Detail rozhodnutí

II.ÚS 1401/07 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2007:2.US.1401.07.1
Datum: 25. 10. 2007
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 1401/07 ze dne 25. 10. 2007

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl o návrhu L. S., zastoupeného advokátem Mgr. Tomášem Uherkem, se sídlem Jandova 8, Praha 9, směřujícím proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 27. 12. 2006, sp. zn. 2 T 93/2006, a Městského soudu v Praze, ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 9 To 128/2007, takto: Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel svým návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 31.

2007, napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů.

Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní lidská práva, a navrhl proto, aby je Ústavní soud zrušil.

Ústavní soud z připojených dokumentů zjistil následující: Samosoudkyně Obvodního soudu pro Prahu 8 napadeným usnesením zamítla námitky stěžovatele proti písemnému vyhotovení protokolu o hlavním líčení ze dne 13.

10.

2006.

Soudkyně uvedla, že porovnala zvukový záznam s písemným vyhotovením, přičemž dospěla k závěru, že písemné vyhotovení zvukovému záznamu odpovídá.

Stížnost stěžovatele Městský soud v Praze napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou.

Stěžovatel napadl uvedená usnesení obecných soudů projednávaným návrhem, v němž tvrdí, že existují dva protokoly o hlavním líčení ze dne 13.

10.

2006.

Původní, který byl dne 1.

11.

2006 předán zaměstnankyni obhájce stěžovatele, obsahoval pět stran textu a řadu nedostatků, zejména v něm chyběly otázky obhájce a stěžovatele na svědka K. a jeho odpovědi, v části výpovědi svědka P. mnohé věty končily v polovině a následovala řada teček, samostatné odstavce protokolu byly nesrozumitelné, zcela chyběl výčet návrhů obhájce na doplnění dokazování a jejich odůvodnění, stejně tak jako obsah závěrečného návrhu obhájce a stěžovatele.

Po doručení napadeného usnesení obhájci stěžovatele se zaměstnankyně obhájce dostavila k soudu k nahlédnutí do spisu a znovu žádala o vydání protokolu o hlavním líčení ze dne 13.

10.

2006.

V tu chvíli zjistila, že se v soudním spise nachází jiné písemné vyhotovení protokolu o hlavním líčení, které je značně odlišné od původního protokolu, má osm stran textu a uvedené nejviditelnější vady původního protokolu již byly odstraněny.

Původní protokol i nový protokol přitom končí větou, že "hlavní líčení ze dne 13.

10.

2006 v jednací síní č. dv.

209/2. patro bylo přepsáno dne 13.

10.

2006 na základě zvukového záznamu protokolující úřednicí R.

H.".

Stěžovatel se domnívá, že odlišnosti v protokolech svědčí o nezákonné manipulaci, neboť tímto způsobem protokol doplňoval nelze.

Podle názoru stěžovatel tak došlo k dotčení jeho práva na obhajobu.

I nový protokol však údajně trpí řadou vad, které ve stížnosti namítl.

Protokolace výpovědi svědka K. je nesprávná a stěžovatel navrhuje zaprotokolovat ji doslovně celou v přímé řeči.

Výpověď tohoto svědka totiž neměla být samosoudkyní diktována, ale protokol měl být podle § 55b odst.

2 trestního řádu pořízen protokolujícím úředníkem podle zvukového záznamu.

V rozporu s trestním řádem a skutečným obsahem svědecké výpovědi svědka samosoudkyně diktovala, že "svědek uvádí jako na č.l.

6", kde se však nachází úředním záznam o podaném vysvětlení podle § 158 odst.

5 trestního řádu, který nelze v řízení před soudem použít.

Stěžovatel je navíc přesvědčen o tom, že výpověď u hlavního líčení obsahovala značné odlišnosti.

K těmto námitkám se však městský soud nikterak nevyjádřil.

V protokolu chybí záznam o tom, že svědku Kokešovi byl v průběhu jeho výpovědi přečten úřední záznam o podání vysvětlení v přípravném řízení podle § 158 odst.

5 trestního řádu.

Stěžovatel je přesvědčen o tom, že takový záznam nebylo možné svědkovi přečíst ani předestřít.

Soudkyně tak podle názoru stěžovatele porušila trestní řád, když svědkovi tento záznam přečetla, a výpověď se tak stává nepoužitelnou.

Stěžovatel dále vznáší i námitky proti protokolaci výpovědi svědka Pipoty.

Městskému soudu stěžovatel vytýká, že se s jeho stížností nevypořádal dostatečně.

Část jeho odůvodnění považuje za nesrozumitelnou.

Stěžovatel je přesvědčen o tom, že uvedený protokol o hlavním líčení nemůže být podkladem pro odsuzující rozsudek.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem [§ 72 odst.

1 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita.

To znamená, že ústavní stížnost lze podat zpravidla pouze tehdy, vyčerpal-li stěžovatel ještě před jejím podáním všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst.

1 zákona o Ústavním soudu).

Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých základních práv a svobod jiným zákonným způsobem.

Zpravidla lze podat ústavní stížnost až za situace, kdy není možné ochranu práva dále uplatňovat v jiném řízení.

Dílčí rozhodnutí soudu (zejména rozhodnutí, jimiž soud upravuje vedení řízení) či dílčí procesní postupy soudu toliko související s řízením jsou napadnutelná ústavní stížností v zásadě jen tehdy, mají-li význam pro ochranu nároku (práva), který je předmětem řízení před obecným soudem, a zároveň nepřípustně a nezhojitelně (v dalším řízení) zasahují do základního práva stěžovatele (srov. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn.

ÚS 561/03 , nepublikováno).

Návrh je nepřípustný.

Stěžovatel návrhem napadl postup obecného soudu týkající se protokolace hlavního líčení a dalších otázek, jež souvisejí s organizací a vedením trestního řízení, které v v době projednání ústavní stížnosti ještě není skončeno (probíhá řízení o dovolání podaném stěžovatelem).

Jak vyplývá z argumentace uvedené shora, má Ústavní soud za to, že v takových případech lze potenciální zásah do základního práva posuzovat vždy až v kontextu celého řízení a jeho výsledku.

Případný tvrzený zásah do základních práv a svobod stěžovatele je totiž podle Ústavního soudu reparovatelný v dalších fázích řízení.

Ústavní soud má za to, že je to mimo jiné právě i odvolací soud, který by měl v rámci odvolacího řízení přihlédnout ke skutečnostem tvrzeným v návrhu stěžovatelem, a pokud by shledal tato tvrzení oprávněnými, příslušným způsobem reagovat.

Také obecné soudy jsou totiž povinny poskytovat ochranu základním právům a svobodám (čl.

4 Ústavy ČR).

Jinými slovy, zásah Ústavního soudu ve fázi, v níž se řízení před obecnými soudy nachází, by byl - z důvodů vyložených shora - předčasným a nepřípustným.

Vzhledem k výše uvedenému proto Ústavnímu soudu nezbylo než návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst.

1 písm. e) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout.

Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. října 2007 Stanislav Balík soudce zpravodaj