Detail rozhodnutí

II.ÚS 114/05 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2007:2.US.114.05.1
Datum: 8. 7. 2007
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 114/05 ze dne 7. 8. 2007

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele Sdružení Jihočeské matky, se sídlem České Budějovice, Bedřicha Smetany 19, zastoupeného JUDr. Milošem Tuháčkem, advokátem v Táboře, AK Korbel, Tuháček & partneři, s. r. o., proti rozsudku Nejvyššího správního soudu, č. j. 7 As 29/2003-78, ze dne 9. 12. 2004, za účasti Nejvyššího správního soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Krajského úřadu - Jihočeský kraj, U Zimního Stadionu 1952/2, České Budějovice, a ČEZ, a. s., Duhová 2/1444, Praha 4, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení základního práva na spravedlivý proces zaručeného v čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a čl.

36 odst.

1, 2, čl.

38 odst.

2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále na porušení jeho práva na příznivé životní prostředí podle čl.

35 odst.1 Listiny, zrušení shora označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že je občanským sdružením ve smyslu zákona č.

83/1990 Sb., o sdružování občanů, řádně registrovaným Ministerstvem vnitra pod č. j.

VSC/1-10382/92-R, ve znění poslední změny stanov ze dne 30.

2003.

Je nevládní neziskovou organizací (NGO), jejímž hlavním posláním podle stanov je ochrana přírody a krajiny ve smyslu § 70 zákona č.114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že doporučeným dopisem ze dne 15.

1999 požádal příslušný stavební úřad ve věcech spojených s Jadernou elektrárnou Temelín (dále jen "JETE"), jímž v té době byl referát regionálního rozvoje Okresního úřadu v Českých Budějovicích, aby jej podle § 70 zák. č.

114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, předem informoval mimo jiné o zahajovaných správních řízeních nebo zamýšlených zásazích, jež budou spojeny s uváděním jednotlivých bloků JETE do zkušebního provozu.

Citovaným zákonným ustanovením jsou založena práva organizované občanské veřejnosti být informována a účastnit se řízení, jejichž důsledky se mohou dotýkat zájmů ochrany přírody a krajiny, jakožto veřejných statků.

Ačkoliv dal zřetelně najevo, že chce být informován o zahajovaných správních řízeních a být jejich účastníkem, dozvěděl se v červnu 2002 pouze ze sdělovacích prostředků, že příslušný stavební úřad prováděl správní řízení zakončené vydáním správního rozhodnutí o povolení prozatímního užívání 1. bloku JETE ke zkušebnímu provozu podle § 84 tehdy platného stavebního zákona.

Poté, co se domáhal účasti na tomto řízení, vydal stavební úřad dne 3.

2002, pod č. j.

PR 338/02/330/VÚP-Má, rozhodnutí, že stěžovatel není účastníkem řízení s odůvodněním, že se v daném řízení nejedná o právech a právem chráněných zájmech stěžovatele, ani ochrany přírody a krajiny, a nejsou proto splněny podmínky jeho účasti vyplývající z § 70 zákona č.

114/1992 Sb.

Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, ve kterém zejména zdůraznil, že přímo ze zákona č.

18/1997 Sb., atomový zákon, vyplývá, že zkušebním provozem jaderné elektrárny jsou dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny, což dokládá citací ustanovení § 4 odst.

2 uvedeného zákona.

Odvolání stěžovatele bylo Krajským úřadem - Jihočeský kraj zamítnuto a rozhodnutí o jeho neúčasti ve správním řízení bylo potvrzeno v podstatě se stejnou argumentací, která byla uvedena v napadeném rozhodnutí.

Proti tomuto rozhodnutí stěžovatel podal správní žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích.

Ten rozsudkem ze dne 26.

2003, č. j.

10 Ca 297/2002-31, žalobu zamítl.

Své rozhodnutí odůvodnil shodně se správními orgány tak, že není splněna jedna z nezbytných podmínek pro účast stěžovatele ve správním řízení, stanovená v § 70 odst.

2 zákona č.

114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, a to proto, že povolením prozatímního provozu nejsou dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny.

Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, která byla zamítnuta ústavní stížností napadeným rozsudkem.

Nejvyšší správní soud se v něm neztotožnil s názorem Krajského soudu v Českých Budějovicích a správních orgánů, které rozhodovaly předtím, že zájmy ochrany přírody a krajiny nejsou prozatímním provozem JETE dotčeny, a naopak uvedl, že uvádění jaderného zařízení, jejichž součástí je jaderný reaktor využívající štěpnou reakci, do provozu a jejich provoz samy o sobě vzhledem k notoricky známým potencionálním rizikům nezvládnutí štěpné reakce jsou rizikem pro životní prostředí a tudíž i pro přírodu a krajinu, které jsou jeho součástí.

Správné rozhodnutí o tom, že stěžovatel není účastníkem řízení o povolení prozatímního provozu JETE, právně zdůvodnil tak, že toto řízení je součástí kolaudačního řízení, v němž je podle § 78 odst.

