Detail rozhodnutí

II.ÚS 751/07 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2007:2.US.751.07.1
Datum: 4. 12. 2007
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 751/07 ze dne 12. 4. 2007

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti J. P., právně zastoupeného JUDr. P. F., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2006, sp. zn. 7 To 171/2006, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností stěžovatel napadl shora citované rozhodnutí s tím, že jím, jakož i v řízení jemu předcházejícímu, bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu dle čl.

36, čl.

37 a čl.

40 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 14.

12.

2005, sp. zn.

10 T 213/2004, uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst.

1 písm. d) a e) trestního zákona, spáchaným formou spolupachatelství a trestným činem držení platební karty podle § 249b trestního zákona spáchaným formou spolupachatelství a byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců ve věznici s ostrahou.

Trestného činu se měl podle skutkové věty rozsudku dopustit tím, že v čekárně na vlakovém nádraží v Brně společně s další osobou využil spánku poškozeného a z otevřeného kufříku mu odcizil peněženku, osobní doklady a mobilní telefon, čímž mu způsobil škodu ve výši 4 536,80 Kč.

Odvolací soud zrušil rozsudek soudu I. stupně ve výrocích o trestu a způsobu jeho výkonu a nově rozhodl tak, že stěžovatele odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců ve věznici s ostrahou.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel rovněž dovolání z důvodu uvedeného v ust. § 265b odst.

1 písm. k) trestního řádu, přičemž odvolacímu soudu vytkl, že v jeho rozsudku chybí výrok, jímž by zamítl nebo odmítl podané odvolání ve vztahu k výroku o vině.

Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 29.

11.

2006, sp. zn.

8 Tdo 1430/2006, dovolání odmítl podle ust. § 265i odst.

1 písm. e) jako zjevně neopodstatněné.

Uvedené usnesení dovolacího soudu stěžovatel ústavní stížností nenapadl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy nerespektovaly zásadu presumpce neviny a stěžovatele odsoudily pouze na základě dvou nepřímých důkazů.

Podle jeho názoru svědecké výpovědi dvou svědků dokazují pouze to, že se stěžovatel ještě s jedním mladíkem nacházel v předmětné době v čekací hale nádraží, avšak z jejich výpovědí nevyplývá, že by viděli stěžovatele z kufříku poškozeného brát nějaké věci.

Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti (čl.

83 Ústavy).

Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení ústavně zaručeného základního práva či svobody (§ 82 odst.

2 zák. o Ústavním soudu).

Ve svých rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce.

Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva, sledujících určitý ústavně chráněný účel, či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy, nebo o případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30/6/2004, sp. zn.

III.

ÚS 321/03 ).

Podstatou ústavní stížnosti je polemika a nesouhlas se skutkovými zjištěními obecných soudů a na jejich základě učiněnými právními závěry o vině stěžovatele a především nesouhlas s hodnocením provedených důkazů.

Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl.

82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů upravená v ustanovení § 2 odst.

6 trestního řádu.

Zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a o váhu jednotlivých důkazů.

Jejich význam se projeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu, při němž soudy nemohou postupovat libovolně.

Jejich vnitřní přesvědčení o správnosti skutkového zjištění musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

Musí být proto odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí z provedeného dokazování.

Z odůvodnění rozsudků soudu I. a II. stupně vyplývá, že obecné soudy postupovaly zcela ve shodě se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 2 odst.

6 trestního řádu), a není tedy v daných souvislostech v pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením (se závěry z nich vyplývajícími) sám neztotožňoval (k tomu srov. např. nález ve věci III.

ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č.

5, Praha 1994).

Oba obecné soudy vzaly za prokázané, že stěžovatel a další dosud neztotožněná osoba se nejen nacházeli v době činu v čekárně pro cestující, ale že si přisedli přímo vedle poškozeného, který následně usnul.

Oba mladíky viděl poškozený a další svědkyně, zaměstnankyně Českých drah, která měla službu.

Poté poškozený zjistil, že se mu z pootevřeného kufříku ztratily věci.

Vzhledem k tomu, že oba svědkové vyloučili, že by vedle poškozeného seděly v té době nějaké další osoby a poškozený ztrátu věcí zjistil ihned poté, co oba mladíci odešli, dospěly soudy k závěru, že odcizení předmětných věcí může mít na svědomí pouze dvojice mladíků, z nichž jeden byl na požádání poškozeného zkontrolován policejní hlídkou před nádražím a byl ztotožněn jako stěžovatel.

Ústavní soud tedy konstatuje, že rozhodnutí napadená ústavní stížností nevybočují z mezí zákona.

V nich učiněný závěr o vině stěžovatele je z ústavního hlediska akceptovatelný a není v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními.

Právo na soudní a jinou ochranu, jehož se stěžovatel dovolává, nelze vykládat jako právo na úspěch ve věci.

Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by obecné soudy porušily některé z ústavně zaručených práv stěžovatele.

Za dané situace není proto oprávněn zasahovat do nezávislého rozhodování obecných soudů.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle ust. § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. dubna 2007 Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu