Detail rozhodnutí

II.ÚS 717/06

Soud

Ústavní soud

ECLI

ECLI:CZ:US:2007:2.US.717.06

Datum

1. 4. 2007

Stav textu

plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 717/06 ze dne 4. 1. 2007

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti M. B., zastoupeného JUDr. Ladislavem Dusilem, advokátem Advokátní kanceláře Vavroch a partneři, se sídlem náměstí Přemysla Otakara II. 123/36, České Budějovice, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. srpna 2006, sp. zn. 3 Tdo 737/2006, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. prosince 2004, č. j. 11 To 57/2004-5348, za účasti 1) Nejvyššího soudu ČR, a 2) Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, a 2) Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě 1. listopadu 2006 se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. prosince 2004, č. j.

11 To 57/2004-5348, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. prosince 2003, sp. zn.

20 T 18/2002, jímž byl společně s dalšími dvaaadvaceti osobami uznán vinným ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst.

1 a 2 písm. a) trestního zákona, a byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř roků se zařazením do věznice s ostrahou, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. srpna 2006, sp. zn.

3 Tdo 737/2006, kterým bylo jako zjevně neopodstatněné odmítnuto jeho dovolání.

Tvrdí, že obecné soudy postupovaly v rozporu s čl.

90 Ústavy České republiky a čl.

8 a čl.

36 Listiny základních práv a svobod.

V ústavní stížnosti namítá, že trestní stíhání bylo proti němu od počátku vedeno svévolně, neboť usnesení o zahájení trestního stíhání nebylo odůvodněno důkazy ani jinak zjištěnými skutečnostmi, a jím vymezený skutek byl jiný, než pro který pak byla proti němu podána obžaloba.

Poukazuje na to, že se žádného protiprávního jednání nedopustil, a že to byl právě on, kdo upozornil policejní orgány na trestnou činnost spoluodsouzeného Z., a v té souvislosti se dovolával výpovědi policisty H.

Uvedený svědek však nebyl vyslechnut ani před soudem prvého stupně, ani k opakované námitce odvolacím soudem.

Namítá, že jeho obhájci bylo bezdůvodně upíráno právo nahlédnout do spisu, při vyrozumívání o úkonech přípravného řízení nebylo policejním orgánem konkretizováno, čeho se výslechy na vzdálených místech mají týkat, a s ohledem na spojení jeho věci s nesouvisejícími věcmi nemohl svoji obhajobu uplatňovat v rámci výslechů v přípravném řízení účinným způsobem.

V rámci trestního stíhání rovněž bezúspěšně poukazoval na to, že byl v přípravném řízení vyrozumíván o úkonech, které ve skutečnosti nebyly dožádány, a naopak nebyl vyrozumíván o úkonech, které se skutečně konaly.

Námitky jeho obhájce a obhájců ostatních spoluobžalovaných proti čtení takto získaných protokolů o výsleších svědků byly soudem prvého stupně bez patřičného prověřování označeny za účelové.

Soud prvého stupně rovněž opomenul jeho návrh na rekognici ve vztahu ke spoluobžalovaným P. a H. a další nekonkretizované svědkyně předtím, než byla v soudní síni zjišťována jeho totožnost.

Naprosto nesouhlasí se způsobem, jakým obecné soudy dospěly ke skutkovým zjištěním, a to jak při opatřování důkazních prostředků, tak při vyhodnocování provedených důkazů, které odporovalo pravidlům logického myšlení.

Nebyla respektována zásada in dubio pro reo, která byla při množství pochybností o vině v jeho případě zcela namístě.

Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl.

83 Ústavy České republiky) není jednou z instancí obecných soudů (čl.

91 odst.

1 Ústavy České republiky), které disponují ústavní kompetencí poskytovat stanoveným způsobem ochranu právům a rozhodovat o vině a trestu za trestné činy (čl.

90 Ústavy České republiky).

90 Ústavy České republiky).

Do této jejich kompetence je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze v případě, že jejich postupy či rozhodovací činnost představují zároveň porušení ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. sp. zn.

I.

ÚS 68/93 in Sbírka nálezů a usnesení.

Sv.

1.

N.

17. str.

123).

Nesprávná aplikace podústavního práva má za následek porušení základních práv a svobod zpravidla pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich interpretačních alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (srov. sp. zn.

III.

ÚS 671/02 in Sbírka nálezů a usnesení.

Sv.

29.

N.

10. str.

69).