1 tehdy platného stavebního zákona stanoven přesný okruh účastníků řízení, který nelze rozšiřovat, s výjimkou případu uvedeného v ustanovení § 78 odst.

2 uvedeného zákona, jež však podle jeho názoru není v posuzovaném případě naplněna.

Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s výkladem Nejvyššího správního soudu týkajícího se vzájemného vztahu mezi ustanoveními § 78 odst.

1 tehdy platného stavebního zákona a § 70 odst.

3 zákona o ochraně přírody a krajiny.

Podle Nejvyššího správního soudu lze ustanovení § 70 odst.

2, 3 zákona č.

114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, použít toliko v těch správních řízeních, kde není okruh účastníků stanoven zvláštním právním předpisem vůbec, nebo je vymezen speciálně oproti § 14 odst.

1 tehdy platného správního řádu, ale nepoužije se tam, kde zvláštní zákon určuje výslovně, kdo je účastníkem řízení.

Podle názoru stěžovatele však v postavení zvláštní právní úpravy je ustanovení § 70 odst.

3 zákona o ochraně přírody a krajiny k ustanovení § 78 odst.

1 tehdy platného stavebního zákona a tento závěr odvozuje, kromě další argumentace, především z ustanovení § 90 odst.

4 zákona o ochraně přírody a krajiny, ve kterém se výslovně uvádí, že tento zákon a předpisy vydané k jeho provedení jsou zvláštními právními předpisy ve vztahu mimo jiné též k předpisům o územním plánování a stavebním řádu.

Dále pak zdůrazňuje, že Nejvyšší správní soud podle jeho názoru pochybil i z hlediska skutkového.

Učinil závěr, že ustanovení § 78 odst.

2 tehdy platného stavebného zákona, které upravovalo rozšířený okruh účastníků kolaudačního řízení, není na daný případ zjevně aplikovatelné, ačkoliv v projednávaném případě stavební úřad sloučil s kolaudačním řízením hned několik změn původního projektu.

Připouští, že tyto skutečnosti nemusely být Nejvyššímu správnímu soudu známy, a navrhuje, aby Ústavní soud výjimečně doplnil dokazování skutkového stavu o listinné důkazy, prokazující toto jeho tvrzení.

Ze shora uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušil.

Ústavní soud se seznámil s obsahem spisu a s přílohami, které předložil stěžovatel a dále si vyžádal stanovisko Nejvyššího správního soudu.

Ten ve svém vyjádření odkázal, pokud jde o námitky stěžovatele k jeho rozhodnutí, na odůvodnění tohoto jeho rozhodnutí.

Má za to, že jeho rozhodnutí není v rozporu se stěžovatelem citovanými ustanoveními Listiny a Úmluvy, a navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.

Vzhledem k tomu, že vyjádření neobsahuje žádná nová fakta, ani jinou právní argumentaci a omezuje se na odkaz na odůvodnění napadeného rozhodnutí, které je stěžovateli známo, nebylo toto vyjádření stěžovateli zasíláno k vyjádření.

Po zvážení všech námitek stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud nejprve připomíná, že není součástí ani vrcholem soustavy obecných soudů (čl.

81, čl.

90 Ústavy ČR), a nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.

To ovšem jen potud, pokud obecné soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, a pokud napadeným rozhodnutím nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody.

Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře opakovaně připustil, že za neexistence Ústavou předpokládaného Nejvyššího správního soudu byl sám nucen ve věcech projednávaných ve správním soudnictví provádět v nezbytných případech korekci právních názorů.

Započetím činnosti Nejvyššího správního soudu však výjimečné suplování této jeho kompetence pominulo a Ústavní soud není již primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, ale toliko k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod.

Právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší interpretovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva v prvé řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod a zachovávat kautely ústavně souladného výkladu právních předpisů (čl.

4 Ústavy ČR).

V souladu s tím, co bylo uvedeno výše, Ústavní soud konstatuje, že je především věcí Nejvyššího správního soudu, aby interpretoval ustanovení podústavního práva a Ústavní soud do tohoto výkladu může zasáhnout jen tehdy, pokud by šlo o svévolný výklad odporující smyslu a účelu normy nebo výklad extrémně formalistický.

O takovou situaci však v daném případě nejde.

Meritum ústavní stížnosti představuje otázka účastenství v řízení, ve kterém příslušný stavební úřad rozhodl v rámci kolaudačního řízení o zkušebním provozu JETE.

Pro posouzení dané věci se Ústavní soud zabýval nejprve konkurencí vymezení účastníků řízení v obecných ustanoveních tehdy platného správního řádu a ve speciálních ustanoveních správních předpisů.

Ústavní soud se otázkou konkurence vymezení účastníků řízení zabýval ve svém nálezu, sp. zn.

Pl.

ÚS 2/99 (Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv.

17, č.

42, str.

300), přičemž k otázce, zda specifická definice okruhu účastníků určitého veřejnoprávního řízení vylučuje obecné vymezení účastníků správního řízení podle § 14 odst.

