadě subsidiarity ústavněprávního přezkumu, se jí zabývat nelze 2/ tvrzením, že správce daně do daňového základu chybně zahrnul příjmy, které do něj nepatřily, stěžovatel dává najevo, že nadále odmítá připustit rozdíl mezi dodržením zákonných podmínek pro stanovení daně podle pomůcek a mezi samotným stanovením daně (tímto způsobem); v případě stanovení daně podle pomůcek totiž odvolací správní orgán, stejně jako posléze soud, posuzují jen, zda podmínky pro vyměření daně podle pomůcek byly splněny 3/ jelikož ve správní žalobě stěžovatel nenamítal, že splnil podmínky výzvy prostřednictvím odvolání proti zajišťovacímu platebnímu příkazu, je právní závěr Nejvyššího správního soudu, že tato námitka je pak v řízení o kasační stížnosti nepřípustná, zjevně správný; opačné tvrzení stěžovatele naopak ve spisu oporu nemá. Ostatně - v obecné rovině - neplatí, že odvolání proti zajišťovacímu příkazu lze identifikovat (bez dalšího) s vyhověním výzvě podle § 43 odst. 1, 2 daňového řádu. Podmínky, za kterých správními soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, tudíž splněny nejsou; nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý. Také v dané věci, stejně jako ve věcech sp. zn. II. ÚS 137/06 a

II. ÚS 138/06

, je proto nevyhnutelné (viz výše) posoudit stěžovatelovu ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji Ústavní soud usnesením mimo ústní jednání odmítl (§ 43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu). Vzhledem k výsledku řízení o ústavní stížnosti se Ústavní soud nezabýval návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí ( § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. ledna 2007 Vladimír K ů r k a v. r. předseda senátu