Detail rozhodnutí

III.ÚS 190/07 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2007:3.US.190.07.1
Datum: 20. 6. 2007
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 190/07 ze dne 20. 6. 2007

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného JUDr. Pavlem Reiserem, advokátem se sídlem v Plzni, Mikulášská třída 9, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2006, č.j. 19 Co 500/2006-31, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. 10. 2006, č.j. 15 C 311/2005-25, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje formální podmínky stanovené zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), jež směřuje proti rozhodnutím obecných soudů označeným v záhlaví, stěžovatel namítá, že došlo k porušení jeho práv na soudní ochranu a řádný a spravedlivý proces.

Obvodní soud napadeným usnesením stěžovateli nepřiznal osvobození od soudního poplatku pro řízení o jeho žalobě proti žalované České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových o 817.000,- Kč s příslušenstvím.

K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze taktéž napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

Oba soudy svá rozhodnutí odůvodnily především tím, že stěžovatelova tvrzení o jeho nemajetnosti jsou nepřesvědčivá, jelikož jsou v rozporu s jinými údaji, jež osvědčují majetkový standard vyšší, a tvrzená příjmová omezení stěžovatel dostatečně nedoložil.

Obsahové těžiště ústavní stížnosti spočívá v námitce, že stěžovatel obecným soudům předložil dostatek podkladů, aby dosáhl osvobození od soudních poplatků, avšak soudy podcenily jím tvrzená majetková omezení (nízké příjmy ze samostatné výdělečné činnosti, povinnosti vůči dceři a věřitelům, prodělanou chorobu a neúspěch v řadě soudních řízení) a tím jeho majetkové poměry vyhodnotily příznivěji, než odpovídá skutečnému stavu.

Podle stěžovatele pak vyložily a aplikovaly rozhodné ustanovení § 138 odst.

1 o.s.ř. vůči němu nepřípadně restriktivně.

Ústavní soud je podle čl.

83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl.

87 odst.

1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst.

1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost.

Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek (ve výsledku) pokládat za spravedlivé.

Povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku.

Není-li rozhodnutí (výroku), jež by bylo pojmově způsobilé porušit nebo ohrozit tato základní práva a svobody (resp. není-li adekvátního způsobu zásahu do nich), je namístě pokládat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou ve smyslu ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Východisko pro připustitelnou (a Ústavním soudem připouštěnou) výjimku lze spojovat s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod.

Jelikož si soud potřebný skutkový základ pro rozhodování o návrhu podle § 138 odst.

1 o.s.ř. neopatřuje zásadně dokazováním (nýbrž šetřením na základě předložených listin), lze o nepřípustných ústavněprávních konsekvencích uvažovat jen v situaci, když by jeho závěry o osobních a majetkových poměrech účastníka řízení byly výrazem zjevného faktického omylu či logického rozporu, případně když je řádně (srozumitelně a přesvědčivě) v rozhodnutí nezdůvodnily.

Výklad a aplikaci ustanovení § 138 odst.

1 o.s.ř., o něž zde jde, lze zpochybnit z hlediska ústavněprávního tehdy, vybočuje-li nedůvodně ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli); to je třeba vztáhnout specificky k výkladu normy obsahující tzv. relativně neurčitý pojem (srov. i rozhodné "poměry účastníka"), kdy pro závěr o protiústavní interpretaci přirozeně nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za jemu výkladově určující, může být hodnocen též odlišně.

Nic takového v dané věci dovodit nelze, a to ani v rovině skutkové ani právního posouzení věci.

Ústavní stížností stěžovatel toliko pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve (zejména v odvolání).

Nepřípustně očekává, že Ústavní soud podrobí rozhodnutí obecných soudů dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu.

Ústavnímu soudu oproti tomu přísluší se omezit na úsudek, že důvod k závěru, že obecné soudy pochybily - v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze zákonných zásad - zde zjevně není; soudy přijaté závěry mají věcné i logické zakotvení v adekvátních zjištěních, a nelze efektivně namítat, že by se nevypořádaly s námitkami, vznesenými stěžovatelem, co do jeho osobních, majetkových a příjmových poměrů.

Ani v celkovém zhodnocení těchto poměrů z hlediska podmínek aplikace § 138 odst.

1 o.s.ř.

Ústavní soud neshledává exces z předvídatelného nazírání, pročež ani závěr o aplikační libovůli není k dispozici; přijaté závěry oba soudy ostatně též uspokojivě odůvodnily.

Není spolehlivého argumentu pro závěr, že obecné soudy nepřípustně vybočily z mezí možného uvážení, jež ustanovení § 138 odst.

1 o.s.ř. předjímá.

Je přiléhavé připomenout, že k otázce důvodnosti návrhů na osvobození od soudních poplatků se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje tak, že zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o osvobození od soudních poplatků, i když se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod.

Ústavní soud současně vychází z toho, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů (srov. sp. zn.

IV.

ÚS 271/2000 ); případy, kdy naopak ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek (kupříkladu osvobození od soudního poplatku právnických osob - srov. sp. zn.

ÚS 13/98 ,

II. ÚS 13/98

IV. ÚS 13/98

) nebo, jak je předznačeno výše, případů, v nichž šlo "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" (viz sp. zn. IV. ÚS 289/03 ). O takový případ, jak bylo předznačeno výše, zde však nejde. Je tedy namístě uzavřít, že shora předestřené podmínky, za kterých obecným soudem v konkrétní věci uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, zde splněny nejsou. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý. Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. června 2007 Vladimír Kůrka předseda senátu