Pouhá polemika s právními závěry rozhodnutí obecných soudů, obsažená zpravidla ve zcela shodném smyslu a rozsahu i v opravných prostředcích, však nezakládá důvod k ústavní stížnosti (srov. sp. zn.

II.

ÚS 294/95 in Sbírka nálezů a usnesení.

Sv.

5.

N.

63. str.

481).

Ve vztahu k trestnímu stíhání lze dále uvést, že tento zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých má být vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces sestavený ze spolupůsobení a kontroly realizované jednotlivými orgány činnými v trestním řízení a v tomto procesu lze zpravidla i případné protiústavní vady napravit v rámci celého řízení obvyklým a zákonem předvídatelným způsobem (srov. sp. zn.

I.

ÚS 651/2000 in Sbírka nálezů a usnesení.

Sv.

20.

U.

45. str.

381).

S tím samozřejmě souvisí, že pokud soud dospěje k závěru, že určitý úkon byl proveden v rozporu se zákonem, musí se taktéž řádně vypořádat s otázkou použitelnosti důkazů z tohoto úkonu vzešlých (srov. nález sp. zn.

III.

ÚS 183/03 ze dne 14. září 2005 in http://www.judikatura.cz/ navštíveno dne 20. prosince 2006).

V posuzovaném případě lze souhlasit s tvrzením stěžovatele, že v přípravném řízení docházelo k opakovanému porušování jeho práva na obhajobu ze strany orgánů veřejné žaloby, a to zejména pokud se týká vyrozumívání o nařízených výsleších svědků.

Současně však nelze pominout, že obecné soudy na tuto situaci reagovaly.

K námitkám obhajoby byl proveden detailní rozbor situace u jednotlivých takto napadených úkonů přípravného řízení a byl konstatován soulad a nesoulad s právními předpisy v jednotlivých případech.

Současně byla ve vztahu k těm případům, kdy došlo k porušení procesních předpisů, konstatována nepoužitelnost takto získaných důkazů proti stěžovateli.

Na revizní závěry odvolacího soudu v tomto směru lze pro stručnost odkázat (str.

18 a 19 rozsudku).

Z dalších závěrů tohoto soudu vyplývá, že vina stěžovatele skutečně nebyla dovozena z důkazů, které byly označeny za nepoužitelné, nýbrž z výpovědí spoluobžalovaných Z., P. a K., a záznamy odposlechů jeho telefonické komunikace se Z..

Dále pak vzal pro prokázání viny stěžovatele odvolací soud do souvislosti výpověď svědkyně Š., a výpověď svědkyně W. učiněné v hlavním líčení (str.

24 a 25 rozsudku).

24 a 25 rozsudku).

Odvolací soud se rovněž zabýval námitkou vadnosti počátku trestního stíhání stěžovatele a dovodil, že po zahájení trestního stíhání (usnesením policejního orgánu ze dne 11. února 2002) pro jeden útok byl stěžovatel upozorněn na změnu právní kvalifikace (úkonem ze dne 21. května 2002) s tím, že nadále byl stíhán pro skutek spočívající ve více různých útocích.

Z toho dovodil, že v řízení před soudem byla dána totožnost skutku vytýkaného již v přípravném řízení (str.

24 rozsudku).

Konečně se odvolací soud zabýval i návrhem stěžovatele na doplnění dokazování o výslechy spoluobžalovaného P. a svědka H., který odmítl s ohledem na to, že vzal jednání vytýkané stěžovateli za nepochybně prokázané (str.

25 rozsudku).

Ústavní soud proto konstatuje, že se zejména odvolací soud řádně zhostil svých pravomocí ve skutkově, důkazně a procesně složité situaci a jeho postupu a rozhodnutí nelze z ústavněprávního pohledu nic vytknout.

Ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces (jakož i další komponenty, které z něj vyplývají) totiž nelze vykládat tak, že zaručuje právo na úspěch v soudním řízení či na úspěch při uplatňování jednotlivých návrhů v jeho rámci.

Toto právo zaručuje "pouze" to, že se obecné soudy musí návrhy zabývat a nemají právo je odmítnout, pakliže jsou splněny procesní podmínky pro jejich projednání (srov. sp. zn.

Pl.

ÚS 36/93 in Sbírka nálezů a usnesení.

Sv.

1.

N.

24. str.

175).

S ohledem na tento závěr je pak nutné konstatovat, že i postup a rozhodnutí dovolacího soudu lze shledat ústavně souladným.

Ústavní soud tedy neshledal v posuzovaném případě porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. ledna 2007 Dagmar Lastovecká, v. r. předsedkyně senátu