Detail rozhodnutí

II.ÚS 2102/07 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2007:2.US.2102.07.1
Datum: 19. 9. 2007
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 2102/07 ze dne 19. 9. 2007

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Ing. J. B., zastoupeného JUDr. Petrem Bokotejem, advokátem se sídlem Táboritská 23, Praha 3, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2004, č. j. 27 Co 426/2004, 27 Co 427/2004-211, a rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 27. 5. 2004, č. j. 11 C 457/2003-183, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 6. 2004, č. j. 11 C 457/2003-194, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 13.

2007, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Benešově.

Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavní práva garantovaná čl.

36 odst.

1, čl.

37 odst.

3 a čl.

38 odst.

2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Včasnost ústavní stížnosti dovozuje od doručení usnesení Nejvyššího soudu, který odmítl jeho dovolání jako nepřípustné.

Z obsahu ústavní stížnosti a listin k ní připojených bylo zjištěno, že Okresní soud v Benešově zamítl rozsudkem ze dne 27.

2004, č. j.

11 C 457/2003-183, ve znění opravného usnesení ze dne 16.

2004, žalobu na uložení povinnosti žalovanému Pozemkovému fondu ČR uzavřít se stěžovatelem kupní smlouvu, specifikovanou ve výroku tohoto rozsudku.

O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11.

11.

2004, č. j.

27 Co 426/2004, 27 Co 427/2004-211, tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně, ve znění opravného usnesení, potvrdil.

Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst.

1 písm. c) o.s.ř.

Nejvyšší soud dovolání odmítl usnesením ze dne 23.

2007, č. j.

33 Odo 527/2005-231.

Konstatoval, že podstatou dovolacích námitek jsou výtky týkající se nesprávně, popř. neúplně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení důkazů, což ovšem přípustnost dovolání dle § 237 odst.

1 písm. c) o.s.ř. nezakládá.

Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání, je povinen přezkoumat formální náležitosti ústavní stížnosti, mezi něž patří dodržení zákonem stanovené lhůty k podání ústavní stížnosti.

Podle ustanovení § 72 odst.

3 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), lze ústavní stížnost podat do 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.

Takovým prostředkem je řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Podle ustanovení § 72 odst.

4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pokládá ústavní stížnost za včasnou, neboť lhůtu pro její podání odvíjí ode dne doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o jím podaném dovolání.

Tímto způsobem by však bylo možno postupovat pouze v případě, kdyby dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst.

4 zákona o Ústavním soudu).

Tato podmínka však v daném případě splněna není.

Dovolání stěžovatele směřovalo proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu.

Jeho přípustnost tedy byla dána toliko podle ustanovení § 237 odst.

1 písm. c) o.s.ř.

V tomto směru byl stěžovatel o podmínkách přípustnosti dovolání odvolacím soudem řádně poučen.

Žádnou otázku zásadního právního významu tak, jak má na mysli ustanovení § 237 odst.

3 o.s.ř., však nenastolil.

Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl, neboť neobsahovalo žádné důvody, pro něž by právní závěry odvolacího soudu měly být přezkoumány.

Odmítl tedy dovolání nikoli z důvodu, že jeho přípustnost závisela na jeho uvážení.

Za této situace, kdy posouzení přípustnosti dovolání nebylo vázáno na úvahu dovolacího soudu ve smyslu § 72 odst.

4 zákona o Ústavním soudu, je nutno 60denní lhůtu pro podání ústavní stížnosti odvíjet již ode dne doručení potvrzujícího rozsudku Krajského soudu v Praze stěžovateli.

S ohledem na právní moc tohoto rozsudku dne 10.

12.

2004 (kterou stěžovatel nezpochybňuje) a vzhledem k datu podání ústavní stížnosti (10.

2007) je zcela evidentní, že tato zákonná lhůta nebyla stěžovatelem dodržena.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst.

1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout, neboť byla podána po stanovené lhůtě.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. září 2007 Stanislav Balík soudce zpravodaj