1 správního řádu, zaujal kladnou odpověď, neboť jiný výklad by činil správní řízení nepřehledným.

Ústavní soud tedy zaujal k otázce vzájemného vztahu obecné a speciální úpravy účastenství ve správním řízení stanovisko, podle kterého má speciální úprava přednost před úpravou obecnou.

Od tohoto zásadního stanoviska nemá Ústavní soud důvod se odchylovat ani nyní.

Z tohoto stanoviska vycházel i Nejvyšší správní soud, který správně poukázal na to, že pokud by účastníkem kolaudačního řízení měl být ještě někdo další, kdo nebyl výslovně uveden v ustanovení § 78 odst.

1 tehdy platného stavebního zákona, muselo by to být výslovně v zákoně uvedeno.

Toto ustanovení tedy bylo speciální úpravou účastenství v kolaudačním řízení i ve vztahu k ustanovení § 70 odst.

3 zákona o ochraně přírody a krajiny.

Stavební zákon obsahoval v ustanovení § 59 obecnou úpravu účastníků stavebního řízení, ve které se výslovně uvádělo, že účastníky stavebního řízení jsou kromě osob výslovně uvedených, též další osoby o nichž to stanoví zákon.

V původním textu zákona toto vymezení účastenství ve stavebním řízení nebylo a dostalo se tam až po přijetí zákona o ochraně přírody a krajiny na základě zák. č.

83/1998 Sb., kterým se novelizoval stávající stavební zákon č.

50/1976 Sb., a to s odůvodněním, že se okruh účastníků stavebního řízení tímto ustanovením rozšiřuje o občanská sdružení, uvedená v zákoně o ochraně přírody a krajiny.

Jen ve vztahu k obecnému vymezení účastenství ve stavebním řízení lze proto považovat úpravu v zákoně o ochraně přírody a krajiny za speciální a nepochybně tomu tak bylo i před uvedenou novelou, která jen odstranila pochybnosti v tomto směru.

Přitom nemůže obstát podpůrná argumentace stěžovatele, která vychází z toho, že pozdějším zákonem byl zákon o ochraně přírody a krajiny, jenž byl přijat za jiné společenské situace, mnohem více reflektující potřebu ochrany životního prostředí, a to mimo jiné zapojením aktivní organizované veřejnosti, a proto je třeba vyložit ustanovení § 70 odst.

3 zákona o ochraně přírody a krajiny tak, že je speciálním i ve vztahu k ustanovení § 78 odst.

1 tehdy platného stavebního zákona.

Shora uvedenou novelou č.

83/1998 Sb. bylo novelizováno i ustanovení § 78 odst.

1 tehdy platného stavebního zákona tak, že došlo k rozšíření účastníků kolaudačního řízení.

Pokud by záměrem zákonodárce bylo rozšířit okruh účastníků řízení i o občanské iniciativy, nic tomu nebránilo.

Je tedy zřejmé, že takový záměr zde nebyl.

Z uvedeného vyplývá, že výklad ustanovení § 78 odst.

1 dnes již neplatného stavebního zákona, tak, jak byl proveden Nejvyšším správním soudem, nejeví rysy svévole, je logický, je v souladu s účelem tohoto ustanovení, neboť smyslem kolaudačního řízení je posoudit skutečný stav s podmínkami stavebního povolení a zabránit duplicitě posuzování v řízení o stavebním povolení.

Odpovídá i předchozí judikatuře, je v souladu s nálezy Ústavního soudu i historickým výkladem.

Pokud jde o námitku, týkající se pochybení Nejvyššího správního soudu z hlediska skutkového tím, že si neopatřil podklady pro závěr, že v daném případě nejsou splněny podmínky pro speciální rozšíření okruhu účastníků podle § 78 odst.

2 tehdy platného stavebného zákona, nelze jí v kontextu ústavní stížnosti přiznat právní relevanci.

Projednávání ústavních stížností se řídí zásadou subsidiarity.

Z ní vyplývá, že Ústavní soud posuzuje ústavnost v mezích daných stavem dokazování, z jakého vycházel orgán, jehož rozhodnutí je předmětem posouzení.

Pokud důkazy, o nichž stěžovatel tvrdí, že svědčí pro závěr, že zde byly splněny podmínky pro rozšíření okruhu účastníků kolaudačního řízení nebyly předloženy tomuto orgánu, nemůže k nim Ústavní soud přihlížet a ani nemůže v tomto směru doplňovat dokazování.

Kasační řízení nestojí na zásadě vyšetřovací, tudíž nebylo povinností kasačního soudu vést vyšetřování, tedy zjišťovat skutkové okolnosti, které nebyly v řízení účastníky navrženy.

Naopak, porušením pravidel řádného procesu by byl postup, při kterém by kasační soud přistoupil k dokazování z vlastní iniciativy, neboť by tím porušil rovnost účastníků řízení.

Ústavní soud s ohledem na shora uvedené skutečnosti ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle § 43 odst.

2, písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. srpna 2007 Dagmar Lastovecká, v. r. předsedkyně senátu